Dříve měli milovníci filmu Bressona, Bergmana, Tarkovského nebo Kubricka. V současnosti je jedním z nejvlivnějších a nejvýraznějších autorsky tvořících filmařů bezesporu rakouský režisér Michael Haneke. Držitel velké řady festivalových ocenění včetně dvou Zlatých palem a Velké ceny z festivalu v Cannes, dvou Zlatých glóbů i Oscara.
Ve svém mládí chtěl být Michael Haneke (*1942) nejprve koncertním pianistou, poté hercem totožně jako jeho rodiče, avšak na divadelní školu se nedostal. Ve své domovské Vídni nakonec vystudoval na univerzitě psychologii a filozofii. Po studiu pracoval nejprve jako filmový kritik, poté jako televizní střihač a dramaturg; nabyté zkušenosti jej pak přivedly k divadelní a televizní režii. A již Hanekeova televizní tvorba vykazuje tematické a formální znaky, které se pečlivým budováním stanou jeho charakteristickým stylem. Osobitým rukopisem, k jehož vysvětlení bude později stačit pouze příjmení tvůrce.
Existenční problémy střední třídy, násilí v buržoazní společnosti, neschopnost komunikace v rámci rodiny, manipulace, role médií a technologií, sebepoškozování – to jsou témata, která Haneke zobrazuje ve svých snímcích. Pracuje převážně s fragmentárním vyprávěním, jeho hrdinové konají bez zjevné psychologické příčiny, polemizuje a zpochybňuje vlastní médium i roli pasivního diváka. Je perfekcionista a zakládá si na pečlivých kompozicích a pomalém tempu střihu. Statické široké záběry jednotlivých scén kombinuje s odosobněnými detaily, či naopak dlouhými jednozáběrovými jízdami kamery. Napětí buduje pečlivou prací s pohybem herců uvnitř záběru i v prostoru mimo obraz. Filmový režisér je zde opravdovým mistrem filmového řemesla.
Počáteční díla Michaela Hanekeho trpce kritizují rakouskou společnost, koncentrovaně se soustředí na jednotlivce v rámci jedné nefunkční rodiny, aby se postupně s přísunem koprodukčních financí posunul ke zkoumání širších evropských problémů. Z rakouských hrdinů se stávají ti francouzští a koncentrace na jednu rodinu je obohacena o snímky s větším počtem postav bez hlavního hrdiny.
Snímek Pianistka (La pianiste, 2001), vzniklý podle povídky Elfriede Jelinek, byl největším komerčním úspěchem Michaela Hanekeho. Příběh o sadomasochistických a voyeuristických sexuálních tužbách, vztahu stárnoucí učitelky a mladého studenta, ocenila canneská porota hned třemi cenami. Té hlavní se následně dostalo i snímkům Bílá stuha (Das weiße Band, 2009) a Láska (Amour, 2012). Za oba filmy byl Haneke oceněn také Zlatým glóbem za nejlepší zahraniční film, za Lásku získal ve stejné kategorii rovněž Oscara.
Michael Haneke nikdy nedává žádné polopatické odpovědi či návody, jen naznačuje a záměrně si protiřečí; snaží se říci co nejméně. Nevede diváka za ruku celým filmem, jen do poloviny cesty a poté ho nechává samotného. Kontext chybí; expozice neexistuje. Poskytuje tak prostor a prázdná místa, aby se divák více zapojil, aby do těchto ploch mohl přinést svou fantazii, své vlastní myšlenky a pocity. Jak tvrdí sám Haneke, smyslem umění není vytvářet lidem klid a pohodu, ale nutit a provokovat je, aby si kladli otázky o svém vlastním životě.
Michal Hogenauer, režisér, dramaturg