Co vás vede k tomu vydávat se do válečné zóny?
„Chci být tam, kde se tvoří historie a chci odtud přinášet svědectví. Mluvit s lidmi přímo na místě je nejdůležitější, protože všechno ostatní si můžu načíst, podívat se na videozáběry, třeba někomu zatelefonovat z Prahy, ale potom to není ono. Není to autentické. Vždycky se snažím vytvořit síť z místních lidí. Jednak mi pomáhají a také vědí daleko víc o místních bezpečnostních opatřeních – kam
se dá jít, kde může projet auto....A taky s nimi trávím chvíle smutku, zoufalství. V krytu a mezních situacích poznáte, jací lidé skutečně jsou. To mě opravdu zajímá. Stále musím myslet na všechny, které jsem znal a kteří zmizeli. Možná zahynuli. Nebo je Rusové někam odvlekli a nikdo neví, kde jsou. Na to myslím dost často. Úžasné na Ukrajincích je, že nepodlehli depresím a pocitu zmaru nebo chaosu a snaží se úplně normálně žít."
Je nutné se pro natáčení válečného konfliktu na Ukrajině někde akreditovat?
„Je nutné mít akreditaci ozbrojených sil Ukrajiny ZSU a do některých míst je třeba mít zvláštní propustku. Někdy se ale dostaneme i do konfliktu s místními, protože se bojí, že natočený materiál Rusové zaregistrují a oni se pak stanou cílem jejich útoku. Dokonce nám jednou chtěli rozbít techniku, ale naštěstí pastor Oleh Tkačenko celou situaci uhladil, takže jsme vyvázli bez ztráty techniky i bez modřiny."
Když jste blízko fronty, nakolik vás chrání označení PRESS?
„Nechrání, a proto je nenosím. Je lepší je nemít. Často je bezpečnější, aby ostatní nevěděli, že jste novinář. Navíc jakýkoliv výrazný nápis dělá z člověka cíl – například pro odstřelovače nebo FPV drony."
Cítí se zahraniční novinář na Ukrajině, že je součástí informační války nebo dělá všechno proto, aby nebyl její součástí? Jak je těžké si ověřovat informace?
„Když ten konflikt začínal, byl jsem v Doněcku, na území separatistů. Bylo velmi zajímavé přinášet jejich pohled. Teď už to nejde. Buď by mě tam nepustili, nebo zabili. Navíc Rusko ani nechce, aby někdo
viděl situaci z jejich strany. Oni mají oficiální hlásnou troubu, šířící schválenou pravdu, kterou nikdo nemůže ověřit. Teď už tam ale působí i další „nezávislá“ média. Většinou jsou ovšem ultranacionalistická."
Během práce válečného zpravodaje se setkáváte s velmi silnými a smutnými příběhy. Nakolik se do nich můžete emočně ponořit?
„Já si myslím, že emoce k tomu patří. Není možné dělat práci zpravodaje mechanicky. To není dobře a nikoho tím nezaujmu. Z mého pohledu je stále možné hledat nová témata, i když publikum to leckdy tak nevnímá a má pocit, že se my, zpravodajové, opakujeme. Ale to se dalo očekávat. S tím Rusko právě počítá, a proto nesmíme přestat. Válka přináší takové hrůzy, které si člověk ani nedokáže představit. Snažím se všechno popsat, reportuji, fotografuji a publikuji i hrozné věci, protože si myslím, že lidi mají vidět, že válka není nic příjemného, nic hezkého, není to žádné dobrodružství pro kluky. Někteří kolegové se na mě za to zlobí, že publikuji věci, které mohou být pro citlivého člověka velmi nepříjemné. Ale ono to má být nepříjemné. Samozřejmě! Teď jsem si vzpomněl na záběry, kdy Wagnerovci rozbíjejí kladivem hlavu svému zběhlému druhovi. Tyhle záběry bych ale asi už nepublikoval."
Studoval jste v Rusku ještě za minulého režimu. Proč jste se tak rozhodl?
„No, kam taky jít studovat v Československu v době Jakešova marasmu, zahnívajícího socialismu. Sice jsem úplně nevěděl, do čeho jdu, ale říkal jsem si, že horší už to být nemůže. Pod svícnem bývá největší tma a taky byla. Ale změnila se v jasné světlo a my jsme potom vozili samizdatovou literaturu z Ruska do Česka. Dnes se nám to zdá úplně neuvěřitelné, paradoxní. Studoval jsem v Petrohradě koncem osmdesátých let minulého století. Už od roku 1987 bylo jasné, že vývoj jde dobrým směrem a že se věci mění. Tehdy panovala obrovská naděje. Samozřejmě jsme netušili, že se rozpadne Sovětský svaz, i když si to asi hodně lidí přálo. V to jsme vůbec nedoufali. Mysleli jsme, že přijde jenom nějaký nový socialismus s lidštější tváří. Jsem strašně rád, že jsem u toho byl. Sledoval jsem historické události v přímém přenosu. Byl jsem u zárodků ruské demokracie, kterou bohužel Vladimír Putin pošlapal a nakonec rozdrtil. Vrátil společnost zpátky do stalinských dob a rozpoutal šílenou válku. Stále mám mezi Rusy a ruskými občany pár velmi dobrých kamarádů. Nemůžu se od nich úplně odtrhnout, už s nimi nikdy nepromluvit a jen být naštvaný. Tohle možná Putin chce, abychom se tak chovali a vlastně pomohli té jeho politice. Ale spoustu spolužáků a spolužaček jsem ztratil, protože se z nich přes noc stali hyeny. Lidé, kteří přejí Ukrajině a nám jenom to nejhorší. Pořád nemůžu pochopit, kde se
v nich vzalo všechno to zlo. A podotýkám, že jde o vzdělané lidi..."
Jistě v tom hodně dělá ruská propaganda...
„No, jsou to lidé s profesorskými tituly, docenti a docentky, moje spolužačky, jež by měly mít profesionální odstup, ale které se, zdá se mi, úplně zbláznily. Přitom studovaly, jak se propaganda dělá! Ony tomu také podlehly. Na druhou stranu – spousta lidí nepodlehla!"
Ve filmu kromě vás hraje důležitou roli protestanský kaplan a vlastně i pekař Oleh Tkačenko. Jak jste se seznámili?
„Seznámil nás společný kamarád Ivo Dokoupil těsně před začátkem ruské invaze. Oleha jsem navštívil v Marjince, v Donbasu, nedaleko Doněcka, kde jsem natáčel reportáž o pekárně, která vznikla i díky české pomoci. Oleh peče a rozváží chleba spolu s duchovní útěchou všude, kam je třeba. Tamní lidé říkají – začalo to tady vonět chlebem, vrací se sem život."
Jaké je vaše technické vybavení?
„Je důležité, aby bylo co nejjednodušší a dalo se rychle přenést. V mém ukrajinském bytě mám malé studio, což urychluje práci.V pohotovostním kufříku mám malý magnetofon a na videa stačí mobil. Pro film je ale nutné mít s sebou daleko více techniky, kterou je nutné nastavit a ne vždy na to bylo dost času. A pak je stále častěji nutný generátor elektrického proudu. Případně mít velkou powerbanku, která napájí Starlink – satelitní internet."
Jak vlastně došlo k tomu, že jste se stal hlavní postavou ve filmovém dokumentu o válečném zpravodajovi?
„Tak to bych taky rád věděl..."
Co vám natáčení přineslo a co Vás nejvíce během natáčení překvapilo a případně čím Vás natáčení obohatilo?
„Znám práci televizních štábů, protože jsem v České televizi šest let pracoval jako zpravodaj v Rusku a redaktor i moderátor na Kavčích Horách. Natáčení filmového dokumentu je sice podobné, ale
v mnohém i jiné, což mě moc zajímalo. Záběry se jinak stavějí, mají jinou délku a mnohem důležitější je atmosféra a dobrý zvuk. Natáčení filmového dokumentu je pomalejší a náročnější na čas, což člověk, který je zvyklý pracovat maximálně rychle, zpočátku těžko tráví. Zato teď vím, jak to herci mají na place těžké... No a potkal jsem skvělé lidi, které už počítám mezi své přátele, a nakonec mi je líto, že natáčení, cestování, a to všechno kolem skončilo."