Jiří Flígl • 23. 4. 2018
Když se řekne východoevropský film, každému se vybaví sada asociací, přičemž se mezi nimi bude pravděpodobně hojně objevovat protipól vůči Hollywoodu – ať už co do diváckého potenciálu, produkčních kvalit i vyvolávání úžasu. Že tomu tak ale rozhodně být nemusí, nás přesvědčuje tvorba maďarského režiséra a scenáristy Kornéla Mundruczóa.
Již v předchozím titulu Bílý Bůh (2014), pojednávajícím o vzpouře psů proti lidem, spojil režisér a scénárista Kornél Mundruczó syrovost bezútěšného městského prostředí s provokativním podobenstvím a celé to zaobalil do vycizelované formy, která brala dech opulentními a realizačně komplikovanými záběry. Ve svém novém počinu Měsíc Jupitera zachází ještě dál a divákům předkládá ekvivalent hollywoodských prestižních autorských velkoprojektů, jaké si spojujeme se jmény Christopher Nolan či Alfonso Cuarón. S nimi jejich maďarský souputník sdílí nejen výsostně osobitou a rozmáchlou vizi, ale také tvůrčí ambice.
Ostatně Měsíc Jupitera nejvíce svádí k přirovnáním s Cuarónovými Potomky lidí (2006). Nabízí se to jednak kvůli vyprávění o úpadku hodnot a jiskřičce naděje, která do všeobjímajícího marasmu vnáší zpátky lidskost. Nicméně americký snímek předkládal fantaskní budoucnost a diváky ukolébával v jádru tradičním vyprávěním o hrdinství navzdory překážkám okolí. Oproti tomu Mundruczó vychází z reálné situace, do níž vnáší fantaskní prvek, což mu slouží k vyhrocení kontrastů hodnot (post)křesťanské Evropy a tragédie uprchlické krize. Můžeme říci, že Mundruczó vlastně vyzrál na tradiční kariérní trajektorii a namísto toho, aby se jako řada jiných talentovaných a ambiciózních filmařů ze zahraničí nechal zlákat na nákladnější, ale významově okleštěnější projekt v Hollywoodu, tak scénář realizoval doma v Maďarsku za pomoci produkčních společností z Německa a Francie. Přitom ale Měsíc Jupitera snese srovnání s Potomky lidí také v nákladnosti produkce, spektakulárním zpracování a až fanaticky složitých záběrech. Kamera mnohdy sleduje postavy v dlouhých a do nejmenšího detailu promyšlených jízdách na rozsáhlém prostoru, které vyžadovaly dokonalou koordinaci mnoha desítek osob před i za objektivem. Tato tvůrčí metoda dodává spektakularitu nejen thrillerovým či akčním atrakcím v čele s přestřelkami a honičkami, ale ve zdrcující mrazivé podobě také obrazům lidských tragédií v uprchlických táborech či při teroristických útocích. Všechny popsané složky režisér symbioticky spojuje do morálně vyostřeného díla se sociálními a náboženskými rovinami, které diváky pohltí, uhrane i podnítí k zamyšlení.
„Originální a stylový průlet ulicemi Budapešti.“ The Film Stage
Jestliže se již ve své předchozí tvorbě Mundruczó profiloval jako výrazný hlas v prostoru východoevropské kinematografie, svým prozatím posledním titulem se zařadil po bok mistrů bytostně osobitých, ale současně divácky přístupných vizí, jakými byli či v lepších případech dodnes zůstávají Guillermo del Toro, Darren Aronofsky, Danny Boyle, Luc Besson, Park Chan-wook či Bong Joon-ho.