ROZHOVOR • 3. 12. 2019

Rozhovor s režisérem a scénáristou Nicolasem Bedosem

Snažím se dělat filmy, které bych sám rád viděl. Myšlenka filmového začátku, který nemá – co se stylu, epochy nebo žánru týče – nic společného s tím, na co publikum přišlo, mě bavila už jako malého kluka.

Odkud se vzala myšlenka na natočení Tenkrát podruhé?

Původně šlo obraz v mé mysli, nebo spíše o situaci, která mi připadala smutná i komická zároveň: Představoval jsem si muže v letitém vztahu, jak se doma hádá se svou ženou. Ta ho kritizuje za to, že nechce chodit do společnosti, že nejde s dobou, nesleduje technologie, Macrona, nevychází s dětmi a podobně. Tak vyjde z kuchyně, projde halou a jde do malého pokoje, kde vše – od vybavení po staré desky a  VHSkazety – odkazuje k sedmdesátým letům. Jakoby to byla ochranná bublina, kterou si vytvořil a kde může cestovat zpátky v čase. Představoval jsem si ho, jak si zapálí galoásku, očima svléká moderátorku ve staré televizi v dřevěné skřínce a konečně si oddechne. Toto byl původní obraz: muž, který se ztrácí v současnosti a nachází úkryt v době, jejíž symboly ho uklidňují a chrání. Chtěl jsem na film zaznamenat tu závrať, kterou kolem sebe občas cítím, psychologickou otravu a její směšnou a zároveň dojemnou protilátku. Pomalu mi docházelo, že tento obraz v sobě skrývá jak kinematografický potenciál, tak spoustu prostoru pro satiru. Tím spíš, že tento nápad vychází z reflexe mých blízkých, trochu mého otce a v některých ohledech i mě samotného. Mohl jsem tak rozehrát celou řadu témat. Zbytek bylo opravdové scenáristické dobrodružství. A zároveň psychoanalýza.

Ve scénáři tedy najdeme autobiografické prvky?

Ano i ne, stejně jako v případě mého předchozího filmu. Příběhy, které vyprávím, jsou totálně vymyšlené. Tímto způsobem pracuji a zároveň mě to baví. V minulosti jsem se ve svých televizních pořadech a několika knihách hodně oddával mystifikaci. To nakonec vedlo k jistému zmatku, který mě už začal unavovat. Tento film je tak zcela smyšlený. Na druhou stranu, potřebuji mít ke svým postavám, jejich osobnostem a emocím, důvěrný vztah. Po několik měsíců jsem si zaznamenával různé zápletky a netrpělivě jsem čekal na tu pravou, která mi umožní zpracovat co nejvíce osobních záležitostí. Mělo to velmi prostý důvod: dvěma letům práce na filmu to propůjčilo smysl a důležitost.

Tenkrát podruhé začíná večeří odehrávající se v devatenáctém století, která ukáže, že film si bude celou dobu s divákem hrát.

Snažím se dělat filmy, které bych sám rád viděl. Myšlenka filmového začátku, který nemá – co se stylu, epochy nebo žánru týče – nic společného s tím, na co publikum přišlo, mě bavila už jako malého kluka. Na tento “napoleonský” prolog jsme dokonce použili jiné čočky a ohniskové vzdálenosti. Střih napodobuje styl pompézních blockbusterů z produkce Netflixu. Publikum jsme chtěli nechat zakusit stejný duševní diskomfort, jaký zažívá Victor, nechat je vcítit se do tohoto chlapíka, který vůbec nerozumí tomu, co právě viděl na tabletu. Opravdu vůbec netuší, co jeho syn dělá. Chvíli jsem dokonce uvažoval, že postavu syna zahraju sám! (smích)

Na rozdíl od filmu Pan a paní Adelmanovi nehrajete a soustředil jste se výhradně na režii. Bylo to vaše rozhodnutí už od začátku?

Miluji, když mohu hrát a režírovat zároveň, protože mi to umožňuje se naprosto ponořit do scény. Můžete vše řídit zevnitř svým výkonem nebo tím, jak se podíváte na kolegy herce. Ale u Tenkrát podruhé jsem chtěl lépe využít celý štáb techniků. Hraní mě od nich vzdaluje. Scénář navíc pracuje s velmi osobními věcmi, které jsem nechtěl ještě umocňovat tím, že se sám objevím na plátně. To už by byl pleonasmus! Guillaume měl před natáčením obavy, že budu frustrovaný z toho, že hraje Antoinea a vznikne napětí, protože jsem si ho mohl zahrát sám. Ovšem hned po začátku natáčení bylo jasné, že si spolu vytváření této postavy užijeme. Dal jí dost ze svého a film tak velmi obohatil. A osvobodil ho od nálepky nějaké mystifikace.

Proč jste chtěl spolupracovat právě s ním?

Protože je dobrý! A velkou roli hrálo i to, že je sám režisér. Antoineovy každodenní starosti, výbuchy netrpělivosti a další věci mu jsou velmi dobře známy a výborně je dokázal využít. Navíc sám vyjádřil přání se mnou spolupracovat. Snažím se obklopovat motivovanými, nadšenými a dobrými lidmi, kteří fungují před i za kamerou. Natáčení může být totiž kvůli finančním a časovým omezením pěkný stres. Díky tomu, že se vzájemně respektujeme a ceníme si práce toho druhého, jsme ušetřili spoustu času. Nadšení je pro mě totiž skutečně velmi důležité.

Zůstaňme ještě chvíli u obsazení. Proč jste pro postavu Victora vybral Daniela Auteuila?

To byla jasná volba. Potřeboval jsem herce, s nímž se každý snadno identifikuje hned od začátku. Scénář navíc neustále osciluje mezi komedií a dramatem, někdy i v rámci jedné scény. A herci, kteří jsou schopní se v takové směsi výrazů orientovat, jsou velmi vzácní. Daniel pracoval s Claudem Sautetem a Andrém Techiném, dvěma režiséry, které stavím na svůj panteon francouzské kinematografie. Byl jsem si jistý, že bude ctít text, mlčení i mnohoznačné vztahy mezi postavami, které jsou ve scénáři popsány. Hledal jsem také muže, který nebude ve svém věku působit při návratech do mládí a upnutých outfitech sedmdesátých let směšně a uboze. Nestárnoucího muže, kterému budeme věřit, že se zamiluje do velmi mladé ženy, aniž by to působilo lascivně nebo jako klišé. Musím říct, že Daniel překonal všechna má očekávání, které jsem do této postavy vkládal. Každý den nás tento vynikající herec svým nasazením na place ohromoval. Měl jsem pocit, že vidím, jak si ve svém řemesle opět nachází něco nového. Daniel si Victora zamiloval: souzněl s každou jeho větou. Až tak, že jsme spolu zažili silné okamžiky plné smíchu, a dokonce i slz.

Chtěl jste po dokončení filmu Pan a paní Adelmanovi opět spolupracovat s Doriou Tillier?

Doria svou vlastní postavu bezpochyby velmi inspirovala. Byl bych nevděčník, kdybych to chtěl dát někomu jinému! (smích) Oproti Adelmanovým, kde ztvárnila vzdělanou a racionální Sarah, jsem tentokrát chtěl zdůraznit Doriinu smyslnost. Margot je mnohem impulzivnější a tělesnější. Doria se té postavě naprosto oddala, protože ví, že máme podobný vkus a že výsledku nebude litovat.

Pojďme si popovídat ještě o čtvrté člence hlavního hereckého kvartetu, Fanny Ardantové.

Jeden z mála předpokladů, které jsem si pro psaní scénáře stanovil, byl ten, že v něm musí být dostatečně velká role pro Fanny, s níž mám to štěstí se už několik let pravidelně vídat. Naprosto mě okouzlila. Jsem nadšený z jejích poetických dispozic, excentrismu, smyslu pro humor i její křehkosti. Při natáčení nebyla Fanny se svou postavou vždy spokojena: měla potíže s její neopodstatněnou zlostí a musel jsem jí tak neustále připomínat, že její tvrdá skořápka je zakořeněna ve strachu z úpadku a smrti. Marianne kritizuje Victorovo odmítání budoucnosti, protože jí pozvolna dusí. Její zrada na začátku filmu je aktem vzpoury; pouze se snaží přežít. Výhodou počátečního nedůvěřivého přístupu Fanny k postavě Marianne bylo, že do ní vložila dvakrát tolik talentu a emocí, až si ji nakonec oblíbila.

Film neustále lavíruje mezi hlubokou melancholií a výrazem blížícím se sarkasmu. Bylo těžké tuto rovnováhu udržet od začátku až do konce?

Ne, protože takový výraz je mi spontánně vlastní. Polibek, pošťouchnutí. Ať už je to dobře či nikoliv, mé upřímné výlevy lyrismu jsou vždy okamžitě vyváženy nějakou mírou sebekontroly.
A Doria je na tom podobně. Stejně jako spousta mých přátel. Nic mě tak neodpuzuje jako neustálý sarkasmus, ať už u stolu nebo na plátně. Na druhou stranu, pokud emoce vydrží ironické odsekávání a posměšky, jsou nakonec mnohem silnější. Lidé v publiku pochopí, že si z nich nikdo nedělal legraci a nekroutil jim rukou, aby se rozbrečeli. Proto po hercích často chci, aby ztvárnili napětí nebo emoci ležící za obsahem jejich textu.

Zpět
Rozhovor s režisérem a scénáristou Nicolasem Bedosem
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím