Bezesné noci
Rozhovor s Radimem Špačkem

Rozhovor Jana Koláře s Radimem Špačkem

Pokud si dobře vzpomínám, události kolem České televize se na konci roku 2000 seběhly poměrně rychle. Natáčení Bezesných nocí muselo proto jistě probíhat ve velkém chvatu, ale přesto má film, který jste s kameramanem Davidem Čálkem vytvořili, velice pečlivě komponovanou strukturu. Vstupovali jste do natáčení už s nějakou představou, kam se bude film vyvíjet a co jím budete chtít na pozadí televizní krize sdělit?

Ne, to vůbec ne, na počátku nebyla vůbec žádná idea. Konec konců dostali jsme se k tomu víceméně náhodou. Připravoval jsem v tý době pro televizi nějakej jinej pořad a tak jsem sice zaregistroval, že se tam něco děje, ale v podstatě jsem jen tak očumoval. A 23. prosince, kdy už to vlastně bylo celý v běhu, šel David vrátit na ótéenku (což je ten barák, kde se dělaj zprávy a je tam taky půjčovna kamer a příslušenství) objektiv, myslím, a když cestou narážel na stále větší rozruch a zástupy umělců, kteří najednou proudili po chodbách, zaujalo ho to a začal to točit.

Točil tam takhle tři dny přes vánoce a potom mi zavolal, jestli bych se do toho nechtěl vložit a nepomohl mu s tím. Ze začátku jsme byli na velíně, jako všichni ostatní – tam těch kamer bylo třeba dvacet a všichni se furt točili navzájem. Až pak mě napadlo, že bychom mohli točit to, co nikdo netočí – ten štáb Bobošíkový, protože o nich vlastně nikdo nic nevěděl; nikdo neměl tušení ani odkud vysílaj, ani co natáčí.

Měli jsme štěstí, že jsem se znal s Pavlem Chalupou, kterej s tou skupinou kolem Bobošíkový spolupracoval – a trochu přes něj, trochu náhodou a trošku takovou investigativní prací jsme se nakonec dozvěděli, kde to vyráběj. Jejich reakce byla zpočátku naprosto odmítavá, ale jak jsme se se všema těma lidma postupně seznámili, dovolili nám něco natočit. Samozřejmě že jsme nenatočili žádný tajný jednání, který by třeba Bobošíková s někým měla – my jsme byli rádi, že jsme mohli natočit ten provoz a promluvit si alespoň s někým z těch lidí. Vedle toho jsme se pak díky nějakejm přátelskejm kontaktům (hlavně Davidovejm) dostali s kamerou Na zábradlí na zasedání toho, jak si říkali, „politbyra“, kde seděl Marhoul, Rychlík, Kraus a takovýhle lidi a koumali tam různý stávky a demonstrace. Tam jsme byli taky jediný, tam jiná kamera nebyla. Byl to poměrně velkej stres, protože jsme pořád přebíhali mezi oběma stranama, přičemž nás obě neustále podezřívaly z jakési špionáže či čeho. Tímhle způsobem jsme prožili asi měsíc a půl, zkrátka až do půlky února, kdy se ta situace trochu uklidnila. Po celou dobu jsme sbírali materiál všude možně – jeli jsme do Krkonoš za paní Dědečkovou, snažili jsme se udělat rozhovor se Železným, odchytávali jsme televizní radní; nakonec jsme natočili 60 hodin materiálu, se kterým jsem se zavřel do střižny. V první chvíli jsem vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat, takže ten film vznikal až tady na stole, až s tím, jak jsem postupně zjišťoval, co všechno jsme vlastně zachytili. Navíc jsem to stříhal na počítači, což jsem před tím nikdy nedělal a učil jsem se to za pochodu, do toho jsem dělal i jinou práci, takže ze všech těchhle a mnoha dalších důvodů se to vleklo tak dlouho. Na druhou stranu to je dobře, protože kdybych to všechno postřihal za měsíc (což by se asi dalo fyzicky zvládnout), nejspíš bych byl ovlivněnej tehdejší atmosférou a neměl k tý práci potřebnej odstup.

Postupem času vznikly různý verze – jedna hodinová, jedna čtyřhodinová. Tahle je takovým rozumným kompromisem – má necelý dvě hodiny a myslím, že je v ní všechno podstatný. I díky tomu poměrně velkýmu odstupu pro mě bylo snazší vyházet věci, který nakonec nebyly tak podstatný.

Ten film je, myslím, poctivej i tím, že je velice tvrdej k oběma stranám…

My se řídíme heslem nasrat úplně všechny. Takže i když několik těch lidí patří mezi moje kamarády a nerad bych jim ublížil, nemůžu ve filmu retušovat a vyndávat z něho nějaký věci jen kvůli takovejhlem ohledům. A my jsme prostě neměli v úmylu v tom filmu někomu stranit. To byla naše zásada hned na začátku a celou dobu jsme se snažili tenhle nestranej pohled udržet a nevychýlit to na žádnou stranu. Takže já v podstatě ani nevím, pro koho to nakonec vyznívá víc negativně. Díky tomuhle přístupu se s náma taky spousta lidí vůbec bavila – paní Dědečková, která byla ze začátku hodně nepřístupná, nám nakonec uvařila bramborovou kaši a strávila s náma celý odpoledne. Ale nemá cenu předstírat, že bych byl úplně nezaujatej, že bych neměl žádný názor na to, co se kolem televize dělo. Já jsem po celou dobu řešil problém jak postupovat. Na jednu stranu jsem chtěl být co nejpoctivější a nejobjektivnější, ale na druhou stranu některý ty lidi jsou mi opravdu těžce nesympatický. Abych je ale abych je mohl mít v tom filmu, musel jsem si s nima prostě někde sednout a třeba čtyři hodiny si s nima povídat – aspoň zdánlivě diplomaticky. Je fakt, že mi stačilo natočit si jejich názory, nepřijel jsem za nima kvůli tomu, abych se nima pohádal, ale je pravda, že občas jsem se musel hodně držet. Takže jsem se samozřejmě ptal, jestli je vůbec morální to, co dělám, když vtipkuju u kafíčka s někým, o kom si myslím, že je hrozná svině, usmívám se přitom a tvářím se, že je to v pohodě. Ale odpovědět si na to pořád ještě neumím – možná to opravdu jinak nejde.

Člověk, který se na Bezesné noci přijde podívat jako na film o krizi kolem České televize možná bude překvapen tím, že se v nich příliš nezabýváš politickým pozadím tehdejších událostí. Bezesné noci se nesnaží v první řadě rozklíčovat příčiny, které k televizní krizi vedly, a shrnout výsledky, které z té situace vyplynuly. Tvůj film se zařezává do něčeho jiného: do způsobu, jakým lidé začali v danou chvíli reagovat. Věnuješ se v něm tomu, jak lidé byli, či lépe řečeno nebyli schopni komunikovat, argumentovat, jak mnozí z nich v dobré víře přispěchali hájit správnou věc, ale místo racionálních kroků jen znova a znova rozdmýchávali svoje rozhořčení…

Tak jasně, ten film není žádná publicistická sonda. Teď, než jsi přišel, jsem předělával úvodní titulky a Bezesné noci jsem v nich označil jako „mediální melodrama“, chocho. Mě spousta lidí vyčítá nebo se podivuje nad tím, proč tam chybí vysvětlení těch nějakejch temnejch nitek, který tam určitě někde byly. S tím je problém – ono se k tomu nedá moc dobře dostat. Samozřejmě, že bejt u toho, kdy jel Hodač za Železným a nechával si od něj diktovat text toho oznámení, který pak bylo v televizi, to by bylo bezvadný. To jsou ale prostě věci, ke kterým jsme se neprokousali. Já jsem třeba telefonoval Chalupskýmu, zda by nebylo možný natočit rozhovor se Železným, ale to prostě nepřipadalo v úvahu. Stejně tak jsem se snažil x-krát odchytnout Hodače – měl jsem na něj čísla na oba mobilní telefony, bombardoval jsem ho mailama, ale on byl úplně neprůstřelnej a naprosto nedostupnej. Je legrační, že zrovna tahle persóna, kvůli který se to celý rozpoutalo, nakonec není na jediným záběru, kterej by byl náš. K tomu, abychom udělali pořádnej investigativní film, by byla potřeba spousta věcí, který se nám nepodařilo natočit. Nedá se svítit.

Krom toho touha rozebírat v tom filmu nějaký politický čachry mě přešla ve chvíli, kdy jsem si ty natočený kazety poprvé pustil a uviděl, jakej balet se přede mnou odehrává. (A ono to – díky tomu, jak David s tou kamerou krouží a proplétá se mezi lidma, kteří se na něho pořád otáčejí – opravdu občas vypadá jako choreografický číslo.) Mě uhranuly ty emoce, kterých byli všichni zúčastnění plný, to neustálý lavírování na obou stranách, způsob, jakým se v průběhu času odkrývají prazvláštní charakterový vlastnosti nejrůznějších lidí – zkrátka věci, které tam najednou vyplouvají na povrch o lidech, kteří se do toho zapletli. Díval jsem se na to, co jsme natočili a pořád jsem narážel na propletenec emocí a racionálního uvažování, kterej se neustále projevuje ve většině natočených rozhovorů a hádek a dává vzniknout všem těm pseudo argumentům, který je v našem filmu možný zaslechnout. Jednoduše mě to překvapilo – tam je spousta situací, kdy člověk, který je mi nesympatickej nebo s jeho názory nesouhlasím argumentuje normálně a věcně a člověk, kterej je mi osobně daleko sympatičtější si tam cucá z prstu výmysli, který nelze akceptovat. Takže když někdo říká, že mu tam chybí to politický pozadí, odpovídám mu na to, že mě by se to tam taky líbilo, ale nemůžu od toho chtít všechno.

Dá se teda říct, že Bezesné noci jsou spíš než záznamem o situaci, která v televizi nastala, jakousi zprávou o český společnosti a způsobu, jakým se v ní uvažuje o politice a společenských otázkách?

Zprávou o společnosti asi ne – to by sice bylo perfektní, ale tak daleko ten film přece jenom nejde, o společnosti jako takový je tam toho přeci jen dost málo. Já si spíš myslím, že je to film o mediální krajině. Jednak je tam vidět, jak jsou média mocný – že nějakej hejhula z ótéenky, kterej neumí ani anglicky a může bejt rád, že tam pracuje, začne z obrazovky oslovovat milióny diváků a najednou je sto tisíc lidí na Václaváku. To je prostě fantasmagorie. Na druhou stranu všichni vědí, že dneska by tam nikdo nepřišel – ale tenkrát byla opoziční smlouva, lidi nasraný, nikomu z politiků už nevěřili, takže když do toho přišlo tohle v televizi, bylo jasný, že se něco stane. To nebylo tak, že by se partička lidí na Kafkách dohodla, že udělaj revoluci – myslím, že společenská objednávka na takovejhle průser tady prostě byla. V tomhle smyslu se tam tehdejší společenská situace určitě trochu odráží, ale spíš jde o to, že ten film ukazuje, co je to vůbec za lidi, kteří nás prostřednictvím televize ovlivňují – co je to mnohdy za kretény a jakej to je vlastně za svět, kterej nám každej večer leze do obýváku. Jak je možný, že může dojít k tomu, že se vysílají dvoje zprávy nebo že si nějakej šílenec vypne na dva dny zprávy, k čemuž by prostě absolutně nikdy nemělo dojít.

Já s televizí nejsem, žádnej kamarád – nemám ji rád a nemá ji doma, ale je to prostě fenomén, kterej člověk musí brát vážně, je to velice mocnej nástroj. A jestli jsme do toho na začátku šli s nějakým záměrem, tak to byla snaha aspoň trochu zmapovat domácí mediální krajinu. Částečně se to povedlo, částečně se pak ten film začal ubírat trochu jiným směrem. Já si třeba dost vyčítám závěr toho, kdy jsem chtěl propojit tu tehdejší situaci s tím, co se děje dneska. Tenkrát tam prostě seděla zmanipulovaná rada, dosazená politickejma špičkama, takže obrázek, kterej si mohl člověk udělat o poměrech ve veřejnoprávní televizi byl prostě evidentní. Dneska je to všechno jakoby v pohodě: jednání rady jsou veřejná, místo pěti radních jich tam sedí patnáct a co já vím co ještě. Ale to že tam sedí minimálně dva komunisti, to že ani ta současná rada mnohdy nedodržuje zákon, to že těch posledních pět radních tam bylo dovoleno úplně na politickou objednávku vlády – o tom se teď moc nemluví. Chtěl jsem trochu položit rovnítko mezi tu současnou situaci a tu tehdejší. Což nevím, jestli se mi tak úplně podařilo. Já jsem původně chtěl, aby ten závěr byl informativní; to jsem opravdu nelenil a vypsal jsem si všechno, co se na mediální scéně za ty dva roky seběhlo – včetně průserů s Novou, Železný ve vazbě a zase z vazby ven, střídání ředitelů ve všech televizích atd. To všechno po datech, k tomu informace o tom, co ty lidi dělají teď. Sestříhal jsem to tak – a vůbec to nefungovalo, byla to prostě taková odříkaná řada obrázků. Ten konec ve finální verzi filmu není tak informativní, ale aspoň se na to dá koukat. Krom toho většina lidí má nějaké povědomí o tom, co se tady za uplynulé dva roky stalo, a kdo ho nemá, tak by se to z nějakého tříminutového komentáře stejně nedozvěděl.

Mě ten závěr neruší – ten závěrečnej videoklip jen podtrhává trochu panoptikální chování většiny zúčastněných aktérů. Připomíná mi to trochu scény, který je možný často spatřit pod závěrečnejma titulkama hollywoodských filmů – Nicholson si konečně užívá ve svým vysněným baru v Mexiku, McDowellový s Grantem se konečně narodilo mimino… Když se v Bezesných nocích Štěpánek, Dědečková nebo Balvín ovívají svými knižními opusy a blaženě se při tom usmívají, vypadá to podobně. Co jsme si, to jsme si – konec dobrý, všechno dobré.

No jo, no. Je to v podstatě taková soap opera.

Zmiňoval jsi, že jste se při natáčení snažili být maximálně objektivní. K objektivitě je nutná určitá míra nezávislosti. Ten film jste natočili za vlastní peníze?

Tak. To vzniklo z toho, že tenkrát se nedal v televizi rozjet vůbec žádnej projekt – panoval tam šílenej zmatek, nikdo nic nevěděl, nikdo nic nechtěl podepsat. Takže bylo jasný, že na to ČT nedá ani pět korun – možná tak za půl, tří čtvrtě roku. Mohli jsme to natočit díky tomu, že David má vlastní kameru, vlastní střižnu a že jsme občas ukecali kamaráda zvukaře, aby nám šel dělat mikrofonistu. Česká televize ani nikdo jinej v tom nemá ani halíř – což teda bude pikantní pro případné odvysílání. V ČT už máme nějaké kontakty a snad mají i zájem (aspoň se tak tváří). Ale jsem zvědavej, jak to nakonec dopadne, protože jim to samozřejmě nechci dát zadarmo – už proto, že David do toho vrazil tolik peněz. Dokonce mi taky volala paní Bobošíková, že by se to vysílalo na Nově, což mě docela zaujalo, než jsem pochopil, že ten záměr byl docela jinej. Ale rozhodně to byla varianta, o který jsme uvažovali – asi tak dvě hodiny.

Fotogalerie filmu >