Stěžejní součástí filmu jsou unikátní dobové záběry. Jakým objemem filmového materiálu jste se museli probírat? Kdo byli ti, kteří tehdejší skejtovou komunitu natáčeli?
Měli jsme asi 25 hodin archivů od samotných skejťáků. Jde o úžasné záběry, natáčené především na 8mm film. Od té doby je navíc nikdo neviděl. Při jejích sledování mě překvapila kameramanská schopnost samotných skejťáků. Zatímco Ivo Škrabal precizně natáčel závody, Vojta Kotek natáčel rozesmátou partu. Ondra Sudek zaznamenával začátky skejtu v Plzni a podobně. Petr Kotting zase dostal od horolezců pár cívek s barevným 16mm filmem. Vzal je na závody do Karlových Varů a pořídil naprosto fantastické akční záběry; ukládal kameru do dětského kočárku, aby se neklepala a mohla jet vedle skejťáka, počínal si hodně vynalézavě.
Jaké záběry na tobě zanechaly nejsilnější dojem?
Působivé jsou záběry skoku do dálky, to byla adrenalinová disciplína, kdy se jezdec nechal roztlačit, a pak v rychlosti přeskočil na jiné prkno, třeba ve vzdálenosti pět metrů. Často se přitom padalo. Obrázky z Březin, kde postavil Ivo Škrabal rampu v lese a jezdilo se tam v létě, mají až hipísácky svobodomyslnou náladu, naopak výlet do východního Berlína je plný punkové provokace. Líbí se mi bizarní detaily – díky některým jsme se dostali k novým hrdinům. Když jsme se dívali na test přepisů v UPP, všimnul jsem si rozčepýřeného blonďáka, který po asfaltě bruslil na skutečných bruslích až jiskry létaly. Vojta Kotek prozradil, že je to Petr Karlíček. Za pár týdnů na to už jsme za ním vyrazili a nakonec se stal jednou z tváří z filmu.
Do King Skate se nakonec podařilo dostat výpovědi osmi skejťáků. Bylo těžké se s nimi spojit?
Když jsem s projektem začínal, oslovila jsem Kateřinu Černou z Negativu – ona mezi těmi skejťáky vyrůstala. Díky tomu je všechny znala. Její kamarád Vojta Kotek je rozený archivář té skejtové scéna a stal se naším odborným poradcem. Čili dostat se k nim nebylo problematické. Navíc všichni na tu dobu hrozně rádi vzpomínají, je na nich vidět, že to prožili naplno. A mají z toho radost.
S filmem jsi strávil roky života. Jaké nejvýraznější zážitky sis z tohohle období odnesl?
Byl to největší projekt, který jsem dosud udělal, a mám pocit, že jsem se každý den především pořád něco učil. Co se nálady týče, ohromně na mě zapůsobila svobodomyslnost té party. To, jak byli týden někde v lese, anebo i jenom přes víkend někde na náměstí, dělali blbosti, hecovali se, milovali se a byli svými pány. Takhle to čtu a přijde mi to nejvíc.
Z filmu dýchá neuvěřitelná energie, život skejťáků byl podle všeho jeden veliký mejdan. Co bylo největší výzvou, když jste se tuhle náladu snažili přenést na plátno?
Od začátku jsme věděli, že se budeme hodně opírat o dobovou muziku. Hudba totiž působí sugestivně, dokáže zprostředkovat konkrétní náladu mnohem přesněji, než obraz. Nakonec ve filmu máme asi 40 písniček od 20 kapel, české i světové, nové, ale především dobové.
