Gaspar Noe o svém filmu Climax

PROČ?

V roce 1996 se do titulků dostalo na milion zpráv, na které si dnes už nikdo nevzpomene. Mnozí z těch, kdo se toho roku narodili nebo už byli na světě, jsou stále mezi námi. Ale po velké většině z těch, jejichž srdce už utichlo, nezůstalo nic: jméno na hřbitově nebo ve starých novinách utopených v hlubinách nějakého sklepa.

Na tuto nekonečnou marnost se daří zapomenout jen při nejintenzivnějších okamžicích rozkoší prožívaných v přítomnosti. Radost, extáze – ať konstruktivní či destruktivní – fungují jako protilék na prázdnotu. Jako by láska, umění, tanec, válka nebo sport dokázaly ospravedlnit náš krátký pobyt na zemi. Mě osobně ze všech těchto kratochvílí vždycky nejvíc těšil tanec. Takže když jsem měl natočit film, přišlo mi vzrušující natočit ho podle skutečné mediální zprávy a s tanečníky, jejichž talent mě ohromil. U tohoto projektu jsem měl opět možnost přenést na plátno některé své sny a noční můry.

1996, jako by to bylo včera. Jen tehdy nebyly mobilní telefony ani internet. Ale to nejlepší už tu bylo. Ve Francii Daft Punk vydali svou první desku, film Nenávist si právě odbyl premiéru v kinech a časopis Hara-Kiri se už definitivně nedokázal vzchopit. Masakr mistrů Řádu slunečního chrámu byl ututlán okultními silami státu. A zatímco barbarská válka zasáhla její vnitřnosti, našli se tací, kteří snili o tom, že vybudují silnou a mírumilovnou Evropu. Války uvádějí věci do pohybu, obyvatelstvo se mění stejně jako to, v co lidé věří a jak žijí… A to, čemu se říká Bůh, bude vždycky stát na straně té nejvýkonnější zbraně. Co bylo, bude. Čárka se může posunout, ale podstata té věty zůstane vždycky stejná.

JAK?

Vždycky mě fascinovaly situace, které zničehonic ovládl chaos a anarchie, ať už se jednalo o pouliční šarvátky, šamanské seance umocněné psychotropními látkami nebo mejdany, na kterých účastníci hromadně ztráceli hlavu pod vlivem přemíry alkoholu.

To samé platí pro moje natáčení. Dopředu nic nepíši ani nepřipravuji a nechávám situacím přede mnou volný průběh, jako při natáčení dokumentu. To mi činí největší potěšení. A kdykoli zavládne chaos, moje radost ještě roste. Právě proto jsem se, místo vytvoření skutečného scénáře, rozhodl tento hutný a pohlcující příběh jednoduše vyprávět. Skupina tanečníků se sejde v osamělé budově, aby zde připravili představení. Po jejich poslední zkoušce zavládne chaos. Na základě poznámek na jednu stránku se mi podařilo zachytit okamžiky pravdy a v obrazech převyprávět tyto události v jednom sledu. Když chcete po tanečnících, hercích nebo nehercích, aby se fyzicky nebo slovně projevili neuspořádaným nebo chaotickým způsobem, neobejdete se bez improvizace.

To se týkalo i tance. Kromě úplně první scény, která měla předem danou choreografii, měli tanečníci absolutní svobodu projevit se svým vlastním jazykem, velmi často až nevědomým, a odhalit svou osobní vnitřní vřavu. Jejich spontánnost a současně fyzické mistrovství, s jakými předváděli taneční styly jako vogue, waack nebo krump, mi vyrazila dech. Když pracujete s těmi nejlepšími tanečníky, je to až omračující.

Jednotlivé scény jsme natáčeli chronologicky, abychom jednak dosáhli vzájemné důvěry, jednak podpořili duch zdravé soutěživosti, která tanečníky motivovala k ještě psychotičtějším výkonům. Tanec bývá vnímán jako něco, v čem je každý krok naplánovaný. Já jsem se naopak snažil svoje protagonisty přimět k tomu, aby napodobovali stavy posedlosti podobné těm, které se odehrávají při rituálních tranzech.

Přestože drogy mají v příběhu rozhodně své místo, nesnažil jsem se zobrazit změněné stavy vědomí pomocí vizuálních efektů a zvuků z pohledu subjektu, na svoje postavy jsem se naopak striktně díval z vnějšku. Dalším pravidlem bylo točit velice rychle a v dlouhých záběrech, což nám umožnilo vskutku výjimečné místo natáčení. Díky tomu jsem v únoru 2018 všechny záběry dokončil během dvou týdnů. Nicméně choreografii do první scény jsme s tanečníky zkoušeli předem.

Nemůžete mluvit o tanci a nezmínit se o hudbě. Respektovali jsme dobu, ve které se film odehrává, takže v něm nenajdete hudbu, ať už rytmickou či melodickou, která by vznikla až po polovině 90. let. Také jsme se snažili použít známé skladby a využít emocí, které v divákovi samy o sobě vyvolají.

KDO?

Naším prvotním cílem bylo natočit film s těmi nejlepšími tanečníky, které je možné ve Francii najít, nebo kteří sem mohou aspoň přicestovat. Film měl být postaven na pohybovém vyjádření, proto jsme se Sergem Catoirem nehledali herce. Vymetali jsme různé krump battly, tančírny vogue v Paříži a projížděli taneční videa na internetu. Velice rychle a instinktivně jsme byli schopní vycítit, se kterými tanečníky by stálo za to vytvořit tým a natáčet. Přesvědčili jsme odvážné koproducenty mého filmu Love a produkce tohoto nízkorozpočtového filmu se dala do pohybu. Na úplně první návštěvě tančírny vogue jsem potkal Kiddyho Smilea, skvělého DJe a hudebníka. Kiddy mě pozval na podium, odkud jsem mohl sledovat taneční battly. Od jistých násilných pouličních nepokojů v době našeho dospívání jsme Serge ani já v Paříži nezažili podobnou energii.

Podařilo se nám zkontaktovat tanečníky, o jakých se nám nesnilo, a vyprávěli jsme jim o našem filmu, který má sice příběh, ale žádné připravené dialogy. Zájem o náš projekt překvapivě projevil také kanál ARTE. Z Kiddyho se stal něco jako náš „kmotr“. Kontaktoval a hlavně přesvědčoval některé své přátele z vogue komunity. Bylo jasné, že bychom mu měli nabídnout roli DJ Daddyho. Ve stejné době mě napadlo, že bych se mohl spojit s legendární Sofií Boutellou z Los Angeles, se kterou jsem se jednou setkal, a nabídnout jí silnou roli choreografky. Její taneční videa mě fascinovala stejně jako ona. Nějakou dobu se také věnovala herectví a objevila se v několika celovečerních filmech. Věděl jsem, že má v sobě dostatečnou sílu a šílenství nezbytné pro tuto extrémní a mnohovrstevnatou roli. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme pro náš projekt získali tanečníky waacku, krumpu a skupinu tanečníků elektro, kteří nám bezprostředně poslali videa, na kterých napodobovali stavy tranzu. Jedna radost za druhou. V lednu jsem se pak obrátil na všechny svoje nejdražší spolupracovníky, aby si pro mě rezervovali svůj čas.

V rekordním čase jsme našli zavřenou školu ve Vitry a zajistili si práva na skladby, o kterých jsem snil. Dva dny před natáčením jsme se setkali s akrobatkou a herečkou Souheliou Yacoub a obstarali pracovní povolení pro neuvěřitelného hadího muže Strausse Serpenta z Kamerunu. Řadu nečekaných zádrhelů jsme už měli za sebou, a tak jsme si natáčení užívali v příjemné atmosféře. Improvizované výstupy tanečníků, ať na parketu nebo při nepřipravených dialozích, nás všechny ohromily.

Děkuji nade vše těm, díky kterým jsme vznikli a kteří už nejsou mezi námi…

Party může začít!