Červená

Soňa Červená, pravnučka věhlasného výrobce žesťových nástrojů Václava Červeného se narodila v roce 1925 do rodiny pražského advokáta, zakladatele kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného. Rodinná tragédie počala po nacistické okupaci Československa, kdy byl Sonin otec Gestapem transportován do Terezína a matka do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Po válce uprchl Sonin manžel, pronásledovaný StB z Československa, a Soňa svoji kariéru započala v americkém muzikálu Divotvorný hrnec, který uváděl Voskovec s Werichem ve zcela vyprodaném Hudebním divadle v Karlíně.

Po komunistickém převratu byla Sonina matka zatčena, uvězněna na Pankráci, kde za podivných okolností během tří dnů zemřela. Její osud, právě tak jako osud její dcery Soni poznamenala nacistická i komunistická moc.

Soňa měla v Československu za sebou stovky představení v muzikálech, řadu rolí v brněnském operním angažmá, filmy, nahrávky a koncerty. Komunistická moc ji však řadila mezi nepřátele, a odborové a stranické orgány pražského Národního divadla jí zapověděly už dohodnuté angažmá v opeře. Využila proto pozvání Státní opery v Berlíně, kde jí po jediném představení nabídli stálé angažmá, a kde byla také poctěna významným oceněním Komorní pěvkyně.

Její devízou byla úchvatná barva hlasu, dokonalá příprava, bezvýhradná oddanost jevišti a naprostá spolehlivost výkonů. Proto ji v létě 1961 angažoval šéfdirigent Berlínské filharmonie Herbert von Karajan do Salcburku. Když do slavnostních her zasáhla jako blesk zpráva o stavbě berlínské zdi, nabídl jí angažmá ve Vídni. Rozhodla se berlínskou zdí projít, odejít do světa právě tak jako české operní hvězdy Ema Destinnová a Jarmila Novotná. Všechny tři pražské rodačky byly světově proslulé, všem třem zasáhly do soukromého a profesního života politické režimy.

Po útěku na Západ byla Soniným prvním angažmá Carmen v San Francisku, kde zpívala po boku slavného Maria del Monaco. Vystupovala v San Francisku, v Los Angeles, San Diegu, Seattlu a Chicagu, v operních domech od Palerma a Říma po Rouen a Glyndebourne – tam se na jevišti sešla s Lucianem Pavarottim. Od Barcelony přes Curych a Amsterdam po Bělehrad a zpět do Frankfurtu – tam se pracovně sešla i s Plácidem Domingem. Červenou zavedlo účinkování do milánské Scaly, do pařížské Velké opery, i na řadu amerických pódií. Jedenáct sezón zpívala v opeře v San Francisku, sedmkrát se objevila v Bayereuthu.

V San Francisku učila sólisty Janáčkovu Její pastorkyni česky, pak i ve Wexfordu, v Kolíně nad Rýnem, a v Brémách pak Janáčkovu Káťu Kabanovou a Věc Makropulos. Všechna tato Janáčkova díla přeložila do angličtiny, němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají v češtině, věděli, o čem zpívají.

Za vynikající výkony a reprezentaci byla ve Frankfurtu nad Mohanem podruhé jmenována komorní pěvkyní. Spolupracovala s režiséry Waltrem Felsensteinem i Wielandem Wagnerem, s dirigenty Herbertem von Karajanem i Rafaelem Kubelíkem.

Po uzavření čtyřicetileté operní dráhy získala nabídku prestižního činoherního divadla Thalia z Hamburku. Hlavním režisérem se jí stal Robert Wilson a hudebními skladateli Tom Waits a Lou Reed. Hostování s muzikálem The Black Rider nadchlo Vídeň, Paříž, Berlín, Amsterdam, Janov, New York, Hongkong, Londýn, San Francisco, Sydney a Los Angeles a s muzikálem Time Rocker dokonce i Rio de Janeiro.

Po třiceti letech emigrace se Soňa vrátila do Prahy, aniž ztratila svoji perfektní češtinu: „Všechno mi vzali, ale svoji rodnou řeč jsem si vzít nenechala.“

Ve svých 77 letech započala svoji druhou českou kariéru. Dosud účinkovala v pěti operách na Národním divadle. Březinovu a Nekvasilovu operu o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude… sama iniciovala, právě tak jako operu 1914, když požádala amerického režiséra Roberta Wilsona, aby se jí ujal ve svém třetím pražském hostování. V předchozí inscenaci Roberta Wilsona Věc Makropulos ztvárnila hlavní roli.

Navzdory dějinným turbulencím 20. století si zachovala svoji čest a noblesu. Nikdy se nevzdala svého češství, na němž lpěla jako vlastenka. Soňa Červená je nejenom svojí světovou uměleckou kariérou, ale i mravní integritou velkou ženou tohoto národa.

Narodila se 2. 8. 1949 v Praze. V roce 1977 absolvovala FAMU – katedru dokumentární tvorby. V letech 1991–2002 vyučovala na pražské FAMU, od roku 1994 vedla osm let katedru dokumentární tvorby. V roce 1995 byla na základě habilitační přednášky Dokumentární film – má láska jmenována docentkou. Od roku 2005 do roku 2009 vyučovala jako mimořádná profesorka na Akademii umění v Banské Bystrici. Natočila 125 dokumentárních filmů, za něž získala čtyřicet cen na domácích a mezinárodních filmových festivalech. Ve svých filmech se zabývá sociálními tématy a mezilidskými vztahy, později pak i významnými osobnostmi a fenomény společenského a uměleckého života, feminismem a nedávnou historií naší země. Na základě úspěšného filmu O čem sní ženy vydala tři stejnojmenné knihy rozhovorů a knihu O čem sní muži, které se staly bestsellerem.