Ať už toto složité období pamatujete, nebo se naopak chcete podívat, jaké to bylo, vyražte do kina na nový film Devadesátky. Režijní debut herce Jonaha Hilla (Superbad, Vlk z Wall Street) vás vezme na výlet k hranicím dospělosti a nabídne autentické herecké výkony, vytříbený soundtrack a vizuál, který strčí do kapsy všechny filtry na Instagramu.
Věčně sjetý tlusťoch
Nejdříve něco o autorovi. Jonah Hill se proslavil rolemi tělnatých outsiderů (Superbad, Zbouchnutá), časem se však dostal i k výrazným vedlejším postavám ve filmech Moneyball nebo Vlk z Wall Street. Právě role ekonoma Petera Branda a věčně sjetého finančníka Donnieho Azzofa mu vynesly dvě oscarové nominace za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Jako herec natočil kolem šedesáti filmů, a kromě Bennetta Millera a Martina Scorseseho spolupracoval třeba i s Quentinem Tarantinem a Judem Apatowem.
Nasbírané zkušenosti se nyní rozhodl zúročit a posadit se na režisérskou židli. Scénář k filmu si napsal sám a jak říká, „Devadesátky jsou v podstatě o mláděti, který se snaží vybojovat si místo ve smečce. A taky jsem chtěl natočit film o skejtování, který to téma jenom lacině nevyužívá pro cool záběry.“ Ústřední partu aktérů se proto rozhodl posbírat přímo v losangeleských skateparcích.
#NOFILTER
Díky scenáristicky vypilovaným postavám, tvrdé režisérské práci i úsměvné historce o tom, jak se režisér Hill a celý štáb snaží celou dobu před aktéry vlastně skrýt, že jsou na natáčení, vznikl neuvěřitelně autentický film. Hill vám v něm bez jakéhokoliv afektu ukáže veškerou špínu a zmatek dospívání. Někdy to hřeje a někdy to bolí, ale je to zatraceně silná podívaná.
Film se natáčel na Super 16 mm a je ve formátu 3:4. Estetiku skejtových videí z devadesátých let pak připomíná použití typicky ostrých záběrů z autentických VHS kamer a dojde i na rybí oko. Filtry nečekejte, zrno je v tomto případě reálné.
Dobovou atmosféru pak ještě zvýrazňuje soundtrack poskládaný převážně z hiphopových skladeb. Ty doplňuje původní hudba dua Trent Reznor/Atticus Ross, Wave of Mutiliation od Pixies (samozřejmě UK Surf Version), Where Did You Sleep Last Night od Nirvany, Hybrid Moments od Misfits nebo Kiss From a Rose od Seala. Ta ale ve filmu slouží spíš jako memento všem matkám, že od jistého věku by svým synům neměly chystat narozeninové večeře.
93‘ TIL INFINITY
Výraznou roli však ve filmu hraje právě hip hop. A ačkoliv se nejedná o autobiografii, ve výběru skladeb se Hillova osobnost otiskla dost podstatně. Ve filmu tak zazní například GZA, Mob Deep, A Tribe called quest, Nas, Del the Funky Homosapien a další hiphopové klasiky.
Spojení hip hopu a skateboardingu se dnes už leckomu může zdát samozřejmé, propojení těchto dvou světů však má i svou logiku. Hip hop i skateboarding se zrodily na ulici, ačkoliv každý na jiném pobřeží. Na tom západním si surfaři začali přidělávat kolečka na fošny, aby mohli brázdit chodníky, když nebyly vlny, na východě se pak o několik dekád později začínají konat první block parties, kde se postupně začíná rapovat přes breaky ze dvou gramofonů. Pro obě kultury je také důležité získávání respektu v rámci komunity. Na skejtu vítězí ten, kdo umí lepší triky a má lepší styl, kvalita flow a rýmů se zase porovnává v hiphopových battlech. Vždycky se tak děje v kruhu vrstevníků, takže o tom, kdo je lepší se rozhoduje rovnou na ulici.
V devadesátých letech se pak hip hop i skateboarding dostávají z okraje společnosti na výsluní popkultury a spoustě kluků a holek začíná svítat naděje na to, že by se jednou mohli proslavit něčím, co je jim vlastní. Právě touha někam to dotáhnout versus snaha být cool za každou cenu je dalším silným motivem, který v Devadesátkách vyznívá naprosto přirozeně. A možná vám otočí nožem v ráně.
Jasně, můžete si pustit i jiné filmy o tom, jaké to tenkrát bylo. Třeba Kids (nebo taky Dědictví aneb Kurvahošigutntág). V Devadesátkách Jonaha Hilla je ale víc skejtu a žádné AIDS.