Mají Zula a Wiktor, hlavní postavy vašeho nového filmu Studená válka, reálný předobraz nebo se jedná zcela o fikci?
Příběh tohoto filmu mě provází celým mým životem. Snímek jsem věnoval mým rodičům, jejichž jména nesou hlavní postavy filmu. Skutečný Wiktor a Zula zemřeli v roce 1989, těsně před pádem Berlínské zdi. Předchozích čtyřicet let se spolu scházeli a rozcházeli, hledali se a ubližovali si na obou stranách železné opony. Oba byli silní a báječní lidé, ale jako pár byli jedna velká nekonečná katastrofa. Čím víc jsem o nich po jejich smrti přemýšlel, tím méně jsem jim rozuměl. Za svůj život jsem toho viděl hodně, ale příběh mých rodičů všechny ostatní zastiňuje. Jsou to ty nejzajímavější dramatické postavy, na které jsem kdy narazil.
Vaše matka tedy byla zpěvačka a otec muzikant?
Pokud jde o faktografické detaily, filmový pár se od mých rodičů dost liší. Příběh je inspirovaný především jejich složitou a ničivou láskou. Jde o jistou povahovou nesourodost, neschopnost být spolu a zároveň o touhu po tom znovu se setkat, jakmile se odloučíte. Rodiče také prožívali nesnáze života v exilu, zachování sebe sama a vlastní cti v jiné kultuře i život v totalitním režimu. Na rozdíl od mé matky, která v sedmnácti utekla k baletu, přestože byla z lepší rodiny, pochází filmová Zula z chudinské čtvrti ospalého provinčního města. Umí zpívat a tančit, je drzá, má šarm a umí být pořádně vznětlivá. Můj otec byl lékař, zato fiktivní Wiktor je talentovaný muzikant. Je klidný a stabilní, je představitelem městských intelektuálů, má zázemí ve velmi kulturních kruzích a potřebuje Zulinu energii.
Film se odehrává mezi lety 1949 až 1964, tedy v období rozdělení Evropy na dvě části, kdy v Polsku vládl komunistický režim. Tehdejší politická situace se tedy nutně do filmu promítla.
Předpokládám, že v Polsku, které se dodnes obsedantně vrací k minulosti a znovu a znovu ji reinterpretuje, mě zkritizují, že jsem ve filmu dostatečně nezachytil hrůzy komunismu. Pocit ohrožení je ale ve filmu o to hmatatelnější, čím méně je vyřčený, a vždy slouží k tomu, aby ukázal vliv, jaký měl režim na intimní život postav. Studená válka ale není jen o politice. Historie vytváří pouze kontext, který pomáhá zdramatizovat něco mnohem univerzálnějšího.
Ve filmu hraje důležitou roli hudba, od folkloru až po jazz. Mohli bychom ji označit za třetí hlavní postavu a důležitou hybatelku děje. Řekněte nám k tomu něco víc.
Jakmile jsem vymyslel své fiktivní milence, potřeboval jsem najít způsob, jak je dát dohromady. Tak se hudba stala ústředním prvkem filmu. Vzpomněl jsem si na folklorní soubor Mazowsze, skutečnou skupinu založenou po válce, která je dodnes aktivní. Uvědomil jsem si, že prostřednictvím podobné instituce budu moci ukázat, co se v tehdejší polské společnosti dělo. Mazowsze tu byli, co pamatuji. Když jsem byl malý, jejich hudba neustále zněla ze státního rádia i televize. Byla to oficiální hudba lidu. Nedalo se jí uniknout. Mazowsze vystupovali ve všech hlavních městech zemí Varšavského paktu a jeli i do Moskvy. Tančili před Stalinem a měli i pěvecké číslo jménem Stalinova kantáta.
Jak těžké bylo najít herce pro obsazení hlavních rolí?
Během castingu na hlavní mužskou roli jsem se setkal s talentovaným klavíristu a aranžérem Marcinem Maseckim. Z hudebního hlediska by byl dokonalým Wiktorem. Velmi rád hraje ragtime nebo improvizuje v barech a restauracích, kde nezávazně poslouchá rozhovory lidí okolo a nechá se jimi vést svým hudebním bloumáním. Aranžoval všechna jazzová čísla a ve filmu hraje i na klavír. Hlavní roli ale nedostal. Jednak mu chyběly herecké zkušenosti, a navíc neodpovídal roli vzhledově. Wiktor měl mít výraznou předválečnou auru a Tomasz Kot, byl v tomto ohledu dokonalý. Obsazení role Zuly bylo mnohem jednoznačnější. Joanna byla ve hře od samého začátku. Znal jsem ji dobře ze svých předchozích filmů. Po celou dobu, co jsem tvořil Zulinu postavu, jsem někde vzadu v hlavě myslel na její povahu, hudební schopnosti a půvab.
Tomasz Kot jako Wiktor
Film je černobílý a každý, kdo viděl váš předchozí snímek Ida ve Studené válce rozpozná podobné obrazy i formát. Je to záměrný rukopis?
Nejprve jsem chtěl natočit Studenou válku barevně. Nechtěl jsem se opakovat. Ale když jsem zvažoval všechny barevné možnosti, postupně jsem je zavrhoval a nakonec jsem si uvědomil, že ten film nemůžu natočit barevně, protože netuším, jakou barvu by měl mít. Polsko nebylo jako USA, které byly v padesátých letech plné sytých barev. Polsko mělo neurčitou, takovou šedo-hnědo-zelenou barvu. Nebylo to otázkou fotografických možností, ale skutečného života. Města byla v troskách, na venkově neměli elektřinu. Lidé nosili tmavé a šedé barvy. Takže kdybych chtěl tuto dobu ukázat v zářivých barvách, bylo by to absolutně falešné. Další variantou bylo napodobit ranou sovětskou barevnou škálu plnou vybledlých odstínů červené a zelené. Ale v současnosti by to vypadalo příliš vyumělkovaně. Černobílý formát působil jako přímočarý, poctivý způsob, jak příběh nejlépe vyprávět. Pokud jde o formát 1:1.33, je pro mě zcela přirozený. Své předchozí dokumentární filmy jsem točil na 16mm film v podobném formátu.
Film zachycuje období patnácti let, a přestože je chronologický, obsahuje časové skoky. Občas jsou vynechané některé roky, děj je přerušen a diváci si sami musí doplnit prázdná místa. Proč jste zvolil tuto cestu vyprávění?
Nechtěl jsem příběh vyprávět pomocí špatných scén se špatnými dialogy. Často jsou filmy, především ty životopisné, zatíženy nutkavou potřebou zahltit informacemi a vysvětlováním a vyprávění příběhu se smrskne na sled příčin a následků. Přitom život je plný tolika skrytých příčin a nepředvídatelných následků – tolika mnohoznačností a záhad, že není snadné jej přiblížit jen jako konvenční drama. Mnohem zajímavější je ukázat jen silné a významné momenty děje, které si diváci doplní vlastní imaginací a životními zkušenostmi. Jsem rád, když můžu z příběhů vyextrahovat silné prvky, postavit je vedle sebe a nechat diváky, aby si je zažili a našli si vlastní interpretaci snímku, aniž by se cítili manipulovaní.
Joanna Kulig jako Zula
Již několik desetiletí žijete a pracujete na Západě. Co vás v posledních letek táhne zpět do Polska?
Film, který jsem natočil před Idou, Žena z pátého patra, se odehrává v Paříži a do hlavních rolí jsem obsadil Ethana Hawkea a Kristin Scott Thomas. Cítil jsem, že tento film byl zvláštní hybrid. Neměl žádnou kulturní identitu: francouzský film, američtí, britští a francouzští herci, polský režisér. Přestože vycházel z knižní předlohy, ignoroval jsem její zápletku a vložil jsem do toho velkou část mého zmateného já. Takže z toho vznikla cesta do neznáma a bez kompasu. Mám k tomuto filmu velmi vřelý vztah, odráží, jak jsem na tom tehdy byl, ale musím uznat, že to byl matoucí spletenec, film to nebyl ani realistický, ani dobrodružný, ani hororový. Diváci si s ním nevěděli rady. Na základě této zkušenosti jsem zatoužil po pevných základech. Našel jsem je s Idou a teď i se Studenou válkou. Oba filmy jsem vystavěl přesně, jak jsem chtěl. Vycházel jsem ze svých vlastních příběhů, které se odehrávaly v mé vlasti a vyprávěly o věcech, jež jsem znal a cítil. V roce 2013 jsem se kvůli natáčení Idy přestěhoval zpět do Varšavy a na Polsko jsem se znovu zcela napojil. Věděl jsem, že jsem na správném místě a pracuji na správném filmu. Neumím to popsat přesně, ale asi to nějak souvisí s jistým věkem, kdy se začnete víc a víc obracet do minulosti. Zároveň ale pociťujete jakýsi vnitřní klid. Už nemusím nikomu nic dokazovat.
V jednu chvíli říká Wiktor Zule: „Láska je láska a hotovo.“ Studená válka se veze na tak silné romantické vlně, že ani jinou alternativu nepřipouští. Ale ne každý věří v lásku tak neochvějně. Co jste tím chtěl ukázat?
Jde o typ vztahu, který je vlastně celou dobu tak trochu válečným stavem. Dvě silné osobnosti, dva extrémy. Zula i Wiktor si časem uvědomí, že jim nikdo na světě nebude tak blízký, protože navzdory všem historickým a zeměpisným překážkám je nikdo jiný tak dobře nezná. Zároveň pro sebe navzájem představují jedinou osobu, se kterou paradoxně nemůžou být. A tak velkou otázkou zůstává: Může existovat láska, která vydrží? Může být trvalejší než život, historie, tento svět?