ROZHOVOR • 10. 11. 2016

Xavier Dolan o vzniku svého nového filmu

„Začátkem léta jsem si Je to jen konec světa přečetl znovu, nebo spíš konečně přečetl. Někde kolem strany šest jsem věděl, že to bude můj další film. A první, který jsem natočil jako muž.“

POZNÁMKA REŽISÉRA

Bylo to už někdy v roce 2010 nebo 2011, nepamatuji se přesně. Ale krátce po Zabil jsem svou matku (I Killed My Mother) jsem byl u Anne Dorval, seděl jsem uprostřed její neměnné kuchyně. Za ta léta se stala místem, které jsme nemohli vynechat a kde jsme vždycky skončili, abychom si povyprávěli, co je nového, svěřili se a sdíleli svá tajemství, prohlédli si fotky, četli si a ze všeho nejčastěji jen tak tiše seděli. Při nějaké takové chvíli se zmínila o úžasné hře, kterou měla tu nepopsatelnou radost dělat na začátku 21. století. „Nikdy předtím jsem neměla příležitost říkat a hrát věci, které by byly takhle napsané, tak neuvěřitelně zvláštním autentickým jazykem,“ řekla mi. A ještě k tomu byla přesvědčená, že si tu hru prostě musím přečíst. Dokonce mi dala svůj vlastní scénář, tak jak byl, celý popsaný deset let před tím: s pokyny, poznámkami k pohybu po jevišti a kopou popisků po straně… Vzal jsem si ten veliký svazek vytištěný na nestandardně dlouhém formátu domů. Četba obnášela jistou důkladnost. Vlastně, navzdory Anniným slibům, mě to nijak extra nenadchlo. Abych byl upřímný, ta látka mi přišla dokonce dost nudná a k jazyku jsem pocítil téměř averzi. Kvůli jakémusi intelektuálnímu bloku jsem se nemohl vcítit do postav ani do příběhu a nepodařilo se mi pro tuhle hru, kterou má kamarádka tak hluboce obdivovala, nadchnout. Odložil jsem Je to jen konec světa stranou a s Anne jsme se o tom už nikdy pořádně nebavili.

O čtyři roky později, hned po Mami! (Mommy), jsem se přistihl, že myslím na ten velký svazek s modrým přebalem, který mám v knihovně v obývacím pokoji – až na nejvyšší poličce, samozřejmě. Byl tak vysoký, že výrazně převyšoval ostatní knihy, kterými byl obklopený, nadpis hrdě obnažený, jako by věděl, že nemůže být ignorován na věky. Začátkem léta jsem si Je to jen konec světa přečetl znovu, nebo spíš konečně přečetl. Někde kolem strany šest jsem věděl, že to bude můj další film. A první, který jsem natočil jako muž. Konečně jsem porozuměl slovům, emocím, mlčení, váhání, nejistotě, srdceryvně reálným nedostatkům postav Jeana-Luca Lagarce. Na obranu jeho hry bych měl dodat, že když nad tím teď přemýšlím, nedal jsem jí tenkrát skutečnou šanci. Na svoji obranu bych měl dodat, že i kdybych se snažil sebevíc, myslím, že bych ji stejně nepochopil. Všechno chce svůj čas a Anne měla samozřejmě (zase) pravdu.

Xavier Dolan, 2. dubna 2016

Zpět
Xavier Dolan o vzniku svého nového filmu
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím