ROZHOVOR • 19. 9. 2016

Adam Plachetka: Don Giovanni je sociopat přesvědčený o svém dobráctví

Úspěšný basbarytonista, sólista Vídeňské národní opery a první Čech, který do třiceti let vystoupil na operních scénách v New Yorku, Vídni, Londýně i Miláně. Řeč je o Adamu Plachetkovi.

Kdy a jak o vás projevila Metropolitní opera (MET) poprvé zájem?
Pro Met jsem poprvé předzpívával v roce 2009. Tehdy mi řekli, že jsem je zaujal, ale jsem pro ně příliš mladý - bylo mi dvacet čtyři. Na okolnosti předzpívání to byl vlastně slušný výsledek. Od té doby jsme byli příležitostně v kontaktu a o pár let později jsem dostal nabídku na roli, o kterou jsem měl enormní zájem. Bohužel jsem ji kvůli závazkům ve Vídni nemohl přijmout. Jako „náhradu“ mi tedy nabídli Mozartova Masetta v jedné z následujících sezón.

MET připomíná obrovskou „fabriku“ na operu, kde vše musí perfektně klapat. Co všechno sólista v MET absolvuje, než přijde den „D“ s představením?
Když už se dostanete do hledáčku managementu, řeší agent, jaké úlohy jsou v budoucnu volné, a kterou by vám divadlo svěřilo. Když sedí termíny a smlouva se podepíše, zbývá většinou ještě pár let do jejího naplnění. Produkce samotná se připravuje v řádu týdnů, pokud se nejedná o premiéru. Během nich absolvujeme hudební a aranžovací zkoušky ve zkušebních prostorách, zkoušky kostýmů a ve finální fázi zkoušky s orchestrem a na jevišti. Na přípravu tak bývá času dost a myslím, že se nestává, aby někdo vstupoval do nové role bez orchestrální a jevištní zkoušky, což je třeba ve Vídni častý jev.

Jaký máte režim v den představení? Máte nějaké rituály?
Režimů mám spoustu podle toho, co mi čas dovolí. Ve Spojených Státech je snadné nic nedělat, protože je člověk daleko od všech povinností. Tam většinou v den představení relaxuji, jdu se projít nebo krátce proběhnout a odpoledne začnu probouzet hlas. V Evropě to bývá rozmanitější. Většinou naháním resty, řeším schůzky, úřady, pracovní povinnosti a rodinu a do divadla přijdu už po „pracovní době“. Nicméně se všude snažím držet svou maximální úroveň. Kdo se jde podívat na Plachetku, čeká výkon, ať je to v místním kulturáku, nebo na světové scéně.

Probouzet hlas... co to ve vašem případě znamená?
Rozezpívání má spoustu podob v různých fázích vývoje a sezóny. Když jsem v divadle začínal, říkal mi pan profesor Luděk Löbl, že musím cvičit dvojnásobek doby, po kterou chci zpívat texty. Snažil jsem se tedy rozezpívávat dvě hodiny na hodinovou zkoušku. Možná to bylo lehce přehnané, ale osvědčilo se mi to. Dnes už jsem technicky jistější, takže se čas rozezpívání velmi zkrátil a liší se především podle momentálního vytížení. Pokud zpívám každý den, stačí mi na srovnání hlasu 10-15 minut. Je ovšem podstatné absolvovat ono probouzení s časovým odstupem od představení. S každým dnem bez zpěvu se nicméně čas rozezpívání značně prodlužuje. Pak je třeba dát hlasu čas a ke cvičením se přes den v intervalech několikrát vrátit.

A proč je vlastně rozezpívání důležité?
Posláním rozezpívání je srovnat hlas zpět do ideálního ‚posazu‘. Každá role má své nároky a hlas posune mimo ideál. Rozezpívání má úkol ho tam vrátit.

V loňské sezóně MET jste zpíval desetkrát Masetta a osmkrát Belcoreho - mezi jednotlivými představeními byly tří až čtyřdenní odstupy. Jsou takové „šňůry“ náročné?
Vůbec. Naopak znamenají na moje poměry neuvěřitelně hodně volného času, protože musím do práce většinou jen na představení a jsem daleko od všech domovských povinností. Když je se mnou rodina, můžeme trávit čas společně, když jsem sám, můžu dohánět resty v korespondenci a čerpat energii do zásoby.

Opera Don Giovanni skýtá nekonečné množství interpretací od noblesního šlechtice po zkrachovalého narkomana. Účinkoval jste už v devíti různých nastudováních. Které režijní pojetí vám bylo výkladově nejbližší?
Celá opera a každá postava v ní má potenciál být pojata mnoha různými způsoby. Prošel jsem pár průměrnými inscenacemi a jednou, která mi vyloženě nesedla. V každé se ale snažím najít styčné body s mou představou a naroubovat inscenaci na svou interpretaci. Všeobecně mám rád režie, které mají záměr, ale nechávají určitý prostor i interpretaci představitelů.

V Mozartově opeře Don Giovanni střídáte dokonce tři role – Masetta, titulního Dona Giovanniho a nyní nově i Leporella. Jaký je to pocit, když je s vámi na jevišti kolega v roli, kterou také zpíváte, a dokonce v téže inscenaci?
Tohle pro mě bude nová zkušenost. Ještě nikdy jsem se s kolegou v rámci série neprohazoval. Matthew Rose je ale dobrý zpěvák, kolega i kamarád, takže se na výměnu těším. Původně jsem měl účinkovat pouze v první sérii jako Leporello. Nakonec jsem ale kývnul na nabídku ve druhé sérii vystupovat v menší roli Masetta, což nám přišlo vtipné, protože se tak uzavřel kruh výměny rolí s Matthewem.

Titulní roli Dona Giovanniho jste zpíval již ve svých 21 letech na znojemském festivalu Stejná otázka – jaký je podle vás Giovanni?
Stále více se přikláním k výkladu, že je Giovanni upřímný, ale přelétavý. V každém aspektu. Když jsem se s rolí seznamoval, myslel jsem, že si rád pohrává s lidmi a působí jim bolest. Dnes ho vnímám jako sociopata, který je ale přesvědčen o tom, že je vlastně dobrák - a ubližovat ostatním pro něj není záměr, ale průvodní jev, který si sám často neuvědomuje.

 

Prozradíte, které hudební číslo je pro vás nejobtížnější?
Asi Giovanniho canzonetta ve druhém jednání. Je skoro celá v pianu s minimálním doprovodem a je hodně křehká. Nicméně v poslední době začínám mít pocit, že jsem i k ní našel klíč. Je třeba ji zpívat lehce, ale stále opřeně a tóny nasazovat precizně shora. To je pravidlo, které platí vlastně pro jakoukoli skladbu, ale zde dvojnásob. Jen tak nezní unaveně a působí snadným dojmem.

Bude se z vašeho pohledu nějak lišit představení, které se nepřenáší, od toho, které mohou sledovat miliony lidí po celém světě?
Hudebně by se nic lišit nemělo. Herecky se člověk více soustředí na detaily pro kamery, které by v běžném představení zanikly.

Roli pána a sluhy zpíváte také v další Mozartově opeře – Figarově svatbě. Jak byste porovnal hraběte Almavivu a Figara i ve vztahu k Giovannimu a Leporellovi?
Ty vztahy jsou v obou operách velmi podobné. Pohotový sluha a pán, kterému se za celou operu vlastně nic nepodaří. Giovanni má ale z mého pohledu lepší stavbu než hrabě, který pozdě začíná a má v průběhu večera hodně pauz. Také má energií nabité finále, které by mě bavilo zpívat i bez zbytku opery.

Jako student konzervatoře jste dělal uvaděče ve Státní opeře, co vám to zpětně přineslo?
Sledování představení mi dalo spoustu zkušeností a formovalo můj vkus. Také přístup do zákulisí a setkání s tehdejšími idoly mi utkvěla v paměti.

Pokud máte v zahraničí volno, chodíte se tam dívat na jiné operní inscenace?
Jsem trochu rozpolcená osobnost. Když jsem s rodinou, snažím se trávit čas doma. Když jsem sám, navštěvuji všechno, co se dá. V New Yorku a ve Vídni je příležitostí vždycky dost, protože program divadel i koncertních sálů je nabitý. Když je operní dům stagionového založení a nabízí jen jednu nebo dvě další produkce, prokládám program kinem nebo sporty. Hlavně v Americe si užívám NHL.

MET má několik programů pro mladé pěvce. Mají smysl?
Užitečný je Lindemann Young Artist Develompment Program, který formuje talenty a dává jim nahlédnout do velkého světa. Našince potěší, že právě sem bude v příští sezóně patřit tenorista Petr Nekoranec.

Mladí lidé se často opery „bojí“ – nebo jim operní zpěv připadá komický. Jak byste je podpořil v tom, aby ztratili zábrany?
Řekl bych, aby vyrazili na představení bez předsudků a očekávání. Můžou na sebe formu nechat spontánně působit a třeba se jim zalíbí. Když ne, můžou návštěvu zkusit znovu po čtyřicátých narozeninách. Odtud rekrutujeme fanoušků nejvíce.

Zpět
Adam Plachetka: Don Giovanni je sociopat přesvědčený o svém dobráctví
Menu Nahoru

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím