ROZHOVOR • 16. 3. 2017

Rozhovor s Juhem Kuosmanenem

„Brzy jsem si uvědomil, že Olliho příběh není jen o smůle v boji a štěstí v lásce. Vlastně vůbec nešlo o štěstí ani smůlu, výhru nebo prohru. Šlo o hledání a nalezení vlastní cesty ke štěstí bez ohledu na očekávání okolí,“ vysvětluje režisér Juho Kuosmanen.

Kdy jste se dozvěděl o příběhu Olliho Mäkiho, o jeho milostném vztahu k Raije, který začal právě v době, kdy se připravoval na mistrovský šampionát? Co vás přimělo k tomu, že jste se o tom rozhodl natočit film?
Bylo to v roce 2011, tehdy jsem potkal Olliho a Raiju v Kokkole. Olli má Alzheimera v pokročilém stadiu, ale stále si pamatuje staré události. Vyprávěl mi o tom zápase na mistrovství v roce 1962, a když mi na konci příběhu řekl: „Byl to ten nejšťastnější den mého života,“ a usmíval se při tom, musel jsem se nevěřícně zeptat: „Jak to?“ A on mi vyprávěl, že v ten samý den si s Raijou koupili snubní prstýnky. Hezký příběh, pomyslel jsem si, ale trochu moc klasický na to, aby ho někdo znovu převyprávěl. Ale jak šel čas, Olliho příběh mi nešel z hlavy. Proč koupil ty prstýnky ve stejný den? O boxu jsem toho moc nevěděl, ale i tak mi bylo jasné, že když se připravujete na mistrovství světa, měl byste se zápasu věnovat na sto procent. Koupit si svatební prstýnky ve stejný den by podle mě mělo být naprosté tabu. A tak jsem se začal v Olliho příběhu šťourat víc do hloubky a zjistil jsem, že je plný krásných detailů a že je natolik komplexní, že se nakonec svou jedinečností vymyká běžným příběhům. Říká se, že umění spočívá v detailu. Brzy jsem si uvědomil, že Olliho příběh není jen o smůle v boji a štěstí v lásce. Vlastně vůbec nešlo o štěstí ani smůlu, výhru nebo prohru. Šlo o hledání a nalezení vlastní cesty ke štěstí bez ohledu na očekávání okolí. Zápas a Olliho účast na něm byly jakýsi střet světonázorů – komunista z malého finského města, který je pod tlakem, aby se stal hvězdou mašinérie amerického showbyznysu.

Jak běžní lidé na Olliho Mäkiho vzpomínají? Jako na národního hrdinu, nebo na packala?
Pokud ne přímo jako na národního hrdinu, tak aspoň jako na hrdinu pracující třídy. Obecně je rozhodně považován za jednoho z nejlepších boxerů, který kdy z Finska vzešel. Po porážce s Daveym Moorem boxoval Olli Mäki až do roku 1973, vyhrál mistrovství Evropy v roce 1964, takže předvedl i řadu dobrých zápasů a zanechal po sobě odkaz, který v národním povědomí částečně překryl vzpomínku na onu porážku v roce 1962. Někteří lidé tvrdí, že Olli Mäki nebyl dost ambiciózní a neměl tu správnou povahu, aby se kdy stal významným boxerem, že byl moc hodný a moc velký dobrák. K té pověsti přispíval mimo jiné i fakt, že Olli nikdy nechtěl své protivníky knokautovat. Měl pocit, že to není třeba, když už to vypadalo, že má zápas vyhraný. Okolnosti, které z vás dělají dobrého člověka, vás tedy někdy nevynesou až na vrchol ve vašem sportu.

Jaký je nyní váš vztah se skutečným Ollim Mäkim a podílel se nějak na filmu i on sám?
Několikrát jsem se od té doby s Ollim a Raijou potkal. Olli je ale bohužel natolik nemocný, že o filmu pořádně ani neví. Raija je nádherná osoba a hodně nám pomohla. Párkrát se přišli podívat na natáčení a vlastně jsou ve filmu i vidět – v úplně posledním záběru. Skutečný Olli a Raija míjejí naše postavy a ta filmová Raija se ptá: „Myslíš, že taky jednou budeme jako oni?“ „Myslíš staří“? „Ano, a šťastní.“ „Jasně, že budeme,“ odpoví Olli v podání Jarrka Lahtiho.

Jak jste dával dohromady herce a používal jste na place nějaké zvláštní techniky?
Výběr herců je podle mě základ režisérovy práce. Na tento film jsme dělali obrovský casting, ale v případě tří hlavních postav jsme nakonec skončili u herců, na které jsem myslel od samého začátku. Zdá se mi, že tato skupinka má stejnou dynamiku jako postavy ve filmu. Přinejmenším bylo zřejmé, že mezi nimi rychle vznikne. Eero Milonoff (v roli Elise Aska, trenéra Olliho Mäkiho) je známý finský herec. Osobně jsem ho před natáčením tohoto filmu neznal, ale jsem moc šťastný, že jsme spolu mohli pracovat. Pochází z Helsinek a je zkušenější než Oona a Jarkko, kteří hrají Raiju a Olliho. Eero je neuvěřitelně zapálený herec. Volal mi asi tak dvakrát denně, aby se mnou probral různé věci. A když jsme finišovali s hledáním lokací, byl při tom celou dobu s námi. Eero je natolik chytrý, že chápe, že čas strávený se štábem mu pomůže později při práci. Nejde jen o to nazkoušet vlastní roli. Postupně taky zjistíš, jaký humor a názory na věci panují za kamerou, a když to víš, je pak snadnější na to reagovat. Oona Airola (Raija Jänkä) se zde poprvé objevuje ve filmové roli. Má úžasný smysl pro humor a je velmi charismatická herečka. Předtím prodávala lístky v divadelní pokladně a řekl bych, že byla mnohem zajímavější než hry, které tam dávali. Oona odvedla spoustu práce, aby působila, jako že vlastně vůbec nehraje. Ve filmových recenzích se často mluví o mužských výkonech jako o výsledku tvrdé práce a nasazení, zatímco ženské výkony jsou považovány za přirozený talent, že ženy nic nedělají, že zkrátka jen dobře působí. Ale mohu vás ujistit, že Oonina role vznikla díky inteligenci a tvrdé práci. Nebylo pro ni jako pro nováčka snadné, aby působila tak přirozeně, ale odvedla úžasnou práci. Jarkko Lahti (Olli Mäki) hrál hodně v divadle, ale tohle je jeho první velká role v hraném filmu. Jarkko je z Kokkoly, ze stejného místa jako Olli Mäki. Stejně jako Oona a Eero je i on velmi svědomitým hercem. Začal boxovat, jakmile jsem mu řekl, že uvažuji o natáčení filmu o Ollim Mäkim a že by v něm mohl hrát. Krom toho se zúčastnil dvou amatérských zápasů a během natáčení hodně zhubnul. Samozřejmě že když se připravujete na takovouto fyzickou roli, je velmi důležité získat tyto zkušenosti, ale myslím, že stejně důležité jako zhubnout je dokázat zbavit se ochranného štítu, který je mezi vámi a kamerou. Když jste na jevišti, vaše postavení herce je jiné – můžete mít celé jeviště pod kontrolou. Ale ve filmu je to přesně naopak. Jarkko měl k tomuto filmu již několikaletou přípravu a řekl bych, že byl připravený perfektně. Jarkko a já jsme ze stejné ulice a chodívali jsme společně do školy. Jednou jsem po něm hodil sněhovou kouli a on mě za to praštil do hlavy kovovou pumpičkou na kolo. O dvacet let později jsem ho požádal, aby hrál v mém krátkém filmu Občané (Kaupunkilaisia). Byla tam i scéna, kde se měl poprat s mnohem větším chlapem, než byl on. A za dalších pár let jsem za ním přišel, aby hrál boxera, který dostane pořádnou nakládačku. Myslím, že už jsme si kvit.

Proč a kdy jste se rozhodl, že natočíte film, který se odehrává v roce 1962, černobíle na 16 mm?
Dva měsíce před natáčením. Zkoušeli jsme hodně různých materiálů, film i digitál, ale nakonec se ukázalo, že správnou texturu má právě Kodak Tri-X. Je to černobílý inverzní film, velmi specifický materiál. Nešlo jen o to, jak vypadá, ale i jaký z něj máte pocit. Cokoli na něj natočíte, dostane nádech šedesátých let. Když jsme si prohlédli výsledky testů, bylo to snadné rozhodování. Cítili jsme, že s tímhle materiálem se diváci přenesou do šedesátých let a nebudeme muset podtrhávat dobovou atmosféru záběry na předměty, auta nebo účesy typické pro toto období. Museli jsme objednat všechny zásoby, co byly v Evropě, a pak všechno, co měli ve Státech, a pak nám ještě Kodak musel něco vyrobit. Myslím, že to není filmový materiál určený na celovečerní film. Používal se pro novinové spoty v šedesátých a sedmdesátých letech.

Zpět
Rozhovor s Juhem Kuosmanenem
Menu Nahoru