JACQUES PERRIN:
Tam, kde teď stojíme, ať už je to v Paříži, Londýně nebo v Berlíně, bývaly kdysi kam až oko dohlédlo rozsáhlé lesy. Podrostem se rozléhal dusot bizoních, zubřích, koňských a jeleních kopyt, jejich bučení a ryk. Celá Evropa zažívala zlatý věk lesů, dobu, kdy stromy mohly zemřít stářím, ve stoje. Stromy, které se během tisíciletí přeměnily v bohatou úrodnou půdu, lesy z dávných dob, díky nimž máme dnes tak hojnou úrodu. Bez lesů bychom neměli zeminu, pitnou vodu, život. Lidstvo s lesy vyrůstalo přes deset tisíc let. Byly zdrojem obživy, tepla a ochrany. Dokonce pronikly do našich snů, pohádek a legend. Jsou našimi hřišti z dětství, poslední volný prostor v našem urbanizovaném světě. Lidé potřebují lesy. A dnes potřebují stromy nás, lidi. Žijeme v chaotické, a zároveň fascinující době. Během jedné generace venkovská civilizace zmizela. Ze zemědělství se stal průmysl a venkov se téměř vylidnil, zmizely z něj květiny, motýly a vlaštovky. Chlubíme se, jak se francouzské i evropské lesy rozrůstají, jak se jejich rozloha od dob napoleonských válek zdvojnásobila a přitom decimujeme naše tropické a rovníkové pralesy. Považujeme stromy za naši nejúčinnější zbraň proti globálnímu oteplování, ale vidíme, že většina lesů na naší planetě trpí, pokud jsme je ještě nepokáceli, protože klima je čím dál teplejší a hlavně čím dál sušší. Tito zranitelní obři už nebudou déle schopni nás chránit před klimatickou krizí. Musíme akceptovat, že se tyto divoké organizmy neřídí našimi pravidly a výpočty, neodpovídají našim požadavkům na ziskovost ani estetičnost. Lidstvo nepotřebuje jen to, co lesy vyprodukují, potřebuje i nepředvídatelnost živé přírody. Potřebuje sny, dobrodružství a překvapení. Naše touha po dokonalosti je nenaplnitelná. Potřebuje dobrodružný park, který odráží její nekonečnost.
Konfederace irokézských kmenů si před každou debatou volila jednoho zástupce, aby promluvil jménem vlka, emblematické postavy jejich kultury. Kdo ale dnes mluví za stromy, motýly, žáby a vlky, slony a velryby, za malé i velké tvory? <> Kanadský biolog, David Suzuki, expert na vše okolo lesů, napsal: „Abyste porozuměli stromům, musíte porozumět lesu.“ A na závěr dodal, že potřebujeme novou celosvětovou deklaraci – ne deklaraci nezávislosti, ale deklaraci vzájemné závislosti mezi všemi živými tvory.
JACQUES CLUZAUD:
Když pracujete s Jacquesem Perrinem, každý nový film představuje nové výzvy. Samozřejmě, že létat vzduchem s ptáky nebo plavat s mořskými živočichy oceánem není snadné, ale automaticky to vede člověka ke spektakulárnímu pojetí. Jak se dnes můžeme podívat na zvířata z našich lesů, která tak důvěrně známe, a která už byla tolikrát natočena, neotřelým způsobem? Jak můžeme znovu objevit tvory, které máme za humny, jako ježky, lišky, jeleny nebo kance? Jak se můžeme vcítit do zvířat stejně výjimečných, jakou jsou ty, co létají v mracích a plavou oceány? A to ještě pořád není to nejtěžší. Nejen že se musíme dostat do blízkosti lesních obyvatel a sledovat jejich nejintimnější okamžiky i šílené hony, musíme je také provázet na cestě časem a dějinami. Musíme běžet s divokými zvířaty napříč 12 000 lety, které nás dělí od poslední doby ledové. Musíme se na toto období podívat nově z pohledu zvířat a vytvořit film, který bude přelom ve vnímání naší vlastní historie. Toto jsou výzvy nového dobrodružství jménem SEASONS.
Film začíná v době, kdy se anatomie evropského kontinentu změnila v důsledku náhlého oteplení. Svět ledu ustoupil a Evropu pokryly rozsáhlé lesy. Toto širé, zelení kypící území vytvořilo podmínky pro zlatý věk zvířat a spolu s nimi i hrstku lovců a sběračů. Zároveň předznamenalo tisíce let mírumilovného soužití mezi přírodou a lidmi, kteří stromy uctívali. Pak začaly být stromy káceny, rozsekávány kamennými sekyrami a začala se psát historie lidí. Co kdybychom se chtěli podívat neotřelým způsobem na komplexní a bouřlivý vztah, který k přírodě máme? Můžeme se dostat k divočině natolik blízko, abychom ucítili jho, které ji lidé nasadili kolem krku? O tisíciletém soužití nám nevypráví slova, ale emoce, které ve filmu o divoké přírodě nezprostředkovává žádný hlas. Dostat se blízko ke zvířeti pro nás neznamenalo ho pozorovat, a už vůbec ne se o něm něco naučit. Chtěli jsme zachytit jeho postoj, pohled, který by v nás v rozličných situacích inspiroval kreativní emoce, ne jen soucit, ale především empatii k těmto divokým tvorům.