ROZHOVOR • 19. 1. 2017

Rozhovor s režisérkou Helenou Třeštíkovou

„Zdálo se nám, že v příběhu této rodiny se zrcadlí několik důležitých témat. Kromě manželských vztahů jsou to vztahy s dětmi, víra ve vlastní schopnosti a odhodlání vzít život do vlastních rukou a podnikat. A také nás zaujala jejich jedinečná schopnost to vše otevřeně a upřímně reflektovat.“

V roce 1980 jste začala natáčet časosběrnou metodou vždy prvních šest let společného života několika novomanželských párů. Proč zrovna toto téma, co bylo impulsem?
V roce 1980 jsme byla zaměstnána jako režisérka v Krátkém filmu a byla jsem oslovena dramaturgií, zda bych měla zájem pustit se do experimentálního časosběrného projektu sledování několika mladých manželských párů od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Ihned jsem s nadšením souhlasila, protože jsem se už předtím pokoušela o jiný časosběrný projekt, film Zázrak z roku 1975, z nějž později vznikl Soukromý vesmír. Nový projekt měl za úkol zjistit, co mladá manželství ovlivňuje, protože v té době byla považována za velký problém častá rozvodovost mladých párů. Našich šest párů jsme našli na matrice, kam si přišli zadat termín svatby – bylo to vlastně zcela náhodné setkání, nebyli nijak speciálně vybíráni.

Po delší době jste se pak k párům vrátila a natočila jejich pokračování – po 20 letech, u Strnadových nyní dokonce po 35 letech. Byla jedním z hlavních důvodů změna politické situace a s ní související změna životního stylu? Zajímalo vás, jaký vliv mohou tyto okolnosti na manželství mít?
První díl projektu Manželské etudy byl ukončen v roce 1986 a odvysílán s celkem velkým ohlasem v Československé televizi. Já jsem se pak věnovala dalším časosběrným projektům, protože mě ta metoda velice zaujala a měla jsem pocit, že jsem se v ní našla. Po čase mě napadlo, že by bylo zajímavé vrátit se znovu k našim párům a sledovat jejich další osudy. Což se po dlouhém domlouvání v televizi podařilo až v roce 1999. Samozřejmě, že jedním z témat bylo i to, jak se jim žije po změně režimu. Mezi lety 1999 až 2005 jsme tedy točili další pokračování Manželské etudy po 20 letech, které bylo v České televizi odvysíláno v roce 2006. Bylo mi jasné, že bych chtěla naše páry sledovat i nadále. Důležitou okolností bylo to, že v té době o projekt projevila zájem producentská společnost Negativ a společně jsme se pustili do přípravy natáčení dalšího, tedy už třetího pokračování šestidílného cyklu. Začali jsme v roce 2009 a termín dokončení byl stanoven na rok 2017. Zároveň jsme se dohodli, že jeden z dílů zkusíme sestříhat do kompaktního tvaru a vytvoříme film pro kina. Volba padla na manželský pár Ivany a Václava Strnadových.

Proč právě oni, co vás na jejich příběhu zaujalo natolik, že jej s producenty posíláte do kin?
Vybrat pro filmový tvar právě Strnadovi byla naše společná volba s producenty. Zdálo se nám, že v příběhu této rodiny se zrcadlí několik důležitých témat. Kromě manželských vztahů jsou to vztahy s dětmi, víra ve vlastní schopnosti a odhodlání vzít život do vlastních rukou a podnikat. A také nás zaujala jejich jedinečná schopnost to vše otevřeně a upřímně reflektovat.

 

Byl pro vás jako dokumentaristku zajímavý i fakt, že měli Strnadovi pět dětí? Co podle vás život s tolika dětmi v této době přináší? 
Mít pět dětí není u nás moc obvyklé. A zvlášť v manželství vysokoškoláků. Ivana i Václav jsou maximalisté ve všem – to je povznáší i sráží. Pro dokument je to samozřejmě velmi zajímavé téma. Ovšem ne všichni potomci manželů Strnadových byli ochotni s námi spolupracovat. Někdy to byl trochu boj.

Souhlasili všichni protagonisté po letech s natáčením? 
V této třetí etapě (2009–2017) natáčíme se všemi našimi protagonisty s výjimkou jedné ženy, která odmítla, ale její muž a syn s natáčením souhlasili. Všechny díly by měly být uvedeny v České televizi. První a druhá část ve své původní podobě a následně pak bude zařazena aktuální část třetí.

Jak by se dal popsat vztah s protagonisty vašich filmů? Jste přítelkyně, pozorovatelka? Zatahují vás aktéři do dění? 
S mými hrdiny se znám opravdu dlouhou dobu a už bych řekla, že se stali součástí mého života – a já pravděpodobně zase součástí života jejich. Je to intenzivnější, než bývají obvyklé vztahy režisérů dokumentů s jejich protagonisty, protože to je jištěno tím dlouhým časem.

Vyplývají během natáčení i nějaká tabu či tajemství, která nesmíte nebo nemůžete divákovi sdělit?
Jistě se nedozvím vše. Něco můžu tušit a své hypotézy si nechávám pro sebe. Naši protagonisté film před dokončením schvalují, a kdyby se jim něco zdálo příliš intimní, tak to nezveřejníme.

Jaké bylo natáčení se Strnadovými? Chtěli někdy natáčení přerušit? A pokud má dojít k přerušení, co v takových okamžicích režisér dělá?
U Strnadů byla velká krize po zrušené svatbě dcery a dramatickém konfliktu rodičů. Ivana mi tehdy zavolala, že s natáčením končí. Václav naopak pokračovat chtěl. Asi půldruhého roku jsme se neviděli, emoce se uklidnily, zavolala jsem jim a s dalším natáčením souhlasili. Bylo to krásné opětovné setkání a měla jsem velkou radost, že k sobě zase našli cestu. A že ji našli i k nám.

 

Můžete přiblížit, jak si vybíráte situace, které budete točit? Sdělovali vám Strnadovi například průběžně, co v jejich životě probíhá, na základě čehož se vy pak rozhodnete, zda to pro vás bude filmově zajímavé? Jak toto probíhá?
Naše setkávání nemá nějaký pevný organizační rámec – někdy zavolají oni, někdy já. Před každým natáčecím dnem se dost pečlivě připravuju, dívám se na už natočený materiál, takže mám připravenou jakousi osnovu. Ta je ale často zcela rozbita aktuálním děním, kdy se věci vyvíjejí jinak, než jsem si představovala.

Vaše manželství s Michaelem Třeštíkem trvá již více než čtyřicet let. V současné době se přitom vztahy a manželství často rozpadají, jako by nebyla vůle najít konsensus, proč jít dál, proč na vztahu pracovat. Myslíte, že tomu tak bylo vždy, nebo je to nějaký znak doby?
V roce 1980 vznikl projekt Manželské etudy jako reakce na tehdejší pocit, že mnoho mladých manželství se v krátké době po svatbě rozvádí a že to je vážný celospolečenský problém. Tedy pocit, že manželství jsou nestabilní, není jen projevem dnešní doby. Jestli bych viděla nějaký rozdíl, tak ten, že dnes mladí lidé méně vstupují do manželství a častěji spolu žijí jako volní partneři. S dětmi začínají později. Mnoho párů spolu dříve zůstávalo jen kvůli bytu, což dnes není takový problém, protože bydlení je daleko dostupnější.

Jaký je podle vás klíč ke šťastnému manželství, pokud tedy nějaký existuje? A čeho vy si na svém muži vážíte a proč myslíte, že vám to i po tak dlouhé době klape?
U nás bylo velké štěstí, že jsme vyšli z podobného rodinného modelu: pracovně aktivní žena a muž, který to nejen toleruje, ale i si toho cení. To nám jistě pomohlo v našem „dvoukariérovém“ manželství. A asi jsme měli štěstí, že jsme četli stejné knihy, chodili na stejné filmy a smáli se stejným vtipům.

Zpět
Rozhovor s režisérkou Helenou Třeštíkovou
Menu Nahoru