Einstein řekl, že náhoda je způsob, jakým Bůh zůstává v anonymitě. Foxtrot je tanec člověka se svým osudem. Je to filozofické podobenství, kde se snažím na příběhu otce a syna dekonstruovat onen vágní koncept „osudu“. Oba jsou od sebe daleko, ale navzdory vzdálenosti a naprostému odloučení změní život tomu druhému a samozřejmě i sobě. Mým cílem bylo zaměřit se na rozdíl mezi tím, nad čím máme kontrolu a co už je mimo ni.
Rozhodl jsem se vystavět příběh jako klasickou řeckou tragédii, kde si hlavní hrdina sám přivodí svůj trest a při tom bojuje proti všem, kdo se ho snaží zachránit. Samozřejmě si neuvědomuje, k čemu jeho činy povedou.
Naopak dělá něco, co se jeví jako správná a logická věc. Jenže v tom je právě rozdíl mezi obyčejnou náhodou a náhodou, která vypadá jako zásah osudu. Chaos je napraven. Trest je přesnou kopií spáchaného hříchu. V tomto procesu je něco klasického a cyklického. A je v tom také část ironie, kterou si vždy s osudem spojujeme. Struktura řecké tragédie o třech dějových sekvencích mi pro sdělení mé hlavní myšlenky připadala jako ideální dramatická platforma.
Chtěl jsem vyprávět příběh, jenž by měl v pokřivené realitě, kterou prožívám, prožíváme, co říct. Příběh s aktuálním posláním – lokálním i univerzálním. Příběh o dvou generacích – o dětech a vnucích těch, co přežili holokaust, z nichž všichni navíc zažili vlastní traumata během své služby v armádě. Zčásti nám tato nekonečná traumatická situace byla vnucena a zčásti jsme se jí mohli vyhnout. Je to drama o rodině, která se rozpadne a zase spojí. Konflikt mezi láskou a vinou, láskou, která se musí vypořádat s extrémně bolestivými emocemi. A stejně jako v předchozím filmu Libanon jsem chtěl i nadále intenzivním způsobem kombinujícím kritičnost i porozumění zkoumat dynamiku mezi lidmi v uzavřené jednotce.
Ve filmu je záběr, kde je vidět na monitoru notebooku smuteční oznámení a vedle stojí mísa s pomeranči. Ten záběr je příběhem mé vlasti o čtyřech slovech – pomeranče a mrtví vojáci.
Když chodila má nejstarší dcera na střední školu, vždycky zaspala, a aby nepřišla pozdě, chtěla po mně, abych jí objednal taxi. Tenhle zvyk nás stál dost peněz a podle mě to bylo rozmazlování. Jednoho rána jsem se rozčílil a řekl jí, ať jede autobusem jako všichni ostatní. A jestli kvůli tomu přijde pozdě, tak ať. Aspoň by se konečně naučila vstávat včas, a třeba i po zlém. Ke škole jí jezdil autobus číslo pět.
O půl hodiny později vidím ve zprávách, že se v lince pět odpálil terorista a desítky lidí jsou mrtvé. Volal jsem jí, ale mobilní operátor byl přetížený, jak se všichni snažili dovolat svým blízkým. O další půl hodinu dorazila domů. Autobus, který vybuchl, jí ujel před nosem, a tak jela až tím dalším. A to jsem ještě považován za šťastlivce, protože mám dcery, a ne syny...