ROZHOVOR • 13. 7. 2017

Režisérka Helene Hegemann o filmu Axolotl Overkill

„Axolotl Overkill není o konkrétní generaci nebo dokonce o generační propasti – je o stírání hranic.“ říká o svém filmu režisérka Helene Hegemann.

Axolotl je zástupce podtřídy ocasatých vyskytující se v Mexiku, který prožije celý svůj život v larválním stadiu. Neprochází metamorfózou, takže nikdy nedospěje. Díky adaptivním buňkám se mu obnovují orgány a končetiny, nicméně vědci tento mechanismus regenerace nedokáží nijak vysvětlit.

AXOLOTL OVERKILL není o konkrétní generaci nebo dokonce o generační propasti – je o stírání hranic. Mezi pohlavími, mezi bohatými a chudými, starými a mladými. Mifti je šestnáctiletá dívka, která záměrně revoltuje proti společenským standardům. Není submisivní, je spíše nemorální tragikomický blázen, je postavou, kterou ve filmech obvykle ztvárňují muži. Stýká se s lidmi, kteří žijí stejně jako ona, kteří se vymanili z předepsaných struktur a kteří teď hledají lásku, identitu neomezenou biologickou daností, důvěru a bezpečí přesahující restriktivní morální konvence. Toto hledání je přirozeným prostředím pro postavy s naprosto odlišnými charaktery. Zahrávají si se zbraněmi a oslavují bez okázalosti, ale s jistou unaveností světem svou svobodu v celé její komplexnosti. Jenže v tom všem nikdo nereaguje tak, jak by měl nebo jak by se čekalo, a to vzhledem keskutečnosti, že jsou všichni asi tak skleničku od diagnózy schizofrenie nebo sebevraždy. Každý z nich hraje svou hermeticky uzavřenou roli, na kterou mají podle sebe právo a ve které se cítí lépe než v jejich společenském prostředí. Každý z nich se pohybuje po okolí, jako by šlo o nějakou konkurenceschopnou ekonomickou strategii. Potřebují volná pouta. A to je v rozporu s často oslavovaným kolektivním konceptem ,o nás‘, protože protloukání se s dětmi či milenci touto všeobecnou vřavou je téměř iracionálním, rebelským skutkem. Kinematograficky jsme tento fenomén ztvárnili v bohémském prostředí, kde jsou drogy a tendence k izolaci a divokosti dotaženy do naprostého extrému. Nicméně stírání hranic se přirozeně k nějaké hranici, která prochází každým z nás, vztahuje. Život v rozporu se sebou samým, přijetí faktu, že tento rozpor existuje v každém člověku, a skutečnost, že je potřeba najít cestu, která by toto akceptovala a zvnitřnila, a že musíme brát vážně vše, co jako jedinci cítíme, bez ohledu na druhé a na příběhy, které o nás existují.

Zpět
Režisérka Helene Hegemann o filmu Axolotl Overkill
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím