Rock v Sovětském svazu a ve filmu Léto

Co se skutečně odehrávalo v leningradském rockovém undergroundu osmdesátých let? To je jedna z hlavních otázek, která přitahuje diváky k filmu Léto. Jací byli zblízka hrdinové, kteří mají v Rusku a ex-sovětských zemích dodnes vášnivé fanoušky? Zahraniční publikum se pak ptá: dusila sovětská cenzura hudbu, která by jinak oslovila i nás? V čem byla leningradská scéna originální a nakolik sdílela univerzální horečku z rock’n’rollu a rebelie?

Začátek 80. let

Léto se odehrává na počátku osmdesátých let, koncem období stagnace pod generálním tajemníkem strany Brežněvem. Rockeři měli za sebou chmurné zkušenosti. Režim byl tvrdě proti nim, občas našel záminku, jak někoho natvrdo zavřít za mříže – včetně ženských osobností, jakou byla novovlnná zpěvačka Žanna Aguzarova. Kapely byly na řadu let vytlačené do undergroundu – od moskevské Mašiny vremeni přes uralské Nautilus Pompilius až po leningradského klasika, jednoho ze skutečných zakladatelů ruského rocku Borise Grebenščikova s kapelou Akvarium.

Podívejte se na nový český trailer k filmu Léto

Import západu

V centru snímku Kirilla Serebrennikova Léto jsou dvě kapely: Zoopark a Kino. Zoopark vedl Mike (“Majk”) Naumenko – a je to skutečně skvělá postava pro filmové drama. Naumenko miloval Boba Dylana, Lou Reeda nebo kapelu T. Rex: nechával se jimi inspirovat, občas psal dost přímé ruské překlady světových písní, ale taky nasál jejich atmosféru do svojí vlastní tvorby. Čas od času byl tak blízko angloamerickým originálům, že vlastně vytvářel plagiáty. Ale na tehdejší scéně se tím nikdo netrápil. Importovat západní písničky, džíny a nárok na stylový odvaz – to se bralo jako přinášení svobody. A nezapomeňme, že propašovat západní nahrávky do SSSR byla vzácná a riskantní věc. Lidé originály téměř neznali.

Scéna jménem Rock-klub

Sám Naumenko natočil první album společně s Borisem Grebenščikovem na magnetofon na břehu Něvy: skutečná nahrávací studia by si dovnitř rockery nepustila, stejně jako média. Zoopark vznikl v roce 1981 a byl nejvýznamnějším Naumenkovým projektem. Bluesrockové melodie nebyly tím nejdůležitějším: v centru všeho byla cool atmosféra, odtažitý “Majk” věčně skrytý za černými brýlemi a jeho oprávněná pověst jednoho z nejlepších textařů v zemi. V Leningradě bylo možné koncertovat (po schvalovacích procedurách) na scéně jménem Rock-klub. Publikum muselo ukázněně sedět a nerušit výkřiky či dokonce vstáváním z místa: crazy atmosféra subkultury spoutané totalitou… 

Rock’n’rollový hrdina Mike Naumenko

Zoopark a Naumenko vydali jen pár nahrávek. O to cennější je (jak to ukazuje film Léto), že Mike Naumenko vycítil, že jeho doba pomalu odchází a rozhodl se podpořit mladšího, progresivnějšího Viktora Coje. Jeho kapele Kino domluvil natočení alba. Film už neukazuje další zajímavou kapitolu pro Zoopark a ruský rock vůbec. Když s nástupem Gorbačovovy perestrojky v roce 1985 přišlo uvolnění a potlačované kapely se dostaly do televize a ke slávě (a Sovětský svaz, připomeňme si, byl při své velikosti velkolepým trhem pro pop!), Mike Naumenko se téhle nové éry nechtěl účastnit. Jednak byl na to moc hrdý, a pak mu zdraví podlamovaly drogy a alkohol. Zemřel v roce 1991, bylo mu pouhých 36 let. Posmrtně mu vyšlo mnohem víc alb než za života.

Popkulturní ikona Viktor Coj

Druhý z hlavních hrdinů filmu, Viktor Coj, zůstává dodnes v Rusku skutečnou popkulturní ikonou. Zemřel v ještě mladším věku než Naumenko, v osmadvaceti letech. Film ale ukazuje hudebníky dřív, v době, kdy psali své velké hity. Coj byl po matce Rus a po otci Korejec (proto ho v Létu ztvárnil korejský herec Teo Yoo). Psal silné písně, a když sovětský režim odvelel bubeníka na povinnou vojenskou službu, nahradilo ho Cojovo Kino bicím automatem. To bylo na scéně, kde se vyznával hard rock, nezvyklé a kurážné. Sound se posunul k elektropopu – a totálně oslovil nastupující generaci. Nihilistické texty („nepotřebuju nikoho a nikdo nepotřebuje mě”) se sexy motivy (velvetovská Vosmiklassnica, tedy Holka z vosmý) lidem najížděly s neskutečnou silou. Viktor Coj zažil vzestup z undergroundu do mainstreamu. S perestrojkou se Kino dostalo do médií. Coj si zahrál hlavní roli v drogovém thrilleru Jehla (Kazachstán, 1988), což mu jen posílilo hype a nastala skutečná Kinománie. Při koncertu Kina na moskevském stadionu v Lužnikách v roce 1990 poprvé od olympiády zaplála olympijská pochodeň. Téhož roku osmadvacetiletý Coj usne za volantem a umírá při autonehodě. Jeho dílo od té doby mnohokrát vyšlo, na zdech v Rusku je jeho tvář se šikmýma očima vidět v nespočtu graffiti verzí.

Hudba ve filmu Léto

Ve filmu Léto znějí nové verze původních písní. O hudební produkci se postaral populární současný muzikant a producent Roma Zver, který zároveň hraje roli Mikea Naumenka. Zver s režisérem Kirillem Serebrennikovem mírně oprášili a lehce posunuli sound směrem k dnešku. Zooparku ubylo na hardrockové zatěžkanosti a prosvětlil se do nadčasového indie rocku (místy se silnou poklonou Velvet Underground), u Viktora Coje a Kina dnešní muzikanti podtrhli souběh minimalistických kytar a jednoduché elektroniky. Film nezastírá, že svůj příběh zčásti sní jako psychedelický sen, že není stoprocentní reportáží. V Rusku se proti odchylkám od reality vymezil tehdejší spolupracovník obou kapel, zmíněný Boris Grebenščikov. Namítl, že film se od leningradské existenciální subverze posunul “k moskevskému hipsterství”. Mimoděk tak pojmenoval část prostředků, jimiž režisér Serebrennikov komunikuje s dnešním publikem popkultury. Film mimo jiné přinesl nejvyšší rotace playlistů Kina a Zooparku v historii služby Spotify.