Control
O filmu

 

Příběh posledních sedmi let života Iana Curtise, zpěváka legendárních britských Joy Division, kteří na konci sedmdesátých let spolu s ostatními kapelami z Manchesteru definovali nový směr populární hudby. Černobílá kamera sleduje Curtise od jeho prvních experimentů s drogami, založení Joy Division a seznámení se s manželkou Debbie, aby se posléze stala němým svědkem jeho nejniternějších vnitřních bojů, epileptických záchvatů, rozpadu manželství a v závěru i Curtisovy sebevraždy v květnu 1980. Před očima diváků se Curtis postupně proměňuje z energického básníka v unaveného zpěváka populární skupiny, který si čím dál víc uvědomuje, že v životě se dostal přesně tam, kam se dostat nikdy nechtěl. Film je natočen podle vzpomínkové knihy Curtisovy manželky a je celovečerním režijním debutem Antona Corbijna, známého fotografa a režiséra videoklipů např. pro U2 a Depeche Mode.  
   
■ Proč tento film?  
Především proto, že Control do sbírky Aerofilms prostě patří. Je to přesně ten typ filmu, který Aerofilms sluší – mimořádně zajímavý námět a jeho povedené zpracování plus ono podstatné něco navíc. Těch „navíc“ je v případě Control hned několik: skvělé herecké výkony Sama Rileyho a Samanthy Morton v hlavních rolích, geniální hudba Joy Division, osobnost režiséra Corbijna a způsob, jakým životní příběh Iana Curtise vypráví. Pak taky pozoruhodná černobílá kamera a samozřejmě kouzlo té doby, kdy muzikanti ještě věděli, proč hrají nahlas. Tomu přece nešlo odolat.     
Radim Habartík, Aerofilms    
 
 
 
PŘÍBĚH PRODUKCE FILMU 
   
Deset dlouhých let     
   
Jak to tak bývá i u mnoha jiných filmů, prvotní myšlenka natočit Control se zrodila před deseti lety v jednom knihkupectví, když si producent Orian Williams koupil knihu s názvem Touching from a Distance (Dotyk ze vzdálenosti), vyprávění Debory Curtis o krátkém a tragickém životě jejího zesnulého manžela Iana Curtise, enigmatického zpěváka kapely Joy Division.   
   
Kniha začíná popisem Ianovy puberty v Macclesfieldu, malém městě na okraji anglického Manchesteru. Debora Curtis potom na základě své osobní zkušenosti popisuje, jak se s Ianem seznámili a posléze i vzali. Zároveň dokumentuje i historii kapely Joy Division. Přestože tato kapela za tři roky natočila pouze dvě studiová alba, je nepochybně jedním z nejdůležitějších uskupení post-punkové vlny, které ovlivnilo kapely jako The Smiths a U2 i novější kapely jako The Killers, Bloc Party a The Editors.   
   
Hlavní a nejdůležitější náplní knihy je ale intimní pohled do zmučené duše trpícího zpěváka Joy Division Iana Curtise. Pomalu odkrývá vrstvy jeho hlubokých depresí, pocitu viny a ohroženého zdraví, které dohromady zapříčinily to, že si ve věku pouhých 23 let sám vzal život. 
   
„Tu knihu jsem si koupil v roce 1997, když vyšla v USA,“ vzpomíná Williams. „Několik dní jsem ji s sebou vozil v autě, když si jí všimnul jeden kamarád producent a řekl: ‚Co máš s tou knihou v plánu? Byl by z ní skvělý film!‘“ Vzhledem k tomu, že byli oba producenti nadšenými posluchači Joy Division, zažili v tu chvíli moment epifanie. Williams dal knihu svému kamarádovi, aby si ji pořádně prostudoval, a soustředil se na dokončení filmu Shadow of the Vampire s Johnem Malkovichem a Willemem Dafoem. Čas ubíhal, a když jednou se svým kamarádem producentem snídal, dostal knihu zpátky.   
   
„Neměl jsem ji na očích, a tak jsem na ni nemyslel, ale on si ji ani nepřečetl,“ říká Williams (o Touching from a Distance). „Vrátil jsem ji na poličku. Za několik týdnů mě přišel navštívit kamarád režisér, všimnul si té knihy a řekl: ‚Co máš s tou knihou v plánu?‘“   
   
Předání projektu 
   
S obnoveným nadšením se Williams pustil do práce a učinil pár telefonátů. Ukázalo se, že autorka Debora Curtis již práva na filmovou adaptaci prodala, ale že newyorská produkční společnost, která měla projekt na starosti, s ním již tři roky zápasí a není schopná se hnout z místa. Tehdejší režisér oslovil Williamse, aby jim s produkcí pomohl, ale brzy se ukázalo, že z natáčení nic nebude. Smlouva proto nebyla prodloužena a původní produkční společnost, která měla projekt na starosti, se rozpadla.   
   
Po setkání s Deborou Curtis a její dcerou Natalií započal Williams a jeho tehdejší produkční partner Todd Eckert osmiměsíční proces, při kterém se snažili získat její důvěru. Předkládali jí plánovanou podobu nové adaptace. V jejích očích to měl být poslední výtvor, který po sobě Ian Curtis zanechal pro příští generace. S Debořiným požehnáním získal Williams práva na její knihu a rozjel novou produkci. Deborah a Natalie Curtis Williamse seznámili s Tony Wilsonem, který Joy Division nabídl první nahrávací smlouvu na svém labelu Factory Records a který jim také umožnil první televizní vystoupení. Tony Wilson se připojil ke štábu jako koproducent. Svou osobností film velice zásadně podpořil a dodal mu patřičnou váhu.   
   
Jako výchozí bod bral Williams Debořinu knihu, ale hned zpočátku ji upozornil na to, že filmový příběh bude muset být mnohem rozvinutější. 
   
„Chtěl jsem si být jistý, že film pokryje všechny aspekty Ianova života,“ dodává Williams, „a ona souhlasila.“ Což znamenalo, že film bude vyprávět i příběh Annik Honoré, ženy, s níž měl Curtis milostný vztah, který nakonec vedl k rozpadu jeho manželství s Deborou. „Ian se do Annik vášnivě zamiloval, a proto jsme ve filmu museli vyprávět i její příběh (o kterém se v Touching from a Distance téměř nepíše) a ukázat, že v jeho životě hrála velice důležitou roli,“ říká Williams.   
   
Aby byl film opravdu celistvý, musel obsahovat i příběhy členů kapely Joy Division – Bernarda Sumnera, Petera Hooka a Stephena Morrise, kteří jsou dnes známí především jako členové proslulé kapely New Order.   
   
Když projekt odsouhlasila Debora Curtis a když získal podporu členů kapely New Order, začalo se s hledáním vhodného režiséra.   
   
Srdcem i duší   
   
Koncem roku 2001, několik měsíců před jednáním s Deborou Curtis, e-mailoval Williams známému fotografovi Antonu Corbijnovi, kde ho bez jakýchkoliv budoucích plánů nabádal k tomu, aby natočil první film, který by případně mohl vést k jejich vzájemné spolupráci.   
   
„Napsal jsem mu e-mail a řekl, že si myslím, že by měl natočit nějaký film,“ vzpomíná Williams. „Odpověděl mi, že poslední dobou uvažuje o tom, že by začal novou životní kapitolu a že přemýšlí nad možnostmi, které by v tomto směru mohl podniknout. Dodal: ‚A přesně v tu chvíli jste mi napsal vy. Nechcete se někdy setkat?‘“   
   
Anton Corbijn, který se proslavil svými fotografiemi a videoklipy pro kapely jako U2 či Depeche Mode (a zároveň nafotil valnou většinu rockové aristokracie), však Williamsovi řekl, že nechce točit film, který by měl něco společného s hudbou. Proto také později odmítl Williamsovu nabídku režírovat film o Ianu Curtisovi.   
   
„Pročítal jsem si nějaké scénáře, ale nevěděl jsem, kam mám přesně namířeno,“ popisuje Corbijn pocity, které prožíval v době, kdy ho poprvé oslovil Williams. „Jen jsem věděl, že nechci natočit hudební film, protože právě to bylo nejvíce nasnadě. Už teď mě mají všichni v Anglii zaškatulkovaného jako „rockového fotografa“. Ale to já nejsem, jsem prostě „fotograf“. Bál jsem se, že když natočím film o hudbě, budou o mně do konce života říkat, že jsem „rockový fotograf“.   
   
Williams tedy začal hledat další případné režiséry, ale s Corbijnem zůstal v kontaktu, protože doufal v jejich budoucí spolupráci na nějakém jiném projektu. Čas ubíhal. Jednou se Corbijn Williamsovi ozval s tím, že přilétá do Los Angeles a že by spolu měli zajít na oběd.   
   
Williams již v tu dobu vlastnil práva na Touching from a Distance, a tak se hovor stočil na tento projekt, který se zrovna v tu chvíli nikam nevyvíjel.   
   
„Sešli jsme se na dvě hodiny na oběd, při kterém mi vyprávěl, jak se kvůli Joy Division přestěhoval z Holandska do Londýna,“ vzpomíná Williams na jejich setkání v dubnu 2004. „Potom udělal tu jejich ikonickou fotku, jak sestupují po schodech dolů do metra. Několik měsíců na to se Ian zabil. A ta fotka byla najednou velice důležitá.“   
   
Po obědě Corbijn navrhl, že si znovu přečte knihu Debory Curtis.   
   
„Tajně jsem si přál, aby nakonec s režírováním filmu souhlasil, protože se s kapelou setkal a bylo by to skvělé propojení,“ přiznává Williams. „Neuvědomil jsem si, jak pevné to propojení je, dokud mi nevyprávěl o tom, jak se kvůli Joy Division přestěhoval do Anglie. On na to myslel také, protože mi za nějakou dobu řekl: ‚Víš co, myslím, že ten film nedokáže natočit nikdo jiný než já.‘ Neřekl to nijak arogantně, ale spíš tak, že by ten příběh chtěl osobně opatrovat. A já jsem odpověděl: ‚Víš co, ten film nedokáže natočit nikdo jiný než ty!‘ Nikdy jsem se nebál toho, že by mohl vzniknout problém kvůli tomu, že to byl jeho režisérský debut.“   
   
Corbijnovo rozhodnutí film režírovat bylo oficiálně ohlášeno 7. ledna 2005 v Peel Suite, Radisson Edwardian (bývalá Free Trade Hall) v Manchesteru. Je to stejné místo, kde se kdysi konal koncert Sex Pistols, na který přišel i Ian Curtis a při kterém se s Bernardem Sumnerem a Peterem Hookem poprvé bavili o tom, že založí vlastní kapelu.   
   
Corbijn vymyslel název filmu Control až večer před tiskovou konferencí, kde ho vysvětlil následovně: „Je to očividně narážka na píseň ‚She’s Lost Control‘. Také si myslím, že Ian byl člověk, který chtěl mít svůj život, své nejbližší okolí a svůj osud pod kontrolou. Ale samozřejmě je tam ten prvek epilepsie, který prostě pod kontrolou mít nemohl.“   
   
Debbie Curtis, která na tiskové konferenci seděla mezi lidmi z produkčního týmu po boku Corbijna, tam oznámila, že projekt má její absolutní podporu.   
   
Řekla: „Po tolika letech je to skvělý pocit. Ten filmový projekt se vleče už hrozně dlouho. Dokonce byla doba, kdy jsem si říkala, že by bylo lepší na něj úplně zapomenout, ale konečně se do toho pustili ti správní lidé.“   
   
Atmosféra 
   
Kniha Debory Curtis byla základním výchozím bodem celého filmu. Úkol napsat podle ní scénář připadl Mattovi Greenhalghovi, který celý svůj život strávil v severoanglickém Salfordu. Producenti si potrpěli na to, aby byl scénárista dobře obeznámen se všemi podrobnostmi manchestrovského prostředí. Chtěli, aby film vyjadřoval opravdu syrovou realitu tehdejší doby, a ne aby ji nahradily hollywoodské kulisy.   
   
„Ian je v tomto městě považován téměř za boha. Zapojit se do filmu o jeho životě je snem téměř každého mladého člověka z Manchesteru a okolí, který se zajímá o hudbu,“ řekl Greenhalgh na tiskové konferenci, kde bylo ohlášeno natáčení filmu. „Touching from a Distance je skvěle napsaná kniha a člověk se musí snažit, aby se jí vyrovnal. Existuje hodně lidí, které tím můžete potěšit, hodně lidí, kteří tu scénu dokonale znali.“   
     
Nejen že Greenhalgh získával další informace od Debory Curtis, ale také podrobně studoval celou tehdejší dobu a vyzpovídal spoustu osobností, které Ianův příběh znali z osobní zkušenosti. Kromě lidí, kteří byli do projektu aktivně zapojeni jako Tony Wilson a členové kapely New Order, mluvil Greenhalgh i s Annik Honoré, za kterou se dvakrát vypravil do Bruselu, aby se s jejím příběhem seznámil z první ruky.     
   
Při prvním rozhovoru, který s kapelou vedla, vzbudila Honoré, tehdy mladá belgická novinářka, v Ianovi okamžitý zájem. Vznikl mezi nimi milostný vztah, který trval až do Ianovy smrti a který urychlil rozpad jeho manželství. V Touching from a Distance je Honoré popsána ploše a černobíle jako „ta druhá žena“. Jedním ze záměrů filmu bylo navrátit jí lidskou tvář, protože to koneckonců byla žena, do které se Ian Curtis hluboce zamiloval a pro kterou neváhal riskovat úplně všechno.   
   
I přes veškeré konzultace se scénáristou dala Honoré svolení k užití svého jména ve filmu až poté, co byl dotočen. „Budu upřímný. Trvalo velice dlouho, než nám dala svolení k tomu, abychom použili její jméno. Nakonec byla stejně hlavním argumentem důvěra,“ říká Corbijn, který uznává její nárok na soukromí a ve filmu použil jen nezbytné množství detailů z jejího života. Režisér dále naznačuje, že se Honoré zřejmě obávala toho, jak bude scénář vypadat na plátně.   
   
Podotýká: „Někdy je těžké lidem vysvětlit, že když se jim scénář může zdát trochu přehnaný, tak způsob, jakým film točíte a jakým herci pronášejí své repliky, to může úplně změnit. Celková atmosféra filmu dodává mnoha scénám na věrohodnosti a přesvědčivosti.“   
   
Corbijn také navštívil tři zbývající členy kapely Joy Division, aby s nimi scénář probral osobně. „Bylo to zajímavé, někomu šlo hlavně o fakta, někomu o celkový pocit,“ vypráví režisér. „Například Stephenovi hodně záleželo na tom, aby byla dobře ztvárněna postava Roba Grettona [dnes již zesnulého manažera Joy Division].“     
   
Největším překvapením bylo pro režiséra to, jak se vzpomínky jednotlivých členů kapely od sebe navzájem lišily. „Je to už dávno, utopené ve spoustě drog a zahalené různými nejasnostmi,“ říká si Corbijn. „Znáte to, i když se někde stane nehoda, nikdo se přesně neshodne na tom, jak k tomu došlo.“   
     
Zapojení Corbijna do projektu vehementně přispělo k tomu, že jej schválili i zbývající členové Joy Division, kteří sice do té doby s natáčením souhlasili, ale neprojevili o něj žádný aktivní zájem.     
   
„To, že se k nám připojil Anton, jim zaručilo, že film bude opravdu kvalitní,“ říká Williams. „Předtím si zřejmě říkali: ‚Přijel sem nějaký poblázněný Amík a myslí si, že natočí film o manchesterské kapele – to se nestane!‘“   
     
Přestože se produkce snažila o co největší míru autenticity, nebylo možné točit převážnou většinu filmu v Manchesteru.   
     
„Chtěli jsme točit v Manchesteru, abychom byli co nejblíže místu, kde se příběh opravdu odehrával, ale ono už nevypadá tak jako dřív,“ říká Williams. „Uděláte široký záběr na město a někde vždycky vylézá kus nějaké nové stavby.“   
   
Prostředí města, ve kterém kdysi Ian Curtis žil, se drasticky proměnilo. Tuto proměnu urychlila přestavba, která následovala po pumových atentátech IRA v roce 1996, a celková renovace města před hrami Commonwealthu v roce 2002. Nečekané řešení přišlo, když Peter Heslop, jeden z členů produkčního týmu, objevil jiné místo na severovýchodě Anglie – město Nottingham, které odpovídalo estetice sedmdesátých let v Manchesteru víc než samotný Manchester.     
   
„Když jsme objevili kampus Nottinghamské univerzity, okamžitě jsem se rozhodli,“ dodává Williams. „Byla tam i stará televizní studia se dvěma pódii. Čekala tam jen na nás. Také jsme si tam mohli zřídit produkční kancelář. Bylo to dokonalé.“   
   
Nicméně zásadní exteriéry jako panelák v Macclesfieldu a dům, kde Ian a Deborah Curtis bydleli, se natáčely na svých původních lokalitách.   

Control

Control  
  
režie Anton Corbijn     
   
Velká Británie, USA 2007   
119 minut   
anglická verze   
české titulky   
35mm   
5 kopií    
2,35:1    
Dolby Digital    
přístupnost 12 let    
    
premiéra: 13. BŘEZNA 2008     
konec monopolu: 2014

 

© 2005–2017 Aerofilms