V zimě 2006 jsem navštívil Muzeum umění v Düsseldorfu a v paměti mi uvízla provokativní socha „Brozen frau nº 6“ od Thomase Schütteho. Obraz této ženy z bronzu, která se svíjí bolestí a při tom jako by v sobě nesla spoustu života i spoustu smrti, je předobrazem „ma ma.“ Dalo by se říct, že její zárodečná buňka je z bronzu.
Viděl jsem tuto sochu jen tehdy, potom už nikdy, ani její obrázek na internetu. Hned jak jsem se vrátil do Španělska, pojmenoval jsem toto stvoření, připomínající vlčici svíjející se bolestí, Magda. A začal jsem o ní psát scénář, jak se jí v těle z prsu rozrůstá zhoubný útvar, který ji ničí, a zároveň jí v děloze roste dcera. První verze skončila v šuplíku ještě to léto. A tam také zůstala dalších osm let až do podzimu 2014, kdy jsem ji předal Pe, která se okamžitě rozhodla, že v „Ma Ma“ ztvární postavu Magdy a že tu bronzovou ženu přivede k životu, že jí dá duši a kůži… A z umění udělala umění. Od chvíle, kdy se Pe do projektu zapojila, nastartovalo mě to, získal jsem novou inspiraci a Magda rostla a zdokonalovala se, nejdřív mou rukou, když jsem jí dodal svěžest, humor, autentičnost, vitalitu… zkrátka všechny přednosti, které jsem si představoval, že Penelope Cruz má. Penelope jsem jako herečku obdivoval od začátku její kariéry a už jsem ji před tím třikrát oslovil, pokaždé jsem ale chápal, že to nebylo možné. Nakonec to ale byla ona, která přicházela s vlastními podněty ke scénáři, a byly to jasné, promyšlené a opodstatněné návrhy, které zvýšily srozumitelnost a expresivnost postavy, a tím vlastně i celého příběhu. „Ma Ma“ není jen o Magdě, je to i Magdy, patří jí.
Od samého začátku jsem nechtěl zdůrazňovat tragičnost příběhu, upadnout do temných stínů a příliš se zabývat utrpením, ať už v jeho tíze, či lehkosti, nechtěl jsem, aby byl z filmu doják plný slz. Postavy musely často slzy zadržovat, často měli sami herci co dělat, aby se nerozplakali, a totéž platilo i pro filmový štáb. Tyto záběry ovšem ve filmu nejsou, jsou jen součástí naší zkušenosti. Jen v pár situacích Magda a Artur pláčou, protože nemůžou. A Julian nezapláče nikdy, i když vidíme, jakou práci mu dá slzy zadržet.
Mým úmyslem bylo hledat světlo, kdekoli to jen šlo, i když bylo téměř nepostřehnutelné. Otevřít malou skulinku ve stropě, když příběh příliš zdrsněl a už jste měli chuť to vzdát. Ale kolik světla? Jen nutné minimum, abychom viděli život uvnitř, jak je křehký a někdy i sladký. Hledali jsme také harmonii a krásu. A pak, když začne být skutečnost příliš krutá a není kam uhnout pohledem, zaměřili jsme pohled zpříma a neohroženě nikam neuhnuli.
Dalším potenciálním úskalím byla skutečnost, že všechny postavy, s výjimkou Magdina manžela, jsou „dobří lidé.“ Nejsou tu žádné záporné postavy. Už jsme tu totiž měli zhoubné bujení, rakovinu, která je antagonistou pro každého a všechny nutí bojovat a dostat ze sebe to nejlepší. A tak se v rámci katarze tragédie vyvine ze zla, které si nikdo nezasloužil a není podmíněné žádnou vinou, láska mezi čtyřmi hlavními postavami a láska k páté rostoucí v Magdině děloze. Díky tomu je „Ma Ma“ příběhem lásky v tom nejhlubším smyslu.
A teď bych se rád vrátil k Pe (nechal jsem si ji na konec), která je středem toho celého. To ona dává smysl všemu a každému, od bronzové ženy Thomase Schütteho po ostatní herce, Kika, Montseho, Alberta, po mou práci a práci všech ostatních. Přerod z inspirace vzpomínkou po živoucí zobrazení „ma ma“ byl nejneuvěřitelnější zkušenost za mých dvacet čtyři let režírování.
Penelopin výkon je tak úžasný, že jsem si to ani nedokázal představit, když jsem se vrátil ke své vzpomínce a začal jsem přepisovat scénář jí na míru, když jsem začal snít o nejlepším hledání a nacházení… Každý den, když jsem jí natáčel, ona je totiž v každém záběru, jsem nemohl uvěřit vlastním očím, byl jsem okouzlen jejím nádherným talentem. Její kreativita, intuice, lehkost, přesvědčivost, to vše se v ní odehrává naprosto spontánně. Říkal jsem, že „ma ma“ není jen o Magdě, že je to Magdy, a teď musím dodat, že „ma ma“ není jen Pe, že je to její, je z ní, z její podstaty. A tak je její hold životu také hold kráse. Výkon Pe je sám o sobě uměleckým dílem. Děkuji, milá Pe, jménem nás všech, kdo byli s tebou!