Vedení muselo postupně nahradit všechny tři původní představitele hlavních pěveckých partů. A po první obměně dirigenta nakonec i proslulého Jamese Levineho. Dlouholetou oporu Met a emeritního hudebního ředitele obvinili v prosinci 2017 ze sexuálního obtěžování, Met s ním následně přerušila spolupráci a povolala Emmanuela Villauma, šéfdirigenta PKF – Pražské filharmonie.
Operní dům v inscenaci Davida McVicara vsadil na vycházející hvězdy soudobé světové scény – divu Floriu Toscu nezapomenutelně ztvární sopranistka Sonja Jončeva, jejího věrného milence a malíře Cavaradossiho tenorista Vittorio Grigolo. Pěvci nahradili ostřílené operní hvězdy Kristine Opolais a Jonase Kaufmanna, kteří z inscenace odstoupili z osobních důvodů.
Úchvatné debuty
Premiéru Toscy, která připadla na Silvestra, provázela nervozita nejen kvůli lastminutovému přeobsazování klíčových rolí. Na nové inscenace Toscy jsou vždy vysoké nároky a pro Met to platí dvojnásobně. Oceňovanou inscenaci Franca Zeffirelliho v roce 2009 nahradila nová verze režiséra Luca Bondyho, kterou však diváci vypískali hned na premiéře. „Ve hře je hodně,“ netajil se obavami ředitel Met Peter Gelb.
Hned s prvními recenzemi si však mohl oddechnout. New York Classical Review označil novou Toscu za „nepochybný triumf operní sezóny“, o což se výraznou měrou zasloužilo obsazení hlavních rolí inscenace. Jakkoliv totiž oba stěžejní protagonisté – bulharská sopranistka Sonja Jončeva a italský tenorista Vittorio Grigolo – v úlohách debutují, jejich souhra je od počátku sugestivní, společné duety elektrizující a zejména Jončeva nenechává na pochybách, že rolí Toscy upevňuje svou pozici hvězdy první velikosti.
Hned několik kritik oslavně vyzdvihlo její úchvatný přednes slavné árie druhého dějství Vissi d’arte, prodchnutý hlubokou reflexí, například The Huffington Post ale nadšeně hodnotí celé ztvárnění titulní role: „Počínaje prvním momentem na scéně, kdy vstoupí do chrámu jako skutečná prima donna, Jončeva je zkrátka přesvědčivá. Ať už s Cavaradossim flirtuje nebo ho žárlivě popichuje, je to ona, kdo ovládá situaci.“
Grigolovo působivé podání Cavaradossiho suverénně pojme jak horkokrevnou vášeň malíře a revolucionáře, tak i dojemnou beznaděj, když se – v árii E lucevan le stelle – domnívá, že zbožňovanou milenku už nespatří. Dvojici stěžejních protagonistů pak zdatně sekunduje baron Scarpia jako zákeřný šéf policie. V podání barytonisty Željko Lučiće, je tato postava pravým ztělesněním zla a zkázonosné manipulace.