V souvislosti s posledním filmem Trabantem tam a zase zpátky mluvíte také o poslední cestě. Proč a kdy jste se rozhodl putování s trabanty ukončit?
My jsme se rozhodli vlastně skončit už v Jižní Americe, protože jsme si mysleli, že to baví jenom nás, ale zjistili jsme, že to baví mnohem víc lidí. A když nám tam pak začala chybět výzva, co uděláme příště, tak jsme se rozhodli, že putování s trabanty ukončíme a vyzkoušíme zase něco jiného.
Když jste před dvanácti lety vyrazili na první výpravu, plánovali jste, že objedete celý svět?
Ne, vůbec. Když jsme vyrazili na první výpravu, tak jsme plánovali maximálně za její horizont, to bylo všechno. Nikdy jsme si nemysleli, že by to mohlo být takto mediálně úspěšné. Plánovali jsme, že vyzkoušíme, jestli jde s trabantem projet nějaká konkrétní cesta, jestli je to vůbec reálné. Nic jiného za tím nebylo. Měli jsme ale touhu z naší první cesty natočit film. Nicméně, že se z trabantích výprav stane takhle velký projekt, to nás opravdu nikdy nenapadlo. Ani ve snu ne.
Na sociálních sítích vás sleduje spoustu fanoušků i vaše filmy mají v kinech velkou návštěvnost. Co je podle vás pro lidi tak přitažlivé – trabanty, složení vaší výpravy nebo zážitky z nepoznaných míst?
Myslím, že to, že nám věří. To, co na cestách prožíváme, je doopravdy. Na naše fanoušky to nehrajeme, ani si nevymýšlíme. Na našich cestách nemáme žádné podpůrné vozidlo, ty zážitky, které vyprávíme, se doopravdy staly. A přesně tak, jak se to stalo nám, to lidé také vnímají. Myslím, že to je naše nejsilnější deviza. Kdybychom si vzali s sebou doprovodné vozidlo, tak sice uděláme možná o trochu krásnější film, ale pro nás je důležitější, že nám lidé věří. To si myslím, že je ten náš nejcennější poklad. Že je to "doopravdy".
Proč jste si vlastně vybral jako hlavní vozidlo Trabant?
V roce 2006, když jsme na tohle všechno přišli, jsem jen tak z legrace nadhodil, že bychom mohli jet trabantem. A všichni říkali, že to nejde. A to byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsme se do toho pustili. Chtěli jsme ukázat, že to jde. A proto také trabant – na něj zkrátka nešlo říct, no jo, vy jste to zvládli s tímhle autem, ale s nějakým horším byste to nezvládli. Trabant je naprosto jasným důkazem toho, že cestovat se dá s jakýmkoli autem a že většina problémů je fakt v hlavě a ne v tom autě.
A jaký byl impuls vaší první cesty?
Zkrátka jsme se chtěli projet a uskutečnit nějakou delší cestu, vozit se autem po dalekých krajích. Z dnešního pohledu to bylo trochu furianství – vysnili jsme si totiž cestu velkým terénním autem, která zkrachovala na tom, že jsme neměli velké terénní auto (smích). A tehdy jsem právě jen tak z legrace navrhl toho trabanta a reakce, jak jsem již říkal, byla univerzální: "To nejde". A to byl ten moment a důvod, kdy se věci daly do pohybu.
Jak si za ta léta vybíráš společníky na cestu?
Naše první cesta byla s kamarády, jeli jsme tři. Dva jsme pak jeli na druhou výpravu a pak už mi zbyl jen kamarád Pavel, fotograf, který dělal skvělé fotky, ale později už moc nestíhal. Začal jsem tedy shánět profesionálního fotografa a postupně se členové týmu poskládali. Samozřejmě se nám mnohokrát stalo, že nás kontaktovali i náhodní zájemci, kteří se chtěli účastnit našich výprav, ale to není reálné. Nemůžeme riskovat, že nás například někdo osloví a za rok pak nebude moci jet. Obzvlášť v současné době, kdy z našich cest vznikají celovečerní filmy a plyne nám z toho i profesionální zodpovědnost.
Co nového přinesla vaše poslední cesta?
Jednoznačně i symbolicky přinesla návrat na tu první cestu. Na první cestě jsme vlastně udělali také určité kolečko, vraceli jsme se domů, stejně jako teď na té páté, kdy jsme se vraceli ve svých stopách. Mám velkou radost ze vzniklého filmu Trabantem tam a zase zpátky, který přinesl ještě větší ponoření do cestovatelské vášně a větší přítomnost týmu. Používali jsme tentokrát více kamery v autech, takže to působí, že všichni diváci jedou s námi, což mě velmi těší.
Pokud jste projeli znovu původní část trasy ze Samarkandu do Čech, co bylo na stejných místech jiné, nové, překvapivé?
Všimli jsme si, že se turismus rozjíždí víc a víc. A s ním do mnohdy opuštěných míst přichází více lidí. Není to už tak romantické.
Tentokrát jste jeli jako čistě mužský tým. Jaké to bylo na cestách bez žen?
Jednodušeji se to řídí (smích). Ženy cesty zvládají velmi dobře, ale jakmile je s sebou vezmete, tak vám do toho začne na cestách vstupovat další vrstva a komplikace, a to jsou vztahy. Když se vám z cesty podaří ty vztahy vyloučit, tak je zkrátka o problém míň.
Jaké to bylo projíždět Čínou? Bylo vůbec těžké získat nějaká povolené pro váš vjezd? Mohli jste se po této zemi pohybovat volně, nebo jste museli respektovat nějaká omezení?
Všechno byl problém. Museli jsme si měsíce dopředu vyřídit všechny papíry, což bylo nesmírně složité. Měli jsme také například fixně daný termín vjezdu a výjezdu, to jsme v žádné jiné zemi nezažili. A v tomto duchu se to v Číně neslo celé. Všude byl náš průvodce, který od nás také dopředu věděl, kudy a kam se chceme pohybovat a jak to má zařídit. V Číně jsou navíc všude desítky kamer a člověka pořád někdo hlídá. My jsme však chtěli Čínou jen rychle projet z důvodu, abychom se vyhnuli Afghánistánu.
Velkou část vaší cesty jste projížděli na pohled exotickou Indií. Jak na vás reagovali místní obyvatelé coby na bílé cestovatele se žlutými autíčky?
Lidé na nás obecně všude reagují hezky, vykřikují třeba, že jsme Mr. Bean a podobně. Trabant funguje jako úžasný družící prvek. Indové se chovali velmi přátelsky, specifické bylo, že si s námi chtěli dělat skoro vždy a všude selfíčka na telefony.
Dokážete říct, která z vašich pěti cest byla nejméně náročná? Asi to nebyla tato poslední, kdy jste museli překonávat Himaláje a s trabanty jste pokořili výškový rekord?
Zpětně viděno byla nejméně náročná ta první, ale nám to rozhodně tehdy tak nepřišlo. Každá další cesta byla pak o něco těžší. Ale na začátku žádné cesty se vám nezdá, že to je jednoduchá věc.
Pocit z pokoření výškového rekordu dvoutaktního auta v Himalájích byl nový a podobný, jako při sportovním výkonu.
Jak jste vnímali návrat do Čech? Po cestě domů na Slovensku a v Čechách vás vítaly davy fanoušků. Dojalo vás to?
Ano, bylo to krásné. Může to znít jako klišé a kýč, ale když jsme řešili, kde na našich cestách to bylo nejkrásnější, uvědomili jsme si, že nejkrásnější bylo vrátit se domů. Byl to velmi silný a dojemný zážitek.
Nabízí se otázka, co bude dál? Máte plány na nějaké další dobrodružství?
Mám, ale je to tajné. Jediné, co mohu prozradit, je, že tam nebude figurovat trabant. A bude to dobrodružné. Jak jinak!