Myslím si, že manželství nemění vztah. Nejzásadnější proměnou pár prochází, když má první nebo druhé dítě.

Rozhovor s Hanou Třeštíkovou

Dokumentárnímu filmu se dlouhodobě věnujete jako producentka. Co Vás přimělo ujmout se režie a navázat na svou maminku Helenu Třeštíkovou?
Když jsme v roce 2010 s mámou rozjížděly vlastní produkci, procházely jsme projekty, které spolu můžeme dělat. Etudy a jejich nové pokračování se přímo nabízely. Byl to pro mě takový přirozený vývoj. Než hledat někoho, kdo by splnil naše představy nejen o filmu samotném, ale i dlouhodobé spolupráci, tak bylo jednodušší se do toho pustit sama. Ten formát mi nemusel nikdo vysvětlovat. Vyrůstala jsem v tom, mám to zažité. Navíc se to nabízelo, protože jsme chtěly točit páry z mé generace. Samozřejmě to byla velká výzva, ale já mám výzvy ráda.

Jak jste vybírala páry vhodné k natáčení? (pozn. Helena Třeštíková je vybírala náhodně na matrice, kam přicházeli ohlásit svatbu)
Ten přístup byl stejný jako u původní série – formát má jasná pravidla. Páry jsem našla náhodně přes matriku Prahy 1, předtím jsem je neznala, stejně jako máma v 80. letech. Posunula se samozřejmě doba – máma tam kdysi musela na matrice sedět a čekat, zatímco já tam na sebe nechala kontakt a ti, kteří měli zájem o spolupráci se mi mohli ozvat. Z deseti oslovených párů jsme pak točili s pěti, ostatní odmítli.

Lze dnes vůbec podat skrze filmový dokument jakousi generační výpověď?
Nepracuje s námi sociolog a páry ani nevybíráme napříč společností, aby vznikl reprezentativní vzorek populace. V hlavní roli je především náhoda. Vidím to tedy spíše jako sondu do současné společnosti. Časosběr ukáže některé vývojové fáze vztahu, které při běžném sledování nemáte šanci zpozorovat. Kolikrát se ukážou až ve střižně.

Má uzavření manželství/registrované partnerství vliv na vztah dvou lidí?
Myslím si, že manželství nemění vztah. Nejzásadnější proměnou pár prochází, když má první nebo druhé dítě. Ten samotný akt uzavření manželství neznamená dnes tolik, co znamenal dříve, protože výchozí situace je rozdílná. V 80. letech se většinou páry sezdávaly protože musely (těhotenství nebo novomanželská půjčka). Z původních Etud se pouze jeden pár bral z lásky bez nutnosti vyřešit sňatkem nějakou formalitu. Zatímco současné páry se dost často berou až v momentě, kdy už všechno mají – děti, bydlení, kariéru. A naopak těhotenství je často spíš překážkou pro svatbu, než příčinou. Většinu párů odlišuje i to, že pokud došlo k neshodám, tak ženy v 80. letech spíše zůstávaly ve vztahu – neměly by kde bydlet, protože byly na svém partnerovi existenčně závislé. Zatímco dnes je pro páry mnohem snazší se oddělit. Mám pocit, že současné páry musejí mít v sobě vyřešený silný důvod, proč spolu zůstat. Mnohem silnější než dříve.

Původní manželské etudy se natáčely od roku 1980, uprostřed normalizace. Jsou dnešní společenské změny podle vás dramatičtější? A promítlo se to do filmu?
Samotnou mě překvapilo, že z pěti párů se rozpadly dva – ten poměr je tedy stejný jako u původní série. Lidi stále mají chuť být ve vztazích a manželstvích. Je teď mnohem víc možností, co se životem dělat, což se promítá i v tom, že se berou skoro o deset let později. Velkým tématem jsou také hypotéky – skoro každý se kvůli bydlení musí zadlužit.

Jakou část vašeho vlastního života vám natáčení zabralo a v čem váš život ovlivnilo?
Věnovala jsem tomu sedm let a mám pocit, že jsem co se týče vztahů přišla o nějakou naivitu a mám docela přehled o tom, jaké existují formy partnerství.

Jaký vztah máte s páry, které jste natáčela? Dokáže si člověk držet odstup?
S většinou z nich jsme přátelé. Ze začátku to bylo kvůli natáčení spíše formální, ale postupem času jsme to začali brát jako deníček – tím, že se mi ve velké míře svěřovali, tak to přirozeným vývojem přešlo v přátelství. A tohle se promítá pak i do finálního tvaru filmu – ve střižně jsem hodně myslela na to, abych jim filmem neublížila. Sedm let se mi soukromě svěřovali a my to teď najednou zveřejňujeme.

Plánujete pokračování s tímto párem – Mirkou a Kubou?
V tom je kouzlo časosběru. Dokázala bych si dokázala představit, že třeba za 5 let budeme v natáčení pokračovat.

Televize a média se od roku 1980 zásadně proměnily. Jak obstojí (nové i původní) Etudy v konkurenci pořadů typu Výměna manželek, Farmář hledá ženu apod.? Není způsob nahlížení do soukromí kvůli podobným pořadům nenávratně pokřivený?
Rozdíl je v přístupu k protagonistům. Přistupuji k nim jako k lidem, kteří do mně vložili důvěru a šli s kůží na trh. Stanovili jsme si pravidla – nebude nikdy skrytá kamera, nebudu je točit, když nebudou chtít nebo nutit do umělých situací. Neměla jsem žádný scénář, u kterého bych jim řekla, ať mi to sehrají. V Manželských etudách je všechno na bázi spolupráce a důvěry. Oni vidí ten finální tvar a musejí s ním souhlasit. U reality show je to často předem napsaný příběh do kterého se dosadí účastníci.

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou

Původní Manželské etudy jste natáčela od roku 1980. Je časosběrná metoda, kterou jste si osvojila při natáčení, přenosná do dnešní doby? Jak tuto metodu ovlivňuje zrychlující se doba – žijí lidé „rychleji“?
Myslím, že ta metoda je universální. Mění se doba a její témata, ale nikoli způsob jejich zachycení. Je to observační metoda. Autor sleduje své protagonisty a nezasahuje do jejich životů. Ta metoda je využívaná v určité podobě i v jiných zemích než u nás a vznikají tak zajímavé filmové tvary. Myslím, že zrychlená doba nehraje v tomto způsobu natáčení žádnou roli.

Tehdy jste si náhodně vybrala několik manželských párů, které jste sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Máte pocit, že jste získala jakýsi „reprezentativní vzorek“ tehdejší společnosti?
Reprezentativní vzorek společnosti to rozhodně nebyl. Na to bychom museli sledovat výrazně více lidí. Náhodný výběr má v sobě něco z principu našeho života: mnohé zásadní věci také ovlivňuje náhoda. Díky náhodě můžeme potkat svého životního partnera, shodou náhod můžeme získat pracovní pozici, náhoda nás může přivést k různým životním tématům či rozhodnutím.

Původní manželské etudy se natáčely uprostřed normalizace. Jsou dnešní společenské změny podle vás dramatičtější? Jak zásadní vliv má konkrétní doba na vztahy?
Normalizace byla nazývána “dobou bezčasí” a to možná do jisté míry naše Manželské etudy zachytily. V tomto směru je dnešní doba určitě dynamičtější a přináší i více témat, se kterými se lidé setkávají. Naši mladí manželé řešili to, že nejsou byty, musí bydlet u rodičů, nebo si byt svépomocí budovat. Nešlo podnikat, cestovat. Všichni byli víceméně stejně chudí. Dnešní mladí mají hypotéky, které jim přinášejí někdy stresující finanční závazky, podnikají se střídavými úspěchy, mohou zkrachovat a dostat se do dluhů. Mohou své pracovní pozice různě měnit nebo se stát nezaměstnanými. Zažívají mnohdy daleko větší pracovní stresy. Mohou své ambice realizovat v zahraničí.

Lze dnes vůbec v dnešní roztříštěné době podat skrze podobný dokument jakousi generační výpověď?
Myslím, že ano. Naše časosběrné dokumenty nemapují jen životy sledovaných protagonistů, ale jejich prostřednictvím i dobové společenské fenomény. Domnívám se, že to srovnání životních podmínek mladých párů v osmdesátých letech a dnes by mohl být zajímavý materiál pro sociology.

Televize a média se od roku 1980 zásadně proměnily. Jak obstojí (nové i původní) Etudy v konkurenci pořadů typu Výměna manželek, Farmář hledá ženu apod.? Není způsob nahlížení do soukromí kvůli podobným pořadům nenávratně pokřivený?
Zásadní proměna tu určitě je. Reality show jsou dnes běžným TV formátem. Já ale vidím velký rozdíl mezi pořady typu Výměna manželek a naší formou časosběrného natáčení. My sledujeme život v čase, nic nearanžujeme a neorganizujeme. Výměna manželek a ostatní reality show uvádí své protagonisty do nepřirozených situací a z nich těží. Nejde tam o záznam běžné, každodenní reality, ale o zachycení právě té abnormality s nádechem jisté bulvární příchuti.