Pěkně blbě znamenal obrovskou příležitost pro herce a scenáristu Kumaila Nanjianiho, jaká se objeví jednou za život.
V roce 2012 se Judd Apatow zúčastnil na každoročním festivalu South by Southwest premiéry Girls, nového seriálu relativně neznámé scenáristky/režisérky/herečky Leny Dunham. Při této příležitosti dostal pozvání do konverzačního podcastu You Made It Weird, jehož se často účastní stand-up komici a který moderuje Pete Holmes. Apatow o tomhle pořadu sice nikdy neslyšel, ale právě dokončoval projekt, na kterém se podílel další host pořadu Nanjiani, který měl malou roli v romantické komedii Zásnuby na dobu neurčitou, již Apatow produkoval, takže si říkal, že to určitě bude zábava.
Devadesátiminutový pořad uběhl jako voda a Apatow s Nanjianim zjistili, že mají společné zájmy, a domluvili se na spolupráci. Apatow měl za sebou dlouhou zkušenost s projekty pro komiky, na nichž s nimi často spolupracoval, takže když poté Apatow oslovil Nanjianiho manažera, aby navrhl setkání, nebral to Nanjiani na lehkou váhu. Byl jsem samozřejmě nadšený, vzpomíná Nanjiani. A pak jsem byl zděšený. S Juddem jsme si tak notovali na festivalu South by Southwest, že jsem si uvědomil, že to můžu jenom podělat.
Jedním z pěti návrhů, které Nanjiani Apatowovi na setkání přednesl, byl příběh, který překvapivě vycházel ze skutečného života: šlo o nepravděpodobný, ale reálný příběh toho, co se odehrálo od chvíle, kdy na Nanjianiho pokřikovala jeho skutečná žena Emily Gordon během jeho stand-up vystoupení v Chicagu, až po divokou jízdu, jež skončila jejich svatbou.
Nanjiani se o pár měsíců později znovu setkal s Apatowem a producentem Barrym Mendelem – Apatowovým spolupracovníkem na filmech Komici, Ženy sobě, Čtyřicítka na krku a Vykolejená a dvakrát na Oscara nominovaným producentem (Šestý smysl, nejlepší film, 1999; Mnichov, nejlepší film, 2005) vlivných filmů Wese Andersona Taková zvláštní rodinka a Jak jsem balil učitelku nebo již zmíněných snímků Mnichov Stevena Spielberga a Šestý smysl M. Nighta Shyamalana – aby mu povyprávěl svůj příběh.
Apatow nikdy nic podobného Nanjianiově příběhu neslyšel. Připadalo mi to neuvěřitelné – nikdy bych nevěřil, že by se někdo mohl zamilovat do někoho, kdo leží v kómatu,” popisuje Apatow. „Nebyla to jen pravda, ale byl to příběh od srdce – navíc se to odehrávalo ve světě stand-up komiky, která mě vždycky fascinovala.
Mendela příběh taky fascinoval: Spadla nám čelist až na zem, vzpomíná. Vyšli jsme z našeho setkání a – i když Kumail tehdy ještě nebyl žádná velká hvězda – podívali jsme se s Juddem na sebe a řekli si: ‚Tohle je neuvěřitelnej příběh, musíme to udělat.‘ Kumailův příběh vyvolával závrať a zároveň byl vtipný, podnětný a nádherný, což jsou vlastnosti, které chceme, aby filmy měly, i když tomu tak bývá zřídka. Řekl jsem, že bychom byli blázni, kdybychom do toho nešli, a Judd si myslel to samé.
Když Apatow a Mendel donutili Nanjianiho, aby příběh napsal, ten tušil, že se potýká s největší výzvou svého života. Byl jsem nadšený, ale taky strachy bez sebe, přiznává. Ještě jsem se úplně nevyrovnal s emocionálním prožitkem její nemoci, ale už to bylo pět let a zdálo se, že načasování je správné. Myslím, že tam pořád někde bylo okno, které mi stále znovu otevíralo veškeré prožité pocity, na druhou stranu jsem od něj už měl dostatečnou vzdálenost na to, abych je dokázal překonat a získat nad nimi určitý nadhled. Nechcete zase čekat moc dlouho, aby nezmizely.
Mezitím požádal Nanjiani, ostatně jako to dělal vždy od svých „stand-upových“ dob, svoji ženu Emily Gordon, aby si přečetla jeho rozpracované dílo. Ta již byla tehdy známou vydávanou autorkou a přispěvatelkou do Huffington Post, The New York Times, GQ či Lenny and Rookie. Napsala mu k tomu poznámky a přispěla vlastními vzpomínkami. Měla tak úžasné komentáře, vzpomíná Nanjiani, že ihned po zahájení celého procesu jsem prohlásil, že bychom to měli napsat společně.
Gordon byla překvapená, ale potěšená: Upřímně řečeno jsem na to nemyslela. Ale jakmile to pronesl, řekla jsem: ‚Jo, to by bylo super! Určitě by to byla úžasná zkušenost.‘ A taky byla.
Psát druhou část filmu, kdy je Emily v kómatu, bylo poučnou zkušeností jak pro Nanjianiho, tak pro Gordon. Ta říká: Můj náhled na většinu toho, co se děje v tomto filmu, je nulový, protože jsem spala. Měla jsem sice zvláštní komatózní sny, ale u spousty toho jsem nebyla. Musela jsem pochopit, jaká byla tato zkušenost pro něj, a to způsobem, jaký jsem předtím neznala. Bylo to rozkošné, úžasné, děsivé a zvláštní. On zase nikdy plně nepochopil mou perspektivu, protože nemohl. Ani já jsem nemohla zakusit to, čím si prošel on.
Emocionálně byly jejich zkušenosti na opačných koncích spektra, jak říká Nanjiani. Když byla Emily v kómatu, bylo to pro mě a její rodiče nejtěžší období. Nepamatuje si to. Když byla vzhůru, bylo to pro nás šťastné období. Pro ni to bylo strašné, protože měla hrozné bolesti. Tahle perspektiva nám pomáhala ukotvit postavu Emily. Její rodiče a Kumail si myslí, že má to nejhorší za sebou, ale ona se cítí mizerně. Z tohoto odlišného vnímání pak z velké části vychází vyústění filmu.