Aeroškola • 25. 1. 2018

Kritik je člověk, kterému je sedmdesát, má dlouhé bílé vousy a bere se strašně vážně

Vojtěch Rynda je mezi lektory Aeroškoly prakticky nováček. Pedagogických a hlavně praktických zkušeností má ale požehnaně. Proč se rozhodl být filmovým publicistou? Dají se filmy hodnotit objektivně? A proč není příznivcem filmových teorií?

Kdo je Vojtěch Rynda? 

Já jsem v prvé řadě filmový fanoušek, který má to štěstí, že ho to živí, protože se živím jako filmový redaktor časopisu Týden a zároveň film i studuju. A protože se živím psaním, tak i když mi přijde, že je to něco, co umím sám od sebe, tak mám pocit, že za ty roky jsem se už něco naučil a že to můžu předat dál. 

Jak jste se vůbec dostal k tomu, že chcete učit?

Já bych začal tím, jak jsem se dostal k psaní. Já jsem začal psát, protože jsem věděl, že se tak dostanu zadarmo k tomu, abych se mohl koukat na filmy a mohl na ně chodit do kina. Zároveň dlouhodobě spolupracuji s Aerofilms a Aeroškolou a když odtud přišel dotaz, jestli bych neučil, tak slovo dalo slovo, ta nabídka mě potěšila a budu učit rád. Mám už s tím nějaké zkušenosti - učil jsem už předtím na Fakultě humanitních studií a Filozofické fakultě.

Baví vás učit?

Učit mě baví, mám pocit, že to ke mně přišlo tak nějak samo. Myslím si, že každý člověk umí psát, jen to o sobě neví nebo jen potřebuje trochu pošťouchnout, takže já jsem rád, že můžu v tomto směru nějak napovědět. 

Jak jste se rozhodl, že se stanete filmovým kritikem?

Já se nepovažuju za filmového kritika, vždycky opravuju lidi, co říkají, že jsem kritik. Kritik je podle mě člověk, kterému je sedmdesát, má dlouhé bílé vousy a bere se strašně vážně. Já jsem filmový publicista nebo novinář. Zkrátka se rád dívám na filmy, rád o nich přemýšlím a rád o nich píšu. Ale kritik je myslím příliš velké slovo pro to, co dělám.

To jste mi trochu vzal vítr z plachet, protože moje další otázka byla, co by měla být nejdůležitější vlastnost filmového kritika.

Já myslím, že nejdůležitějším rysem člověka, který se věnuje filmu v podobném smyslu jako já, je integrita. Nějaká konzistence, trvanlivost názoru. Když člověk říká jednou tak, jednou tak, mění své názory příliš často, tak pak není důvěryhodný a nedá se brát moc vážně ani ten jeho názor. Podle mě je integrita a projev určitého citu pro film to nejcennější, co takový člověk má. To, jak to následně dokáže zformulovat nebo odargumentovat, je druhotné, primární je pro mě ten cit, aby takový člověk filmy posuzoval pořád z té své jedné niterné pozice.

Na druhou stranu jsou určitě i takové filmy, které v člověku postupně uzrávají a názor na ně se může trochu vyvinout…

To je dobrá připomínka. Zase, já myslím, že názor je projevem té určité citlivosti. Člověk se vyvíjí a ta citlivost zůstává stejná. Já jsem třeba na začátku, v době, kdy jsem byl osmnáctileté ucho, míval velký problém s Bergmanem, postupně jsem si k němu ale našel cestu. To však nevylučuje tu citlivost a určitou otevřenost. Mám pocit, že na Bergmana koukám pořád stejně jako předtím, jen se mi trochu otevřely oči.

Možná je to životním kontextem, nebo tím, že si musíte odkoukat určitý počet filmů, abyste na jeho filmy mohl koukat trochu jinak.

To je důležité a bohužel hodně velké téma, typicky se týká třeba filmů o rodičích a dětech. Na jednu stranu by bylo hezké, kdyby film byl univerzální, takže by působil alespoň trochu podobně na všechny lidi nezávisle na jejich životních zkušenostech, protože pak by se nemohlo říkat „Tys to nezažil, ty tomu nemůžeš rozumět.“ Ale na druhou stranu je pravda, že určité filmy člověk vnímá v různých životních situacích jinak.

Intenzivněji, třeba.

Intenzivněji, nebo právě jinýma očima… Což je ale možná dobře, protože pak má člověk místo jednoho filmu tři. Jeden, jak ho vidí jako malý, pak jako dospělý a jak ho vidí jako starý. Takže to není nic proti ničemu. Důležité je najít nějaký střední bod mezi tím, aby ten člověk oči nezavíral předem a aby zároveň moc nelavíroval při hodnocení toho filmu. A hlavně, aby se nenechal při tom hodnocení a kritizování strhnout nějakými vnějšími vlivy, třeba že všem ostatním se to líbilo, tak mně musí taky nebo je to film od slavného režiséra, tak to bude asi dobré. Proto je důležitá ta vnitřní integrita a citlivost, která se může trochu proměňovat, ale to jádro zůstává pořád stejné.

 

„Nejsem ten typ člověka, co kouká na filmy, hledá tam cokoli, co je vyšší než širší a říká ‚To je falický symbol, takže to znamená tohleto.‘ “

Tím se trochu dostáváme k otázce subjektivity v hodnocení umění obecně. Dá se v této disciplíně dostat k alespoň minimální objektivitě?

To je taky velké téma. Těžká otázka. Hodnocení umění nikdy nebude objektivní. Podléhá tolika faktorům, vnějším vlivům, momentálním náladám…a samozřejmě tomu, jaký je člověk uvnitř. Může se stát, že se člověk špatně vyspí, pak vidí film, nesedne mu do nálady, a pak ho strhá. To je nebezpečí například u deníkových recenzí, kdy člověk vidí film, hned to musí napsat, pak to jde do tisku a už s tím nic neudělá. Důležité je být si toho vědom a být schopný odfiltrovat, že mi ten film nesednul kvůli tomu, že jsem se zrovna pohádal s manželkou. A tím se dostáváme ke strašně důležitému aspektu hodnocení umění a kritizování filmů, což je umění být schopný rozumět sám sobě. Vnímat to, co u toho konkrétního filmu cítím a být schopný říct, proč cítím tohle, proč cítím tamto. Teprve když člověk pozná, proč cítí to, co cítí a co v něm ten film vyvolává, tak potom se tím může probrat a odfiltrovat to, co je důležité od toho, co je podružné.

To tedy vyžaduje hodně introspekce.

Máte pravdu. Když se dívám na film, když ho hodnotím, když mi v kině rotují myšlenky v hlavě, když o tom pak píšu, tak celou dobu pozoruju sám sebe, co se mnou ten film dělá a na základě toho pak píšu, jaký ten film podle mě je.

A to je něco, co byste chtěl předat ve svém kurzu jeho účastníkům?

Ano, to je něco, co bych rád předal. Kurz, který jsem učil na Fakultě humanitních studií, se jmenoval percepce filmové tvorby, tam jsem stavil vnímání sebe sama a to, jak se na ty filmy dívám, na stejnou důležitost jako to, co potom o tom filmu napíšu. Protože napsat něco tak, že si stáhnu pár recenzí z internetu, nebo něco vygoogluju, to umí každý. Ale důležité je porozumět sobě sama a tomu, jak filmy vnímám.

Jak bude váš kurz probíhat?

Bude mít tyhle dvě důležité části. V té první budu klást důraz na porozumění sobě sama a porozumění tomu, jak na nás filmy působí. Účastníci se budou učit třídit vlastní emoce a následně je zformulovat. Tím začátkem se každý musí nějak prohrabat, ale s tím následným formulováním názorů a emocí, s tím si člověk může hrát. A já si s tím chci hrát. Chci, abychom vyzkoušeli různé styly psaní, řekneme si, jak na začátky recenzí, jak kousnout do toho kyselého jablka, když nevíme, jak začít. Také si zkusíme různé žánry recenze a další věci, všechno by ale mělo vycházet hlavně z toho hodnotícího člověka samotného. Nejsem velký příznivce teorií. Nejsem ten typ člověka, co kouká na filmy a hledá tam cokoli, co je vyšší než širší a říká „To je falický symbol, takže to znamená tohleto.“ Zkrátka důležité je to, co to dělá se mnou a já to potom napíšu tak, jak chci. Takže by to měl být trochu hravý přístup a ne nějaké školometství.

 

Filmová analýza v Aeroškole

Podrobnosti a přihláška do kurzu

Jdu tam

Zpět
Kritik je člověk, kterému je sedmdesát, má dlouhé bílé vousy a bere se strašně vážně
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím