ROZHOVOR • 28. 3. 2018
Film vypráví příběh uprchlíka, který po zásahu kulkou při překračování hranic k vlastnímu překvapení zjistí, že umí létat. Co vedlo režiséra k natočení thrilleru s tímto tématem, jak náročné pro něj filmování bylo a co chystá dalšího?
Jaký má název filmu Měsíc Jupitera význam?
Snažil jsem se vytvořit dojem současné science fiction. Už od dětství jsem fanouškem tohoto žánru a je to asi vidět i v mých dřívějších filmech, například v Bílém Bohovi nebo v Projektu Frankenstein. Dále jsem si pohrával s myšlenkou, jaké to je ocitnout se v jiném světě a kdo je kde vlastně cizincem. Ve skutečnosti jde totiž jen o úhel pohledu. Jeden z měsíců planety Jupiter, objevený Galileo Galileem, se nazývá Evropa. Jupiter je dost vzdálený na to, abychom si mohli legitimně klást nové otázky o víře, zázracích a jinakosti.
Je film futuristický nebo se odehrává v současnosti?
Děj byl původně zasazen do budoucnosti, ale než jsme sehnali potřebné finance k jeho realizaci, stalo se to bohužel najednou celé realitou. Nechtěl jsem natočit film o uprchlících, současná krize měla sloužit pouze jako kontext pro přehodnocení pohledu na zázraky. Dlouho jsme se dohadovali, jestli se téma uprchlíků nestalo příliš aktuálním. I já sám mám tendenci vyhýbat se současným ideologickým narativům. Podle mě je realistické a politické umění vždycky trochu nezajímavé, takže když jsme upravovali scénář, snažili jsme se zachovat co největší odstup.
Jak jste přišel na nápad s létajícím uprchlíkem?
Jednou z mých oblíbených knih z dětství je román Alexandera Běljajeva Ariel o malém chlapci, který umí létat. Představte si bytost s nadlidskými schopnostmi a ten obrovský kontrast a napětí, které kolem dotyčného vzniká. Jak šel čas, začal jsem se stále více zabývat otázkami víry. Vždycky jsem si myslel, že existuje větší a komplexnější univerzální Víra, která překračuje relativní víru diktovanou danou kulturou a historickým obdobím. Víra, která může mít dopad na všechny lidi, zejména v době, kdy si, jak se zdá, vyrovnáváme účty s tradičním náboženstvím a s Bohem. Místo toho nás definují peníze a úspěchy, všudypřítomný bůh populismu a okamžitého uspokojení. Chtěl jsem vytvořit příběh, který by diváky přiměl klást si otázku, zda můžou věřit tomu, co vidí. Setkání se zázrakem vyžaduje ze strany přihlížejícího aktivní účast, a toho se vždy snažím dosáhnout. Ano, je to film o uprchlících, ale je také o hledání Boha. Někdy narážíme na věci, které jsou absolutní, záhadné. Právě to vlastně ztělesňuje postava Aryana: křesťana v těle uprchlíka, kterého můžeme skutečně interpretovat jako anděla. Zázraky nikdy nepřicházejí tam, kde je čekáme, a nejspíš k nim ani nepřistupujeme tak, jak bychom měli.
Řekněte nám něco víc o doktoru Sternovi a jeho vývoji na konci filmu.
Už dlouho jsem chtěl ztvárnit vztah mezi starým mužem a mladíkem. Spolu s autorkou scénáře Katou Wéber nás fascinoval současný archetyp praktického lékaře, který ztrácí víru, už nechce nikoho léčit a jen přežívá zbavený všech iluzí. Věřím, že v našich životech můžou nastat chvíle, kdy se neumíme pohnout dál, nevidíme žádné východisko, jsme chyceni ve frenetickém úsilí se po čemsi natáhnout a dotknout se toho. Dlouho jsem se snažil ztotožnit s postavu Aryana, ale čím dál víc se posouvám do věku, kdy se stávám spíš doktorem Sternem. Obě postavy v sobě samozřejmě nesou řadu autobiografických prvků a příběh vychází z podobného a v mém životě důležitého přátelství. Chtěl jsem prostřednictvím doktora Sterna předat poselství, že je možné se změnit, když pro nás něco začne být důležité. Sternovu postavu jsem prodchl skutečnou slepotou. Dokonce, i když se setkává se zázračným Aryanem, zajímá ho jenom jeho osobní zisk a s velkými obtížemi si uvědomuje, že něco získá, pouze bude-li schopen obětí.
Jak těžké je naučit herce létat?
Myslím si, že filmování by mělo být o zachycení reality. Výkon herce a jeho mimika před green screenem nikdy nebude vypadat tak dobře, jako když ho necháte levitovat 30–40 metrů nad městem. Nejsem zastáncem speciálních efektů, i když se jim v nutných případech nebráním. Neměly by ale vypadat lacině, uměle a nepřirozeně. Pro Měsíc Jupitera vznikl speciální závěsný systém, díky kterému mohl herec létat. Natáčeli jsme na 35mm film a kamery jsme ve většině případů fixovali na dráty, lana nebo konstrukci, která umožňovala pohyb kamery 360 stupňů okolo létajícího herce, který se otáčel kolem vlastní osy. Pro každou scénu jsme museli přijít s jiným řešením, například při honičce v metru jsme použili 300 přístrojů a ke zvednutí kamery k vrcholku budovy jsme potřebovali obrovský jeřáb.
Film bychom zařadili do žánru thrilleru a jeho součástí je tak několik honiček aut i lidí. Jak obtížné bylo natáčení těchto scén v ulicích Budapešti?
Tento film pro mě byl velkou výzvou, protože jsem nikdy dřív na tak velkých scénách nepracoval. Přišlo mi zároveň nesmyslné snažit se o nejlepší imitaci scény s honičkou, kterou už perfektně natočil někdo jiný. Potřeboval jsem najít své vlastní řešení. Natáčení bylo náročné i v tom, že film je mnohovrstevnatý. Pozadí tu hraje stejně důležitou roli jako popředí. Každý zdánlivě skutečný úhel i nepatrný detail se musel dobře promyslet, aby do celku zapadl. Hýbali jsme s velkými kusy kulis. Chtěli jsme ukázat přecpané, přelidněné a stísněné město, v němž okamžiky letu vytváří skutečný klid.
Co chystáte dalšího?
Rád bych natočil román Vladimíra Sorokina Led. Chystám se na to už deset let a vypadá to, že nadešel ten správný čas. Byl by to vlastně třetí díl trilogie o víře, vedle Bílého Boha a Měsíce Jupitera. Cítím se připraven na velké kroky se vším, co to obnáší a rád bych se dál touto cestou ubíral. Jedno je jisté: mám nesmírnou potřebu hned teď vyprávět nové příběhy.
