Francie, Něměcko • 2012 • 115 min. • režie: Leos Carax • francouzská verze • české titulky • přístupný od 15 let • Digital Cinema Package • 1,85 : 1 • Dolby Digital
Premiéra: 29. listopadu 2012 • Konec monopolu: 2. května 2024
Leos Carax, nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu, se po třináctileté pauze vrátil triumfálním způsobem. Ve filmu, který měl podle mnohých letos v Cannes získat Zlatou palmu, ztvárnil režisérův věrný druh Denis Lavant tajuplného pana Oscara, beroucího na sebe v průběhu jednoho dne nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina a charakterizuje tak režisérovo krédo „rozprostřené“ do pěti filmů v průběhu téměř třiceti let. Pro Caraxe typické, bolestně romantické vidění světa se snoubí s hravou provokativností a nezměrnou láskou k bizarním milníkům v dějinách filmu (mezi mnoha jinými Oči bez tváře Georgese Franjua). Jeho uhrančivý spektákl je prostoupen obdivem k Paříži, která bezmocně přihlíží pomalému zániku legendárního obchodního domu Samaritaine v sousedství Pont Neuf, ale třeba i k mizejícímu světu limuzín či zpěvu Kylie Minogue.
Holy Motors je tím typem filmu, který stojí za to vidět několikrát, a je celkem jedno, jestli se tak stane během několika dní či s odstupem několika let. Divák pokaždé uvidí jiný film – to podle toho, jaké vlastní zážitky a životní zkušenosti si do Holy Motors bude zrovna sám promítat. Asi po premiéře vyjde spousta recenzí, ve kterých se to bude jen hemžit pojmy „pocta kinematografii“, „oslava Paříže“, „geniální herecký výkon Denise Lavanta“, „zpěv Kylie Minogue, krása Evy Mendes“, stejně tak se objeví vášnivé reakce: adorující, odsuzující, okouzlené, nechápající. A to mě baví, ale hlavně mě baví ten film samotný. Moc.
Radim Habartík, Aerofilms