Aeroškola • 11. 2. 2018

Spolupráce s Janem Švankmajerem mi dala zodpovědnost k práci

Martin Kublák je nejzkušenějším lektorem v historii aeroškolních kurzů pro dospělé, animaci zde učí už víc než pět let. Za ta léta prošlo jeho kurzem skoro 200 účastníků. Co se za tu dobu naučil on sám? Na jaké animované filmy sám kouká? A proč podle něj mají Češi na animaci buňky?

Kdo je Martin Kublák? 

Věnuji animovanému filmu, do značné míry dost teoreticky, což je dáno faktem, že se moc netočí. Vyšachovalo mě to do pozice, kdy o tom člověk víc uvažuje, než to dělá, takže se věnuji teorii animovaného filmu, a to jak z hlediska animace a dramaturgie, tak scenáristiky. S tím souvisí má pedagogická činnost. Kdysi jsem byl osloven z filmové školy ze Zlína, abych tam šel učit a vést bakalářský obor, co tam měli. To mě tak trochu popíchlo a spustilo ten pedagogicko-teoretický instinkt. Jinak se věnuji svým abstraktním animovaným filmům. Tato oblast u nás není moc k vidění. V dějinách českého animovaného filmu jde o naprostou minoritu, jako příklad mohu uvést pokusy Karla Dodala za první republiky. Od té doby se tady nic moc nedělo. Právě kvůli tomu, že se tady filmy netočí, mě daná situace vytlačila do této polohy. Paradoxně mě k tomu navedl jeden účastník Aeroškoly, který se mě zeptal na abstraktní animovaný film s tím, že by se mu rád věnoval. Já jsem o tom už cestou domů začal přemýšlet a nějak se do toho ponořil už natrvalo.

Jak jste se dostal k tomu, že chcete učit?

Úplně náhodou. Bylo to vlastně tím, že nebyla práce. Takže když jsem dostal nabídku ze Zlína, tak to pro mě znamenalo nějaký stabilní příjem. A to spustilo celou tu lavinu úvah o teorii animovaného filmu a animaci vůbec. Přemýšlel jsem, jak to ty lidi učit, protože mě samotného to nikdy nikdo moc neučil, já to vždycky od všech okoukal. Mám k tomu nějaké předpoklady, takže teprve tahle zkušenost mě donutila začít přemýšlet o základech a teorii animovaného filmu, abych to mohl začít učit ostatní.

Co vás na tom nejvíc baví?

Asi ten fakt, že se zase naopak od těch účastníků toho spoustu naučím. Je to oboustranné, já jim něco dávám a oni mě svými zvídavými otázkami vždycky rozšíří obzory, protože člověka, který to dobře zná, tyhle dotazy kolikrát vůbec nenapadnou. Dávají mi překážky. Člověk si v té hlavě vždycky něco hezky srovná a pak mu někdo položí nějakou otázku, která to úplně rozmlátí.

Co se účastníci vašeho kurzu můžou naučit?

Nejvíce se naučí dramaturgii animovaného filmu. Protože bez dobré dramaturgie se nedá animovat. Bez dobrého scénáře, který je dobře oddramaturgován, ať už dramaturgem nebo samotným autorem, vlastně není co animovat. O animaci se dá říct, jestli je dobrá nebo špatná jenom na základě toho, že animátor ví, co bude animovat. Často se mi na kurzech stává, že se účastníci ptají, jak se animuje běh, chůze nebo nějaký takový jednoduchý pohyb. Chtějí vlastně na určitý „cvik” návod či manuál.  A když teď říkám cvik, tak oni z toho dělají ty cviky. A já jim říkám: „Já vám nedokážu říct, co je správná animace chůze nebo běhu, musím znát děj a kontext toho příběhu.“

Také každý animátor má možná jiný přístup.

Je to stejné jako u herců. Máte dobré animátory, špatné animátory, dobré herce, špatné herce. Samozřejmě každý má svůj přístup, svůj rukopis. Když chci účastníky kurzu naučit dobře animovat, tak je musím nejdříve naučit dobře dramaturgicky myslet, dělat scenáristiku. Tak, aby si uměli dobře napsat aspoň ten nejjednodušší příběh.

„Na animované filmy moc nekoukám. Stačí mi pár vteřin, vidím, že to je špatně a vypnu to.“

Možná si někdy účastníci, kteří s vašimi kurzy zatím nemají zkušenost, myslí, že právě exekuce je to hlavní, když je to přesně naopak…

Já to také můžu pojmout tak, že nechám stranou scenáristiku a dramaturgii a rovnou je tam do toho posadím. Ale pak bychom stejně narazili na problém absence dramaturgie. Na začátku vždy říkám, že to nemá cenu. Když máte jako rekvizitu zapalovač, který něco dělá na stole, tak si musíte promyslet, proč a co dělá, protože když s ním hýbete jen tak, tak je z toho pak maximálně spořič na obrazovku počítače.

Trpíte nemocí z povolání, když koukáte na animované filmy? Analyzujete je přitom?

Moc na ně nekoukám. Mně stačí pár vteřin a vidím, že to je špatně a vypnu to. Takže je skutečně jen pár filmů a pár autorů, kteří u mě obstojí. Jsem v tomhle dost kritický a nesmlouvavý.

Kteří to jsou?

Z mých bývalých studentů je to Honza Saska, je to Vojtěch Kiss, je to Soňa Jelínková. Velmi rád mám práce Stevena Subotnicka, což je americký nezávislý animátor, svým způsobem neznámý, ale úžasný. Líbí se mi práce jeho ženy, Amy Kravitz. Zaujala mě také práce v Kanadě žijícího Bulhara Theodora Usheva.

te nějaký celoživotní vzor, ke kterému se vždy vracíte?

S obrovskou pokorou bych řekl, že vzhlížím k celé tradici české animované školy. Spíš je to takové memento, jelikož v téhle zemi nemá cenu dělat animovaný film jinak než na tisíc procent perfektně, protože s tou tradicí, co máme za zády, je člověk raz dva za vola. Proto mám problém s jakýmikoli českými animovanými filmy, které nedosahují ani začátku úrovně téhle školy a jsou hluboko pod její úroveň. Ta reputace je pro mě vzor. Dostát jí je strašně těžké. Co se týče abstraktního animovaného filmu, tak je to Norman McLaren a jeho spolupracovníci jako René Jodoin, Grant Munro a Evelyn Lambart. A pak „trojlístek” českého animovaného filmu: Jiří Trnka, Karel Zeman a Jan Švankmajer. Každý mě fascinuje svou různorodostí, osobitostí, a především obrovskou profesionalitou. Možná se k tomu moc nehlásili, ale určitě ji měli všichni. A samostatnou kapitolou je dnes už v podstatě neznámý Jiří Brdečka.

Jakou největší věc vám dala spolupráce s Janem Švankmajerem?

Asi zodpovědnost k práci.

Nemáte při práci s ním strach?

Ne, tam stačí přijmout tu zodpovědnost a jde to samo. Tam je nejtěžší se dostat na tu úroveň zodpovědnosti. Což ale v podstatě platí ve všech složkách života.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi vašimi hodinami v začátcích Aeroškoly a nyní?

Jsou stabilnější. Na začátku to bylo takové tápání, protože já jsem měl spíš zkušenost ze Zlína s lidmi, kteří to šli studovat. Tam byl ten rozdíl, že já jsem jim mohl dát něco příkazem nebo je vyhodit od zkoušek. Takže jsem na ně měl lepší páky, což neuvěřitelným způsobem funguje. Tady si to ti lidé zaplatí, jsou tady dobrovolně a já je nemůžu jen tak do ničeho tlačit. Někdy se vyskytnou takoví lidé, kteří pak vůbec nechtějí komunikovat, jedou si po svém, mají na všechno své názory. Občas se zkrátka vynoří takový blbec-paličák.

Jaké množství lidí k vám přijde úplně nepolíbených?

Většinou jsou nepolíbení úplně všichni. Málokdy přijde někdo, kdo má s animací nějaké zkušenosti. V takových případech se občas stává, že už pochytil zlozvyky. Snažím se je pak dát dohromady a ty zlozvyky je odnaučit. Musím říci, že i ti úplně nepolíbení mají obrovský potenciál. To bylo zajímavé vidět i ve Zlíně, byli tam studenti ze zahraničí, kteří byli lépe technicky zdatní a vycepovaní, ale jen v jednom směru. Ke mně chodili na konzultace a když po nich chtěl člověk třeba překopat tu věc v nějakém jiném stylu, než byli naučení, tak měli strašlivé problémy. Kdežto u nás to vypadá, že k tomu nějak máme buňky, nevím, čím to je. Asi jsme adaptabilnější.

A vnímáte to jako výhodu?

Rozhodně ano. Animovaný film je permanentně o adaptabilitě. Pokud se chcete pustit naplno do tvorby animovaného filmu, tak musíte pořád adaptabilně přežívat každý natáčecí den. Když to máte přesně vymyšlené dopředu, tak už jde jen o výrobu čili v okamžiku natáčení už je to jenom realizace hotové věci. Což je jedna z věcí, které učím účastníky kurzu. Chci, aby v okamžiku, kdy jdou na plac, byli co nejpřipravenější, protože pak jsou teprve schopní adaptability.

Zpět
Spolupráce s Janem Švankmajerem mi dala zodpovědnost k práci
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím