V srpnu 2014 mi dala Claire Lajeunie (režisérka dokumentu o ženách bez domova Neviditelné ženy: jak přežít na ulici, jenž natočila pro France 5) přečíst svou knihu (Sur la route des invisibles), kterou napsala jako jakýsi doplněk k tomuto dokumentu. Líčí v ní setkání, rozhovory a vztahy s těmito ženami a vše, co ji kolem daného tématu zaskočilo. Ta kniha mě překvapila: vůbec se nenesla ve faktografickém, sociologickém a vážném duchu, jak jsem od tohoto tématu očekával. Právě naopak: ocitnul jsem se uprostřed nesmírně lidského příběhu, se všemi rysy tragikomedie. Ženy z této knihy byly navzdory svým dramatickým osudům velmi komplexní, dojemné a často i legrační. Knihu jsem zhltnul za dvě hodiny. Pobouřila mě i nadchla zároveň, takže jsem se hned obrátil na svou produkční Lizu Benguigui, která ke knize obratem získala práva. Byli jsme hluboce přesvědčení, že tyto portréty zároveň křehkých i bojovných žen budou skvělým námětem pro hraný film. Jsou mezi nimi ženy jako Catherine, padesátnice, které spí, kde se dá, anebo taky pětadvacetiletá Julie, která svou situaci zcela popírá. Okamžitě jsem je viděl jako filmové postavy, plné rozporů, okouzlující a iritující zároveň.
Podobně jako v případě Diskontu a Carole Matthieu jsem věděl, že se do tohoto světa musím plně ponořit, abych ho pochopil a dokázal ho co nejvěrněji zachytit. Více než rok jsem se setkával se ženami bez domova v různých útulcích po celé Francii a zároveň jsem mluvil i se sociálními pracovnicemi (tedy převážně také se ženami), abych se seznámil s jejich profesí. Brzy mi došlo, že bych se chtěl zaměřit na dvě kategorie žen, které jsou „neviditelné“ jak v naší společnosti (sociální pracovnice a ženy, jimž chybí střecha nad hlavou), tak v jejich každodenních interakcích.
Toto prostředí mě zcela pohltilo a já chtěl v plném světle ukázat, jak drsné a násilnické je. Proto se první verze scénáře podobala spíše sociální kronice. Byl jsem tím tématem natolik posedlý, že jsem sice jako občan začal zpochybňovat svá přesvědčení a zásady, ale zároveň jsem si nedokázal držet od jádra tématu jistý odstup.
Brzy jsme si s producentkou uvědomili, že kdybychom jen převedli realitu na plátno, film by nepřišel s ničím, co už ve svém díle neukázala Claire Lajeunie. Přemýšlel jsem, jak bych já sám mohl přispět k její snaze konečně tyto „neviditelné“ ženy... zviditelnit. V říjnu 2016 jsem nakonec, zcela bez výčitek, tuto první verzi zahodil a začal nanovo. Vždycky mě zajímali moderní odbojáři, a tak jsem si představil příběh skupiny sociálních pracovnic, které společně bojují za reintegraci žen, o něž se starají. Chtěl jsem začít tam, kde Claiřin dokument končí, tedy když (skutečná) Catherine konečně získá pokoj v azylovém domě. Neviditelné začínají, když toto bydlení opouští a vrací se do l’Envol. Na rozdíl od první verze, která se odehrávala v podstatě na ulici, se tentokrát děj přesunul do útulku. Díky tomu jsme mohli sledovat běžný život sociálních pracovnic, dát ženám bez domova střechu nad hlavou, být s nimi den za dnem a mít tak dost času, abychom je skutečně poznali.
Ve všech filmech si herce vybírám velmi pečlivě. Abych zobrazil naši společnost věrohodně, chtěl jsem mít herce z různých prostředí, různého etnického původu i věku. Audrey je idealistka, která funguje bez zábran a nikdy se od situace, co prožívá, nedistancuje. Udělá cokoli, aby pomohla, až někdy zapomíná i sama na sebe. Na tuto roli jsem potřeboval velmi upřímnou herečku, která by nás dokázala přivést od smíchu k slzám. Audrey Lamy má všechny tyto vlastnosti a okamžitě se s tou postavou sžila. Vzal jsem ji do útulku v Grenoblu a za necelou čtvrthodinu do týmu sociálních pracovnic zapadla. Jako by už byla v l’Envol.
S Corinne Masiero je toto má třetí spolupráce. Boj proti životní nejistotě a vyloučení je pro ni obzvlášť citlivé téma. Dlouho pracovala na inovativním projektu okolo konceptu „eko-občana“. Ve filmu hraje Manu, ředitelku útulku l’Envol, silnou ženu vyčerpanou systémem a jeho selháními. Potenciální uzavření útulku nad ní visí jako Damoklův meč. Zodpovídá za každodenní rozhodnutí v l’Envol. Snaží si co nejdéle udržet odstup od žen, o něž pečuje, dobře si totiž uvědomuje nebezpečí, které vzniká, když se hranice stírají.
Noémie Lvovsky hraje Hélène, dobrovolnici v útulku, zvláštní, zraněnou postavu, která klade špatné otázky, ale vždycky jí to díky její neuvěřitelné lidskosti projde. V útulcích, které jsem navštívil, jsem potkal mnoho žen, jako je Hélène: úžasné ženy, které skrze pomoc a záchranu druhých možná zachraňují samy sebe. Právě tato dvojakost je na nich tak dojemná.
Toto herecké trio završuje Déborah Lukumuena. Její role, s níž debutovala ve filmu BOŽSKÉ, jí vynesla Césara (francouzská obdoba Oscara) pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Řekl jsem jí, že se jí chystám napsat roli na tělo: Angélique, bývalou teenagerku bez domova, plnou paradoxů a úžasných postřehů, která se ocitne na životní křižovatce. Je přesně jako Angélique, kterou jsem si při psaní této postavy představoval.
Aby šlo všechno pokud možno hladce a aby se naše „neviditelné“ cítily před štábem a před kamerou co nejpříjemněji, rozhodli jsme se natáčet příběh lineárně. Po prvním natáčecím dni to pár z nich vzdalo, některé se vůbec nedostavily (bylo to moc daleko, moc komplikované, moc dlouhé...). Celkem jich loď opustila skoro třetina a zůstaly jen ty nejodvážnější. Štáb i profesionální herci se situaci přizpůsobili, dokonce se upozadili, aby se ty ženy mohly s filmem skutečně sžít a uvolnit se. Trval jsem na tom, aby tam byla kamera za všech okolností především pro neprofesionální herečky. Začali jsme s jednoduchými scénami a podle jejich reakcí jsem se rozhodoval, která z neprofesionálních hereček bude hrát významnější role.
Chtěl jsem vzdát hold ženám, které společnost vymazala, a těm, jež je každý den provázejí. Chtěl jsem ukázat, že navzdory propadům, které na své cestě zažily, měly před životem na ulici jiný život: práci, dovednosti... a že neztratily nic ze své osobnosti, důstojnosti, tužeb ani snů.
Především jsem chtěl ale otevřít debatu o návratu do společnosti. Existuje už řada iniciativ: Ressourceries najímají lidi, kteří mají problémy se začleňováním a ti pak přetvářejí různé předměty a vdechují jim nový život. Potom je tu Le Filon, který propaguje talent žen bez domova a pomáhá jim znovu získat místo ve společnosti. Nebo Les GEIQ, družstvo, jež se zaměřuje na potenciál lidí v obtížné situaci, kteří si nedokážou najít práci, a organizuje pro ně integrační a rekvalifikační kurzy.
„Upřímné a opravdové zachycení života francouzské nejchudší vrstvy.“ – Hollywood Reporter
„Zábava nabitá empatií.“ – Screen Daily
„Skvělé herecké výkony.“ – Le Parisien