ROZHOVOR • 24. 7. 2019

Rozhovor s režisérem a scénáristou Hlynurem Pálmasonem

Podle mě je Bílý bílý den příběh lásky i nenávisti. Vždyť ty nejkrásnější myšlenky se často blíží těm nejtemnějším a lidé, které milujete a zbožňujete, jsou často svědky vašich nejhorších stránek. Hranice mezi láskou a nenávistí je velmi tenká.

Bílý bílý den

Zobrazit více

V kinech

Hraje 43 kin

Zobrazit program

Trailer

Přehrát

Rozhovor s Hlynurem Pálmasonem

Film začíná citátem o tom, že „když je všechno bílé, přestáváte vidět rozdíl mezi nebem a zemí, a mrtví mohou mluvit s námi, kteří jsme ještě na živu.“ Takže jsem se na něj okamžitě začala dívat jako na nějaký duchařský příběh, v němž se hlavní hrdina honí za pravdou o své zesnulé ženě.
Řekl bych, že mě přitahují témata, která mi přijdou záhadná a jsou nějakým způsobem nejednoznačná. Skryté věci jsou plné možností a stimulují naši představivost. Jedním z hlavních motorů, který mě při práci pohání, je vášeň a touha prozkoumávat neznámé.

Ve filmu je pár zvláštních momentů, třeba docela dlouhý záběr na dětský pořad v televizi. Proč?
Zas tak divné mi to nepřijde, ne když se díváte na televizi nebo na to, co si lidé pouští na mobilech. Myslím, že se ta scéna souvisí s tématy, které film zkoumá, a je to udělané hravým způsobem. Jedno moje oblíbené čínského přísloví praví, „že čím víc víte, tím méně divné to je.

Vycházíte obvykle z nějakého žánru, ale pak se od něj odchýlíte, abyste mohl převyprávět svůj vlastní příběh?
Nikdy jsem o žánrech nepřemýšlel, moc toho o nich nevím. Neřekl bych, že si příliš uvědomuji, kam se film ubírá, ale Bílý bílý den je pro mě o dvou typech lásky. O lásce k vlastním dětem nebo vnoučatům, která je jednoduchá, čistá a bezpodmínečná, a vedle toho o lásce k partnerovi, milenci, manželovi a podobně. A to už je něco úplně jiného, tato láska je složitější, intimnější, živočišná a v něčem zcela jedinečná, protože ji takhle k nikomu jinému necítíte.

Ve filmu se toho o jeho ženě moc nedozvíme – nejsou tam žádné flashbacky, zmínky o ní, takže zůstává jen jakousi chimérou.
Chtěl jsem, aby byla ve filmu přítomná, ale ne prostřednictvím flashbacků ani ničeho příliš sentimentálního. Chtěl jsem, aby se o ní ostatní zmiňovali a aby tam byla přítomná prostřednictvím předmětů, obrazů a té videokazety. Díky tomu dostane víc prostoru naše představivost, promítáme si do této postavy naše vlastní obrazy a pocity a ona zůstává trochu záhadou. Pro film jsou okamžiky s ní nesmírně důležité, ale jsou také velmi vzácné. Nechtěl jsem to pokazit sentimentálními flashbacky nebo přílišnými informacemi. Život je záhada, a to jsme se snažili zachytit.

To odráží i soundtrack. Jaké pocity má vzbuzovat? Od samého začátku totiž indikuje, že se něco pokazí.
Chtěl jsem, aby hudba ladila s energií filmu, aby zněla jasně a krásně, ale volně se pak přeměnila v něco mnohem temnějšího a záhadnějšího. Pracovat s hudbou od Edmunda Finnise bylo velké dobrodružství. Jsem velkým fanouškem jeho díla a myslím, že jeho hudba pracuje skvěle se zvukem. Dává zvukům prostor a film zase dává prostor hudbě, takže spolu podle mě oba prvky velmi dobře fungují, aniž by se navzájem omezovaly.

S Ingvarem Sigurðssonem jste pracoval už na Malíři (2013), na filmu, kterým jste absolvoval Dánskou národní filmovou školu. Čím to, že jste si na něj opět vzpomněl, a zrovna v souvislosti s touto rolí?
Práce s Ingvarem na mém absolventském filmu mě moc bavila a cítil jsem, že spolu můžeme pokračovat ve zkoumání spousty dalších věcí. Takže když jsem psal Bílý bílý den, už jsem si ho v tom představoval a intenzivně jsem to s ním konzultoval. Ingvar je velmi fyzický herec, ale zároveň je silně emočně přítomen, navíc se s ním perfektně spolupracuje. Velmi dobře chápe, jak se pohybovat a jak pracovat s nenucenými gesty, které dokážeme kamerou zachytit. Je tedy technicky zdatný, jak pokud jde o dialog, tak pohyb, a díky tomu si můžu dovolit napsat a nechat ho zahrát velmi dlouhé a komplexní scény a scénáře, které se obvykle těžko ztvárňují. Cítím také, že se projektu oddal na sto procent, silně ho prožíval a přesně to očekávám a potřebuji od svých blízkých spolupracovníků.

Ještě jsme se nebavili o jeho vztahu k vnučce, který je ve filmu jedním z nejdůležitějších. Jak jste vnímal jejich interakci i její vývoj?
Jeho vnučka je to nejdražší, co má, a je ztělesněním nepodmíněné lásky k vlastnímu dítěti či vnoučeti. Je to prostá a čistá láska, která má na hlavního protagonistu téměř ozdravný účinek. Bylo pro mě důležité, že jsem se s nimi cítil dobře, i to, jak spolu přirozeně vycházeli.

 

Je zajímavé, že i když je Ingimundur obklopen rodinou, je se svou bolestí vlastně sám. Co vás tak přitahovalo na smutku, který uvnitř pomalu vře, až najednou vytryskne napovrch?
Když někoho milujete, vždy existuje jistá možnost, že o něj přijdete. Ingimundur ztratil někoho, koho zbožňoval a miloval, a pak najednou... něco neurčitého a temného ho přiměje, aby začal zpochybňovat, co mezi nimi bylo. Člověk v takovém stavu, ve chvíli slabosti, často odkryje svou nejlidštější stránku. A právě to chci zkoumat.

To je fakt – místo toho, aby ctil její vzpomínku, to spíš vypadá, jako by se ji snažil zničit. Proč se rozhodne zjistit pravdu? Vydal se na cestu, která mu přeci nemůže přinést klid v duši, nebo se pletu?
Myslím, že mezi nimi muselo být něco jedinečného, takže ani vlastně nemá jinou volbu. Je na každém divákovi, aby si řekl, jestli mu to může přinést klid, nebo si tím jen ubližuje. Doufám, že film nabízí různé interpretace, takže to záleží na tom, kdo se na film dívá. Myslím, že filmy a umělecká díla, která se mi líbí, vždy nabízejí prostor k interpretaci. Platí to tak snad pro každé dobré umění.

Pocitu izolace jste se věnoval už v Zimních bratrech. Co vás na těchto silných tichých typech, které se nechtějí otevřít, přitahuje? A pak: zatímco Zimní bratři byly označováni za příběh bez lásky, tento film jako by byl o postupné destrukci lásky, a to paradoxně člověkem, který ji stále velmi silně prožívá.
Podle mě se Emil, protagonista Zimních bratrů, od Ingimundura v Bílém bílém dni velmi liší. Ale možná si oba připadají odstrčení, nenaplnění nebo neuspokojení, nevím. Emilovi chybí, že ho nikdo nemiluje, nevidí, nechce a netouží po něm. Ingimundurovi zbyly jen pocity smutku, pochybností a vzteku. Podle mě je Bílý bílý den příběh lásky i nenávisti. Vždyť ty nejkrásnější myšlenky se často blíží těm nejtemnějším a lidé, které milujete a zbožňujete, jsou často svědky vašich nejhorších stránek. Hranice mezi láskou a nenávistí je velmi tenká.

Některé scény ve filmu ukazují, jak plyne čas, hlavně v domě. Ale v tomto případě jako by se čas skoro nehýbal. Můžete nám o plynutí času ve vašem filmu říct víc?
Filmy jsou pro mě hodně o rytmu, jsou skladbou složenou z obrazů, zvuků, pohybů, hudby, dialogů atd. Spolupráce s mým vedoucím střihu Juliem Krebs Damsbem je pro mě nesmírně důležitá. Právě během ní se do filmu noříme a hledáme jeho rytmus a energii. Pozorování domu, který Ingimundur staví, z velké části představuje proces, kterým se snaží vyrovnat se svou ztrátou. Je to způsob, jak zabít čas, jak se něčím zaměstnat a nezbláznit se. Cítíme, jak čas ubíhá, vidíme, jak se střídají roční období, jak se neustále mění počasí, den střídá noc, zima teplo, krása brutalitu. Chtěl jsem, aby prolog k filmu vyjadřoval toto ubíhání času. Když zemřela, zanechala svého muže s těmito pocity smutku, vzteku a pochybností samotného. Film je vlastně jakási obžaloba, nenávistná óda na jeho ženu, kterou celou svou osobností strašně postrádá. Je jako nějaké otevřené zranění, které se ne a ne uzdravit a posunout dál.

Zpět
Rozhovor s režisérem a scénáristou Hlynurem Pálmasonem
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím