"Myslím, že tato rodina byla zvláštní v mnoha ohledech. Dvě fascinující a složité osobnosti – otec a syn. Oba měli velmi temné stránky. Na druhou stranu byli oba velmi vtipní, mám tím na mysli vtipní ve stylu Monty Pythonů. Místy velmi ironičtí a sarkastičtí. A pak tam byla Zoša – manželka a matka. Ta celou rodinu držela pohromadě," vypráví o své fascinaci rodinou Beksińských Jan P. Matuszyński.
„Mou nejlepší vzpomínkou je, jak se procházím po pobřežním ledu, jeden tučňák se ke mně přidá a kus cesty jdeme společně.“
„Brzy jsem si uvědomil, že Olliho příběh není jen o smůle v boji a štěstí v lásce. Vlastně vůbec nešlo o štěstí ani smůlu, výhru nebo prohru. Šlo o hledání a nalezení vlastní cesty ke štěstí bez ohledu na očekávání okolí,“ vysvětluje režisér Juho Kuosmanen.
„Líbí se mi představa, že o ní některé věci nikdy nebudeme vědět s jistotou. Nikdy nepoznáme její vůni nebo jiskru, kterou měla v očích v přítomnosti ostatních.“
„Zdálo se nám, že v příběhu této rodiny se zrcadlí několik důležitých témat. Kromě manželských vztahů jsou to vztahy s dětmi, víra ve vlastní schopnosti a odhodlání vzít život do vlastních rukou a podnikat. A také nás zaujala jejich jedinečná schopnost to vše otevřeně a upřímně reflektovat.“
„Film vypráví příběh lineárním i cyklickým způsobem. A používá čas k upozornění na absenci času, podobně jako se hudba používá k podtržení ticha. Tento film hovoří také o reálnosti smrti. Lidé mají tendenci se smrti bránit, bát se jí a zápasit s ní, i když je zdravá a přirozená. Přitom můžeme krásně a intuitivně chápat, že se smrtí nemusíme zápasit.“
„Začátkem léta jsem si Je to jen konec světa přečetl znovu, nebo spíš konečně přečetl. Někde kolem strany šest jsem věděl, že to bude můj další film. A první, který jsem natočil jako muž.“
„Vycházím z toho, že jsem jen jedním z mnoha, a když mluvím o sobě, mluvím zároveň i o ostatních, protože naše problémy jsou si podobné.“
„Román Zlodějka vyšel poprvé v roce 2002 a ihned byl zařazen mezi kandidáty na ocenění Man Booker Prize i Orange Prize. Určitě to tak měli i ostatní čtenáři, ale když jsem si román četl já, konec první části mě naprosto překvapil.“
„Ben se vzdal všeho, aby vychovával děti po svém. Ale tím, že je naučil přežít ve svém světě, jim zároveň znemožnil, aby se naučily fungovat ve světě skutečném.“
"Film může překračovat hranici rozumného, díky filmu se může zakázané stát možným."
"Vaquejada rodeo, jedna z největších událostí v brazilském zemědělském podnikání, vytváří prostor pro trefnou alegorii nedávných transformací, které tento region ovlivnily."
Po Ženě v kleci a Zabijácích přichází do českých kin filmová adaptace třetího dílu knižní série podle bestsellerů dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena Vzkaz v láhvi. Snímek, který se v Dánsku stal nejnavštěvovanějším domácím filmem posledních 15 let, vtáhne diváka do temného případu vraždícího psychopata, sektářské víry a unesených dvojic sourozenců, jejichž zmizení nikdo nehlásil.
"Vzhledem ke Claudově věku jsem věděl, že je to teď, nebo nikdy. Mohl nás každou chvílí opustit a riskovali jsme, že ztratíme jeho svědectví toho historického momentu, kdy si lidstvo najednou uvědomilo svůj vliv na planetu."
Po Sorrentinově Mládí vstoupí 28. dubna do českých kin druhý film nového distribučního labelu KVIFF Distribution, dánské drama Boj. Na výběru právě tohoto snímku se jednomyslně shodli všichni tři autoři projektu KVIFF Distribution, tedy MFF Karlovy Vary, Česká televize a Aerofilms.
"Lidstvo nepotřebuje jen to, co lesy vyprodukují, potřebuje i nepředvídatelnost živé přírody. Potřebuje sny, dobrodružství a překvapení," říká Jacques Perrin.
"Penelopin výkon je tak úžasný, že jsem si to ani nedokázal představit, když jsem se vrátil ke své vzpomínce a začal jsem přepisovat scénář jí na míru, když jsem začal snít o nejlepším hledání a nacházení…"
"Paní Lída byla hodně osamělá. Měla v Salcburku přátele, nějakou emigrantskou rodinu. Byli to obchodníci s obuví a paní z rodiny byla její důvěrnicí. Jinak si ale myslím, že moc dalších přátel neměla."