ROZHOVOR • 14. 7. 2016

Režisér Bruno Dumont o Líné zátoce

"Film může překračovat hranici rozumného, díky filmu se může zakázané stát možným."

Po Malým Quinquinovi
Chtěl jsem natočit komedii, ale nemohl jsem najít tu správnou notu, správnou melodii. Na dlouho jsem tuto myšlenku odložil, natočil jsem pár jiných filmů, věnoval se jiným žánrům. Pak se na mě obrátili z Arte, abych režíroval seriál. Dostal jsem volnou ruku dělat to úplně po svém, a tak jsem se rozhodl kývnout na policajtskou komedii, ale ve vlastním, experimentálním stylu. Cítil jsem, že by měl humor vycházet z dramatických situací. A tak jsem začal s tím, co jsem uměl, co jsem důvěrně znal, jen jsem tomu dodal burleskní, dokonce groteskní rozměr. Úspěch MALÝHO QUINQUINA mi dodal sebevědomí a chtěl jsem si tento styl ve filmu udržet co nejdéle. Zároveň jsem chtěl vytěžit co nejvíce z vyprávění a vizuálních předností, které velké plátno nabízí. Chtěl jsem, aby byla LÍNÁ ZÁTOKA kinematografickým i velmi humorným zážitkem. V neposlední řadě jsem se chtěl viditelně posunout dál od údajného naturalismu, který v mé práci ostatní vždy viděli, jakkoli jsem to vyvracel.

Vzpomínky na Línou zátoku
Když jsem hledal komický příběh, který by se mohl odehrávat na Opálovém pobřeží – v oblasti, kterou dobře znám a kde žiji – narazil jsem na pár starých pohlednic. Nejvíc mě zaujaly ty s převozníky na řece Slack, místními obyvateli, kteří začátkem 20. století převáželi zbohatlíky z jedné strany řeky na druhou. To byl začátek LÍNÉ ZÁTOKY, tak to všechno začalo. Brufortovi na jedné straně, Van Peteghemovi na druhé, milostný příběh a záhadná zmizení. Když jsem začal pracovat na scénáři, zaplňoval jsem mezery mezi těmito pohlednicemi. Na rozdíl od MALÝHO QUINQUINA, kterého jsem psal a ještě jsem nebyl rozhodnutý, jestli to bude čistě komedie, jsem si byl tentokrát naprosto jistý, co dělám. Byl jsem si jistý komickým nábojem scén, které jsem vymýšlel. Komedie vyžaduje jistou mašinérii, mechanismus okamžitého efektu, je méně magická a jiná než drama, a proto je těžší ji napsat.

Kořeny burlesky
Mým primárním filmovým vzorem byl Max Linder a jeho citlivost francouzského komika buržoazního vzhledu. Byl také současníkem děje LÍNÉ ZÁTOKY. Díval jsem se i na práci Laurela a Hardyho, jejichž fyzický humor mám obzvlášť rád: jak všechno zpackají, neustále zakopávají a nešikovně padají. Dvojice inspektora Machin a jeho zástupce jsou na stejné vlně, pokud jde o vzhled: jeden malý a druhý tlustý, oblečení: černý oblek a buřinka, na kterou Machin pořád padá, kutálí se mu pryč nebo létá vzduchem. A všechny ostatní postavy ve filmu padají a zakopávají také a pak je to odhodí zpět a v případě Valerie Bruni Tedeshi ve scéně se zázrakem dokonce znovu povstanou. Je to návrat k původním filmům v tom smyslu, že první filmy bývaly frašky a komedie, které často přinášely komické zvraty do situací a aktivit typických pro buržoazní kulturu.

Za hranicí pěkného
Film může překračovat hranici rozumného, díky filmu se může zakázané stát možným. Brufortovi jsou lidožrouti, přiživující se na měšťácích, a Van Peteghemovi zase žijí v incestu, jsou navzájem provázaní degenerativními sňatky mezi příbuznými. Obě rodiny jsou monstrózní, každá svým vlastním způsobem. Jako filmař tlačím tyto opačné polohy do extrémů. Výsledek mohl být děsivý, dokonce nesnesitelný, ale místo toho je to komické, protože komedie vyrůstá z tragédie. Schválně tyto charakteristiky zveličuji až do groteskní podoby, abych dosáhl katarze, kterou film vždy přinášel, ale v současnosti jaksi přestal na úkor čiré zábavnosti. LÍNÁ ZÁTOKA jde za hranici společenského a morálního pozlátka a překračuje tabu, aby vznikla ještě lepší komedie s reálným základem. Chtěl jsem hledat humor v závažných situacích, v šedých zónách, které jsem v dramatické podobě zkoumal v předchozích filmech. Jen jsem potřeboval najít ten správný odstup. Veselí je očistné.

Extravagance sama
Celý film by měl vzbuzovat dojem extravagance a fantazie. Velmi dobře to znázorňuje Typhonium a stejně tak i kostýmy a kulisy. Všechno pochází z epochy, v níž se děj odehrává, ale přidali jsme k tomu pár absurdních prvků. Opět nám šlo o to vytvořit z reality burlesku. Například Fabrice Luchini se rozhodl hrát ve filmu kvůli kostýmu. Hraje hrbáče, pokřiveného v pravém smyslu slova. To samé platí i pro Didiera Desprèse, který ztvárnil inspektora Machina. Je do svého kostýmu úplně zamotaný, což působí komicky. Valeria Bruni Tedeschi je zase zcela sešněrovaná v korzetu, aby měla takové to upjaté držení těla a scéna se zázrakem pak vyzněla ještě silněji. Jako by se kolem ní v tu chvíli objevil závan půvabu, protože i buržoazie může mít svou půvabnou chvilku!

Profesionální a amatérští herci
Nevnímám profesionální a amatérské herce jako protiklady, nezajímá mě jejich status. Každý herec vytváří svou postavu a každý to dělá svým vlastním způsobem. Když jsem si vybral Emmnuela Schlottého, aby hrál policejního důstojníka v L‘HUMANITÉ, nebyl ve skutečném životě policajt, jen hrál svou roli. Není to dokumentární film. Se všemi herci pracuji stejně, ale některé role vyžadují o něco sofistikovanější vyladění a je pro ně třeba herce, kteří dokážou zajít v otázkách drobných nuancí nebo extravagantností o něco dál. V tomto případě jsem potřeboval virtuózy kompozice, aby vdechli život členům Van Peteghemovy rodiny. Jsou to velmi vyumělkované postavy, a proto se na ně přirozeně hodí spíše „profesionální“ herci. Můj přístup byl od začátku stejný a bylo zcela normální přizvat k filmu jako je LÍNÁ ZÁTOKA Fabrice Luchiniho do role André Van Peteghema. To stejné jsem udělal i v CAMILLE CLAUDEL 1915: vyprávěl jsem příběh umělkyně a tak jsem pro tu roli našel jinou umělkyni, Juliette Binoche.

Trojice van Peteghemových
Při hledání herce na roli Andrého Van Peteghema jsem si hned vzpomněl na Fabrice Luchiniho. Chtěl jsem se s ním setkat co nejdříve, abych si byl jistý, že bude souhlasit s fyzickou proměnou, která byla pro roli nutná. Řekl jsem mu, že mě ani v nejmenším nezajímají filmy, které dosud natočil. Zajímaly mě jeho herecké kvality. Jeho umění spočívá v tom, že ze sebe umí vytvořit něco jiného, než kým ve skutečném životě je, a tak jsem mu navrhnul, aby se stal někým jiným. Musel být nalíčený a fyzicky pozměněný. Nechtěl jsem, aby ho diváci na první pohled poznávali. Změnil také způsob, jakým mluvil, přidal si přízvuk. Stejně jsem postupoval i u Juliette Bonoche a Valerie Bruni Tadeschi. Snažil jsem se je všechny vyvést z míry, aby odhalili něco ze sebe. Jsou to akrobati. Fascinovalo mě, jak vytváří excentrické postavy a při tom čelí svým strachům. Po CAMILLE CLAUDEL 1915 jsem věděl, že Juliette Binoche dokáže cokoli. Mohl jsem ji požádat, aby zahrála Paula Claudela a dokázala by při tom být přesvědčivá. Takže jsem na ni přirozeně myslel s rolí Aude Van Peteghemové. Dali jsme si záležet, abychom našli to správné vyznění mezi povýšenectvím a nevázaností. V hlavě jsem měl velmi přesný vzor, francouzskou tragédku z poloviny 20. století, které byla velmi zvrácená, pohlcená sebou samou a tím pádem i velmi komická. Juliette se podařilo tuto postavu vytvořit velmi úspěšně. Valeria Bruni Tadeschi měla usedlejší postavu, což nemá úplně v povaze, přesto jsem jí v té roli jednoznačně viděl. Musel jsem ji ale mírnit, dokonce i trochu držet na uzdě, což nicméně naprosto chápala a akceptovala.

Hledání Ma Louta a Billie
Jsou to dva mladí lidé ze severu Francie, které jsem v té oblasti objevil. Brandon Lavieville, který hraje Ma Louta, přijal rychle tuto postavu za svou. Nejdřív jsem angažoval jeho otce, aby hrál hlavu Brufortových. Moc se mi líbila jeho vizáž. Poslal jsem ho na pár kamerových zkoušek, abych se ujistil, že se před kamerou nebojí, že má potřebný elán a že umí hrát. Billie jsem hledal obtížněji. Zkoušel jsem to v Paříži i v severní Francii. Ze své podstaty je to obtížná postava. Setkal jsem se s transsexuály, skutečnými androgyny, chlapci i dívkami, LGBT sdruženími atd. Hodně jsem se nacestoval, šel jsem klasickou cestou a trvalo to sedm nebo osm měsíců, než jsem narazil na Raph/a. Byla to ta pravá osoba, velmi maskulinní a zároveň citlivá, při natáčení jí bylo 16 let a nesla znaky obou pohlaví, přesně jak to bylo pro film potřeba.

Zpět
Režisér Bruno Dumont o Líné zátoce
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím