Jak dlouho se tematice přírody věnujete a jaká k ní byla vaše cesta?
Od dětství jsme u nás na vesnici lítali venku a sbírali motýly, kameny a pozorovali přírodu. Potom jsme začali vyrážet na vandry a hltali těch pár knih a filmů o přírodě, které v té době byly k dispozici. Už tehdy jsem věřil, že jednou natočím film o přírodě, a téma přírody mě tak zcela přirozeně provázelo i na FAMU od přijímaček až po ukončení školy. Stejně mě ale vždy zajímali i lidé, kteří v přírodě žijí nebo k ní mají silný vztah. Český přírodopisný film se stal před dvaceti lety i tématem mé diplomové práce a díky tomu jsem se seznámil se dvěma spoluautory Planety Česko – Janem Hoškem a Jiřím Petrem, kteří se jejich natáčení věnovali. S Honzou Hoškem jsme od té doby natočili celou řadu filmů, přičemž já většinou stojím za kamerou a produkuji a on režíruje. Takto vznikly třeba filmy Netopýři ve tmě, O syslech a lidech nebo teď čerstvý Svět podle termitů.
Důležité bylo i setkání s producentem Radimem Procházkou, který mne před lety oslovil pro projekt Živé srdce Evropy moderovaný Vladimírem Kořenem. To vše dohromady nám posloužilo jako cenná zkušenost a pestrá obhlídka, bez nichž bychom se do projektu filmu Planeta Česko nemohli v tak krátkém čase na realizaci nikdy pustit. Krátce jsem si také odskočil od filmu k práci šéfredaktora magazínu Příroda, kde jsem při jeho rozjezdu editoval asi pět vydání. Skutečná příroda mi ale začala v kanceláři dost chybět, takže jsem zběhl zpátky k filmu.
Jak vás napadlo hledat divokost právě v české přírodě? A nemáte někdy roupy vydat se přece jen trochu dál za hranice?
To hledání divokosti a určité exotiky za našimi humny mě napadlo právě na cestách. Natáčel jsem už celou řadu filmů o přírodě na spoustě nádherných míst naší planety, a právě při tom mi došlo, že vše je jen úhel pohledu. S pražskou ZOO jsem třeba natáčel v Kamerunu a Kongu film Gorily mezi Prahou a Afrikou nebo v Mongolsku film Návrat divokých koní. Pro brněnský Ústav biologie obratlovců vznikl dokonce celý seriál natáčený třeba v Mosambiku, Etiopii nebo Tanzanii, nedávno jsme filmovali ve Francouzské Guyaně. Po několika týdnech práce v tropickém pralese se vždy začnu strašně těšit na ty naše kopečky a „obyčejná“ zvířata a připadá mi to vše nesmírně exotické.
Jaké momenty z filmu Planety Česko považujete vy osobně za nejexotičtější a nejdivočejší?
Těžko říct, osobně si myslím, že je jich tam více – záleží, jak na toto téma nahlížíte. Výsypky hnědouhelných dolů jsou vlastně takové malé polopouště, za modrajícími žábami přijel štáb až z Japonska a mohutná jarní migrace užovek podplamatých z pražské ZOO může na slabší povahy působit jako výjev z fantastické džungle. Podobné hemžení plazů jsem nikde jinde zatím neviděl.
Čím vás česká příroda fascinuje?
Asi tou velkou pestrostí na relativně malém území. A asi bych doplnil, že mě fascinuje česká i slovenská příroda, protože jsem strávil desítky nocí ve slovenských horách, což z paměti nevymažete. Z tohoto úhlu pohledu je to pak ještě pestřejší. A Česko je můj domov, takže cokoli má člověk rád, ho zkrátka fascinuje.
Inspiroval jste se při natáčení i nějakými zahraničními dokumenty, jste jejich divákem? A není vlastně takový dokument, jako je Planeta Česko, v naší zemi nyní relativně ojedinělým počinem?
Inspirace byla spíše nepřímá, daná všemi těmi filmy o přírodě, které jsem dosud viděl, ať už v televizi, nebo na filmových festivalech. V posledních letech se ale přiznám, že už si hodně vybírám a ty úplně klasické přírodopisné filmy s pouhým výčtem druhů mě nebaví. Inspirující svým tématem, a hlavně obrovským diváckým úspěchem pro mě byl holandský film Nová divočina (pozn.: The New Wilderness, 2014) a samozřejmě sleduji skvělé filmy, které v rakouské společnosti ScienceVision točí spolukameraman našeho filmu Jiří Petr. Ano, myslím, že náš film je první celovečerní dokument o české přírodě v kinech.
Co je na natáčení dokumentu o přírodě obtížné?
Záleží, jestli točíte i o zvířatech, nebo jen krajinu a třeba kytky. Se zvířaty se to obrovsky komplikuje, obzvlášť když vám nestačí statické „atlasové“ záběry, ale chcete vyprávět příběhy. Zvířata mají ve většině případů mnohem lepší sluch, zrak a zejména čich, než máme my. Vy je pak musíte buď nějak přelstít, nebo je přesvědčit o tom, že jim neublížíte a že mohou vaši přítomnost tolerovat.
Já sám mám takovou svoji interní stupnici obtížnosti, která má deset bodů. Začíná to stupněm „zahlédnout zvíře“ a přes různé fáze, třeba „dobře vyfotit“ nebo „natočit dobrý záběr“, to končí nejtěžším „natočit perfektní filmovou sekvenci“. Vy pro film potřebujete mít různé velikosti záběrů, zachytit zajímavé chování zvířat, světelnou atmosféru, a ještě to musí pasovat do příběhu.
Technika váží desítky kilogramů, hloubka ostrosti je při užití dlouhých teleobjektivů minimální a vy nevíte, kam se zvíře pohne v příštím okamžiku. Pokud chcete zachytit zvíře v pohybu, spousta záběrů je pak neostrá, protože naši herci nechodí po značkách jak v hraném filmu a nemáme ostřiče, který by na značky přeostřoval. Do toho hraje velkou roli počasí, protože třeba celou zimu skoro nesněží a pak najednou napadne v květnu a aktivita zvířat je tím extrémně rozkolísaná. Zvířata mají navíc i své přirozené nepřátele včetně člověka, takže vyhlídnutého herce něco zkrátka sežere.
Natáčeli jste na celé řadě míst v České republice, co logistika?
Tím, že jsme natáčeli na poměrně rozsáhlém území a řadě míst, museli jsme řešit i logistické problémy spojené s dopravou. Obrazně řečeno, někdy nám mohly třeba uniknout dobré záběry jen proto, že jsme stáli v zácpě na dálnici. Na některá místa jsme se ale zase tvrdohlavě vraceli tak dlouho, dokud nám štěstí nepřálo a nepovedlo se záběr natočit, jinde už jsme to třeba nestihli. To je ale u tohoto typu dokumentu realita. Lov užovek jsem například natočil až po pěti dnech natáčení a ve filmu je, ale rodinku sýčků na sídlišti se mi ani za dvě jara a spoustu úsilí natočit nepodařilo. Ve filmu je tak nakonec jen jeden záběr sovy v dutině paneláku.
Nároky na techniku, čas, trpělivost, znalosti, odborné rady, rešerše atd. jsou opravdu veliké. S běžným dokumentem o lidech se to vůbec nedá srovnávat. Musíte mít také velmi tolerantní rodinu. Aby navíc takový film zaujal, je ve srovnání s běžnými dokumenty hodně drahý, protože natáčecí dny se počítají na stovky. Abych to shrnul: jen při natáčení Planety Česko jsme najezdili desítky tisíc kilometrů autem, vlakem nebo na kole a použili celkem asi 15 různých kamer a fotoaparátů.
Ve filmu „hraje“ celkem 38 druhů zvířat… Máte mezi nimi nějaké své oblíbence?
Těch natočených druhů zvířat bylo samozřejmě mnohem víc, jen se některá nedostala do finálního sestřihu. Zejména jsme museli redukovat ptáky, protože těm se asi věnuji nejvíce, a s tím souvisí i to, že je natáčím nejraději. Jsou to zkrátka vizuálně zajímavá zvířata s krásnými hlasovými projevy, jsou aktivní převážně za světla a v době hnízdění se zdržují na stálých místech. Není náhoda, že se i ornitologii nebo pozorování ptáků, tzv. birdwatchingu, věnuje na světě tolik lidí.
Na které záběry z filmu jste nejvíce pyšný? A je nějaké zvíře, které je kamerou opravdu těžko zachytitelné, protože je jeho výskyt nepředvídatelný?
Nenazval bych to pýchou, protože každý vydařený záběr divokého zvířete beru s velkou pokorou a s díky, že se „nebesa otevřela“. Navíc nás bylo více kameramanů, takže každý máme asi něco jiného.
Výskyt řady zvířat lze velmi dobře předpokládat třeba podle jejich pobytových stop.
Sice se to nezdá, ale natočit dobře bobry, kteří jinak žijí na mnoha místech naší země, byl docela oříšek, protože jsou to noční zvířata s vynikajícím čichem a trvalo nám mnoho dní a nocí, než se to povedlo. Sice existují i takoví bobři, kteří snesou lidskou přítomnost a promenádují se někde u řeky i za světla, ale my jsme na ně během natáčení nenarazili. Museli jsme tak rozmístit světla přímo do terénu a čekat pak dlouhé noci u jejich „hradu“, než si na nás trochu zvykli.
Jak jste se rozhodoval, která zvířata budete natáčet? Jak probíhal „casting“?
„Casting“ zvířecích herců byl samozřejmě velmi důležitý. Měli jsme dosti omezený čas natáčení, nějakých 16 měsíců, což je pro tento typ filmu poměrně krátká doba. Proto bylo nutné natáčet zvířata, která jsme trochu znali a z nichž některá byla zvyklá na lidskou přítomnost. To ale bylo částečně dáno i jedním z témat filmu, tedy hledáním přírody a zvířat hned za prahem našich dveří nebo na místech ovlivněných lidskou činností.
Snažili jsme se ten výběr udělat i co nejpestřejší – od nejmenších mravenců až po zubry. Musím zdůraznit také skvělou spolupráci s desítkami odborníků, zoologů, biologů, ochránců přírody a odborných poradců, kteří nám pomáhali svými terénními znalostmi a postřehy o chování zvířat. Štěstí je samozřejmě také důležitý faktor, ale ona ho zase v případě natáčení dokumentů o přírodě bohatě vyvažuje smůla, takže se to vyrovná (smích).
Jak si představujete diváka Planety Česko? A chcete diváky více bavit, nebo poučit?
Od začátku dělám ten film pro svoje dcery, které chodí na základní školu. Je to tedy jeden z mála českých dokumentů, který cílí na dětského diváka. A budu rád, když je do kina doprovodí jejich rodiče nebo prarodiče.
Jsme stále ještě národ turistů a milovníků přírody, o tom jsem přesvědčen. Přál bych si, aby se všichni především bavili a někde v druhém plánu se i dozvěděli něco nového o zvířatech, která tu spolu s námi žijí. A chodili pak naší přírodou s trochu otevřenějšíma očima a větším porozuměním pro naši krajinu.
Jak byste diváky na film Planeta Česko pozval?
Přijďte do kina, čeká vás filmová podívaná na velkém plátně z naší přírody, která tu ještě nebyla! Nechte se inspirovat k dalším výletům do naší přírody a překvapit příběhy zvířat, která jste možná nikdy neviděli. A přijďte se v neposlední řadě i zasmát!