Diváky zvyklé na naturalistický tón vašich předchozích známých filmů Repríza, Oslo, 31. srpna a Hlasitější než bomby možná překvapí, že jste natočil thriller s prvky nadpřirozena. Proč jste se vydal tímto směrem?
Abych byl zcela upřímný, vždycky jsem točil takový film, jaký jsem zrovna chtěl. Tentokrát jsme se vydali zvláštní cestou, kde jsme si skutečně chtěli vyzkoušet něco nového. Jako mladý jsem se hodně díval na filmy a vždycky tam bylo něco, co se dalo vyjádřit více mentálními obrazy. Vyrůstal jsem na Antonionim a Bergmanovi, ale také na Brianu De Palmovi. Taky se mi vždycky líbily existenciální implikace Cronenbergovy Mrtvé zóny. Podle mě je to skoro jako pohádka, jejímž prostřednictvím můžete ukázat něco velmi lidského, co je vám velmi blízké, a přitom je to zasazené do nadpřirozeného prostředí.
Jak příběh Thelmy vznikl?
Chtěl jsem natočit tak trochu čarodějnický příběh, který by se odehrával v Oslu. Prošel jsem si takovou fází; jsem totiž velký filmový fanda a občas se na něčem fakt zaseknu a s Eskilem Vogtem (spoluautorem) jsme viděli hromadu giallo – italských hororů ze 70. let. Pamatuju si, že jsme znovu viděli Jakubův žebřík od Adriana Lyneho, taky Hlad od Tonyho Scotta, čistě vizuální kousky. Vzpomínám si, jak jsme si s Eskilem říkali, jak moc se tyhle filmy dotýkají něčeho hluboce lidského, co souvisí s úzkostí a smrtelností a s dalšími existenciálními otázkami, ale dělají to prostřednictvím specifického žánru. Tak to byla jedna část. A pak jsme začali rozpracovávat pár nápadů na základě konceptů konkrétních scén a obrazů. Při tom se nám začala víc a víc rýsovat jedna postava a tou byla Thelma.
A najednou jsme si pohrávali se dvěma věcmi najednou. S jednou, která nám byla dobře známá; s příběhem o dospívání, který tak trochu odkazuje na mladšího bratra v Hlasitější než bomby nebo na melancholickou samotu v Oslo, 31. srpna, a zároveň s tímhle žánrovým prvkem. Právě to bylo na celém procesu nejzábavnější, použít styl vyprávění postavený na hlavním protagonistovi, tak jak to obvykle dělám, a přitom zjistit, jestli se mi to podaří vizuálně povýšit do světa, kde je mnohem větší prostor pro představivost.
Aniž bychom chtěli odhalit příliš z teritoria spoilerů (i když diváci si mohou udělat představu, kdykoli se na obrazovce objeví záběry živé přírody nebo vodních ploch), jsou tam velmi pečlivě vystavěné části, které posouvají film z racionálního světa do říše snů, nočních můr a fantastična. Jaké to bylo si s tím pohrávat?
Bylo to vážně osvobozující. Ten příběh má navíc téměř mytický rozměr. Vypráví o otci a dceři. Ukazuje neschopnost přijmout vlastní osud. Má v sobě onu mytickou úroveň, která je v současné norské kinematografii relativně neobvyklá. Bylo pro mě zajímavé poprvé natáčet na širokoúhlý formát a zároveň se pokusit najít nové tváře, které lidé ještě neznali. Eili Harboe už nějaké zkušenosti měla, ale nemá herecké vzdělání jako takové a Kaya Wilkins (neboli Okay Kaya) je muzikantka, kterou jsme přesvědčili, aby ve filmu hrála.