Einstein řekl, že náhoda je způsob, jakým Bůh zůstává v anonymitě. Foxtrot je tanec člověka se svým osudem. Je to filozofické podobenství, kde se snažím na příběhu otce a syna dekonstruovat onen vágní koncept „osudu“. Oba jsou od sebe daleko, ale navzdory vzdálenosti a naprostému odloučení změní život tomu druhému a samozřejmě i sobě. Mým cílem bylo zaměřit se na rozdíl mezi tím, nad čím máme kontrolu a co už je mimo ni.
Naopak dělá něco, co se jeví jako správná a logická věc. Jenže v tom je právě rozdíl mezi obyčejnou náhodou a náhodou, která vypadá jako zásah osudu. Chaos je napraven. Trest je přesnou kopií spáchaného hříchu. V tomto procesu je něco klasického a cyklického. A je v tom také část ironie, kterou si vždy s osudem spojujeme. Struktura řecké tragédie o třech dějových sekvencích mi pro sdělení mé hlavní myšlenky připadala jako ideální dramatická platforma.
Chtěl jsem vyprávět příběh, jenž by měl v pokřivené realitě, kterou prožívám, prožíváme, co říct. Příběh s aktuálním posláním – lokálním i univerzálním. Příběh o dvou generacích – o dětech a vnucích těch, co přežili holokaust, z nichž všichni navíc zažili vlastní traumata během své služby v armádě. Zčásti nám tato nekonečná traumatická situace byla vnucena a zčásti jsme se jí mohli vyhnout. Je to drama o rodině, která se rozpadne a zase spojí. Konflikt mezi láskou a vinou, láskou, která se musí vypořádat s extrémně bolestivými emocemi. A stejně jako v předchozím filmu Libanon jsem chtěl i nadále intenzivním způsobem kombinujícím kritičnost i porozumění zkoumat dynamiku mezi lidmi v uzavřené jednotce.
Když chodila má nejstarší dcera na střední školu, vždycky zaspala, a aby nepřišla pozdě, chtěla po mně, abych jí objednal taxi. Tenhle zvyk nás stál dost peněz a podle mě to bylo rozmazlování. Jednoho rána jsem se rozčílil a řekl jí, ať jede autobusem jako všichni ostatní. A jestli kvůli tomu přijde pozdě, tak ať. Aspoň by se konečně naučila vstávat včas, a třeba i po zlém. Ke škole jí jezdil autobus číslo pět.
O půl hodiny později vidím ve zprávách, že se v lince pět odpálil terorista a desítky lidí jsou mrtvé. Volal jsem jí, ale mobilní operátor byl přetížený, jak se všichni snažili dovolat svým blízkým. O další půl hodinu dorazila domů. Autobus, který vybuchl, jí ujel před nosem, a tak jela až tím dalším. A to jsem ještě považován za šťastlivce, protože mám dcery, a ne syny...
Narodil se v roce 1962 v Tel Avivu. Ve třinácti letech dostal 8mm kameru a cívku filmu. Chtěl natočit scénu s přestřelkou, jak to znal z westernů, a tak položil kameru na koleje před přijíždějící vlak. Roztříštila se na kousky. Nicméně když mu bylo osmnáct, měl natočenou už hezkou řádku filmů. Jako mladý voják byl členem tankové posádky. Absolvoval střelecký výcvik, při němž střílel do sudů s benzínem, které vybuchovaly jako ohňostroj. Bylo to jako hra na pouti. Jenže když v červnu roku 1982 vypukla válka, zjistil, jaká hrůza je být střelcem. V roce 1987 dokončil filmová studia, ale trvalo mu dalších dvacet let, než konečně natočil svůj první celovečerní film Libanon. Jen dvakrát za život měl na sobě oblek: při bar micva a když za snímek Libanon v Benátkách přebíral Zlatého lva. O osm let později napsal a režíroval druhý film, Foxtrot.