NT Live
Program

čtvrtek, 14. října 2010 / 19:45hod
Complicité
Mizející číslo (Dissapearing Number)
režie: Simon McBurney / UK, 2007
anglicky s anglickými a českými titulky

V „Mizejícím čísle“ se proplétají příběhy dvou milostných vzplanutí, která od sebe dělí jedno století a celý kontinent. První z nich se odehrává v současnosti; druhé v roce 1914 a jeho hlavní náplní je spolupráce nejtalentovanějšího matematika 20. století – Srinivasy Ramanujana, chudého brahmína z Madrasu v jižní Indii, a jeho britského protějšku, vynikajícího cambridgeského profesora G. H. Hardyho. Podmanivou hudbu ke hře složil Nitin Sawhney a divadelní soubor Complicite režíruje Simon McBurney. „Mizející číslo“ je dílo uhrančivé vizuální poezie, které hledá odpovědi na to, co je láska a matematika, a proč je vyhnanství tak bolestivé i ve věku, kdy si myslíme, že můžeme patřit kamkoliv a mít cokoliv, na co si vzpomeneme.

čtvrtek, 9. prosince 2010 / 19:45hod
William Shakespeare
Hamlet
režie: Nicholas Hytner / UK, 2010
anglicky s anglickými a českými titulky
Český překlad: Jiří Josek

Přímý přenos Shakespearova Hamleta v režii Nicholase Hytnera, z Olivier Theatre, hlavní scény londýnského Národního divadla.


Duch mrtvého krále se zjevuje, aby Hamletovi sdělil, že byl zavražděn. Hamlet slíbí, že otce pomstí. Pochybnosti a rozpolcenost však dánského prince vedou křivolakou cestou. Láska, nenávist, nerozhodnost, odplata a věrnost nakonec zamíchají kartami osudu všem, kdo zkříží zničenému, zármutkem pološílenému Hamletovi cestu. Inscenace Hamleta v režii Nicholase Hytnera je zrcadlovým, pokřiveným odrazem naší doby. Dánsko se mění v politický stát, v němž jsou postavy neustále pod dozorem. Tajní agenti, ochranka, průmyslové kamery jsou vždy alespoň v pozadí. Všude je cítit neklid, strach a teror. Pozměněné prostředí má vliv i na postavy. Ofélii čeká oproti originální verzi hry jiný osud, Hamlet se chová spíš jako rebelský post-graduální student než představitel královského rodu. Vychytralý, neurvalý a zpupný princ si zapaluje cigaretu a filozofuje na téma „být či nebýt“, Ofélie před sebou tlačí nákupní vozík. Moderní prvky dodávají Hamletovi zcela novou, neobvyklou, avšak fascinující formu.



„Jeho (Rory Kinneara) Hamlet je dospělý muž, obyčejný dospělý muž oproštěn od jakékoli aristokratičnosti, snažící se, v sebezničující bitvě a pod neustálým dohledem státu, který mu odpírá důvěru, přátele i lásku, najít smysl života. Jestliže je toto Hamlet naší doby, pak je naše doba vskutku bezútěšná.“
(The Independent; First Night: Hamlet, National Theatre, London by David Lister, 8.10.2010)



Osoby a obsazení:
Hamlet, princ dánský - Rory Kinnear; Claudius, král dánský, Hamletův strýc - Patrick Malahide; Duch mrtvého krále/Herec - James Laurenson; Gertruda, královna, Hamletova matka, manželka krále Claudia - Clare Higgins; Polonius, kancléř - David Calder; Laertes, Poloniův syn - Alex Lanipekun, Ofelie, Poloniova dcera - Ruth Negga; Horacio, přítel a důvěrník Hamletův - Gies Terera; Rosencrantz, dvořan, bývalý Hamletův spolužák - Ferdinand Kingsley; Guildenstern, dvořan, bývalý Hamletův spolužák - Prasanna Puwanarajah; Fortinbras, princ norský - Jake Fairbrother a další.

„Představení mrazivé až do konečků prstů, představení, které musíte vidět.“
(The Independent; First Night: Hamlet, National Theatre, London by David Lister, 5.12.2010)

„Kinnear není romantický princ, ale nevyrovnaný a bojující člověk, který s hrůzou sleduje, co musí udělat, avšak nemůže jednat a nenávidí se za to.“
(www.theartsdesk.com, James Woodall, 4.12.2010)

„Sám Kinnear prohlašuje, že Hamlet se zdá být pokaždé, když vstoupí na jeviště, někým úplně jiným – což si vychutnává – a přináší kombinaci ironického humoru, hněvu, trýzně a zadumané inteligence, která zcela souhlasí s Hytnerovým svěžím, detailním přístupem (k příběhu).“
(Heather Neill, www.whatsonstage.com, 5.11.2010)



Rory Kinnear
Narodil se v Londýně 17.2.1978. Ačkoliv byl již od dětství veden k herectví – otec, Roy Kinnear, byl herec a komik, matka, Carmel Cryan je herečka – Kinnearův dětský sen se od jeho současného povolání diametrálně lišil: chtěl být brankářem fotbalového klubu Celtic. Sen se mu sice nevyplnil, ale ještě než zahořel láskou k herectví, vystudoval angličtinu na Oxfordské univerzitě, později pokračoval studiem na Londýnské akademii hudby a dramatických umění (LAMDA). Jeho divadelní tvorba zahrnuje práci pro různé produkce, ať již pro divadla West End, RSC nebo the Donmar, skutečný úspěch ale přišel až s rolemi pro londýnské Národní divadlo. Na prknech londýnského ND se poprvé objevil v roli Simona ve hře Southwark Fair (režie: Nicholas Hytner) – tou také započala spolupráce Rory Kinneara s Nicholasem Hytnerem. Následovala role Sira Fopling Fluttera v The Man of Mode (Člověk podle módy), která Kinnearovi přinesla ceny Olivier Award a Ian Charleson Award. Z produkcí pro jiná divadla je významná a kritiky vychvalovaná především Kinnearova role Angela ve hře Measure for Measure (režie: Michael Attenborough). Kromě divadelních představení má Kinnear na svém kontě i filmové (Wild Target, Quantum of Solace) a televizní role (Lennon Naked, The First Men in the Moon...).

Ruth Negga
Narodila se roku 1982 v Addis Ababě, hlavním městě Etiopie, irské matce a etiopskému otci. V sedmi letech při tragické autonehodě přišla o otce a matka se rozhodla přestěhovat do Velké Británie, kde začalo neúnavné stěhování mezi Anglií a Irskem. Vystudovala herectví na Trinity College a svými hereckými výkony stihla zaujmout divadelní kritiky natolik, že byla ve dvaceti letech nominována na cenu Olivier Award za roli v představení Duck pro Royal Court. První cena však přišla až s představením Racinovy Faidry pro londýnské Národní divadlo - za roli Aricie získala Ruth Negga prestižní Ian Charleson Award. Kromě divadelních inscenací se Ruth Negga zaměřuje i na televizní a filmovou produkci. Neil Jordan byl jejím herectvím natolik oslněn, že dokonce přepsal scénář filmu Snídaně na Plutu jen proto, aby mohl Ruth obsadit.

Clare Higgins
Narodila se 10. listopadu 1955 v hrabství Yorkshire. Rodiče, povoláním učitelé, Clare i její čtyři sestry vychovávali v katolické víře. Clare bylo čtrnáct let, když jejím životem otřáslo představení Trevora Nunna, první Shakespearovské hry, kterou kdy viděla. V roli Perdity a Hermiony tehdy vystupovala Judi Dench. „Na pódium nepřišel člověk,“ říká Clare, „ale silný charakter. Pamatuji si, že mi vyhrkly slzy a spustila se mi krev z nosu. A taky si vzpomínám, jak jsem si říkala: Přála bych si, abych sem byla bývala vůbec nešla, protože teď to budu muset taky zkusit a zvládnout.“ (The Independent, The Big Interview by Christina Patterson, 30.10.2009) V patnácti letech už Clare nevydržela jen snít, začala se chovat ve škole záměrně tak, aby ji vyhodili. V sedmnácti letech utekla z domova, v osmnácti otěhotněla a v devatenácti se jí narodil syn, kterého dala k adopci. O rok později, zničená, otupělá bolestí a s pocity, že už nemá co ztratit, podala přihlášku na LAMDU – a byla přijata. Krátce po promoci získala agenta a začala pracovat, ale uvnitř stále cítila tupou bolest. Musela vyhledat psychoterapeuta. Po několika letech intenzivní psychoterapie se nejen začala cítit lépe, ale zároveň se o psychoterapii začala do hloubky zajímat. Dnes žije v Glastonbury, vídá se se svým synem a hrdě o sobě prohlašuje, že je „znovuzrozenou pohankou“. Clare Higgins se v televizních a filmových rolích objevuje jen zřídka, sama říká, že hrát ve filmu je pro ni mnohem menší zážitek a ráda se tomu vyhne, když je možnost. Její největší filmová role byla ve filmu Hellraiser, menší filmové roličky potom v Libertine, Zlatém kompasu a naposledy se objevila ve filmu Woody Allena Kasandřin sen. Hraní v divadle je pro Clare „tou nejlepší prací na světě“, jak říká v rozhovoru s Christinou Pattersonovou pro The Independent (30. 10. 2009). Za svou kariéru zatím získala tři ceny Olivier Award, konkrétně za role ve hrách Sweet Bird Of Youth, Vincent in Brixton a Hecuba. Spolupracuje s Royal Shakespeare Company, West End a londýnským Národním divadlem.

Recenze
The Independent, 8. 10. 2010
Daily Mail, 8. 10.2010

Z českých médií:
Divadelní noviny, 25. 12. 2010



Zajímavosti
Hamlet je Shakespearovou nejdelší hrou. Nezkrácená verze hry by jako inscenace trvala čtyři a půl až pět hodin. Samotná postava Hamleta se potýká až s 1 530 verši, a má tedy ze všech Shakespearovských postav nejdelší text. Na prince dánského si ovšem nebrousí zuby jen muži: postavu Hamleta ztvárnilo již více než 50 žen (například Sarah Bernhardt roku 1899 nebo Angela Winkler, r. 2000). Samotný příběh už se pokoušeli režiséři uchopit tolika způsoby, že je těžké obecenstvo něčím šokovat. Hamlet inspiroval 26 baletních představení, šest oper a několik muzikálů. Vzniklo více než 45 televizních či filmových inscenací a ještě větších možností se Hamlet dočkal v divadle. Byl tady Hamlet beze slov (Synetic Theatre, Hamlet...the rest is silence, 2007), Hamlet bez Hamleta (herec kvůli pocitům tísně nemohl vystoupit, Richmond Theater, 1787), íránský Hamlet doplněný o lidové písně, Hamlet v tradičním japonském Nó divadle nebo třeba Hamlet jako symbolistické melodrama.

čtvrtek, 13. ledna 2011 / 19:45hod / kino Aero
Bill T. Jones
FELA!
režie: Bill T. Jones / USA, 2010
anglicky s anglickými a českými titulky

Zcela originální spojení tance, divadla a hudby. FELA! vypráví příběh legendy afrobeatu Fely Anikulapa-Kutiho - nechává promlouvat Kutiho průkopnickou hudbu v níž se zrcadlí jeho bouřlivý život umělce i politického aktivisty. V představení zazní Kutiho nejslavnější šlágry, k nimž vytvořil choreografii Bill T. Jones. Představení FELA! letos třikrát bodovalo na Tony Awards, získalo mimo jiné cenu za nejlepší choreografii.
Muzikál byl také nominován na cenu Grammy 2010 za 'Best Musical Show Album'





V roce 2008 na scéně off-broadwayského divadla 37 Arts Theatre téměř nenápadně proběhla premiéra muzikálu Fela!, velmi záhy se však představení stalo hitem a v roce 2009 už bylo přeneseno do většího a prestižnějšího divadla Eugen O´Neill přímo na Broadwayi. Mezi producenty se objevila slavná jména jako Jay-Z, Will Smith, Jada Pinkett Smith a další. V roce 2010 muzikál získal tři ceny Tony – za nejlepší choreografii (Bill T. Jones), za nejlepší kostýmy (Marina Draghici) a zvuk (Robert Kaplowitz). Na žádost londýnského Národního divadla vytvořil Bill T. Jones londýnskou verzi muzikálu, která podle dosavadních recenzí v ničem nezaostává za broadwayskou verzí. V hlavní roli alternují Rolan Bell s broadwayským Sahr Ngaujah, kterého také uvidíme v přímém přenosu z Londýna. Londýnská premiéra byla 16.11. 2010.



Muzikál nasáklý emocemi a s ojedinělou formou
Pro Billa T. Jonese bylo představení Fela! režijním debutem, žádným nováčkem na muzikálové ani braodwayské scéně ovšem není. Je považován za nejslavnějšího afro-amerického choreografa 20. století, před Fela! získal již jedno ocenění Tony za choreografii na představení Spring Awakening a mnoho dalších za choreografie moderního tance a baletu.
Ačkoliv Fela! pochází z Broadwaye, není typickým broadwayským muzikálem s jeho stereotypy, naopak snaží se je bořit a klasický divadelní prostor zcela ponořit, prosáknout a zahalit atmosférou undergroundového klubu. Tanečníci často překračují hranici jeviště-hlediště a z diváků tak dělají účastníky velkolepé Kutiho party.
Bill T. Jones představuje žánrově sice muzikál, ovšem formou zcela ojedinělý s důrazem ne na příběh, ale na pocit a celkové emotivní vyznění inscenace. Hlavním hybatelem celého představení je rytmus a Felova hudba, těm jsou všichni na scéně podřízeni.



Fela Anikulapo Kuti
Fela Ransome Kuti se narodil ve městě Abeokuta v Nigerii, severně od hlavního města Lagosu roku 1938 v elitní rodině: Otec byl anglikánský kněz a matka světově proslulá bojovnice za lidská práva, vůdkyně feministického hnutí v Nigérii. V roce 1958 byl rodiči poslán na studia medicíny do Londýna. On se ovšem namísto medicíny dal zapsat na Trinity College's school of music, kde studoval skladbu a hru na trubku. V roce 1961 zakládá kapelu Koola Lobitos, která se stane pevnou součástí londýnské klubové scény. O dva roky později, když se Fela vrací do Nigérie, kapelu obnovuje a pod vlivem Jamese Browna začíná experimentovat  a hledat svou specifickou hudební polohu. Směsicí tradičních afrických rytmů a jazzu dá základ afrobeatu.



V roce 1969 odjíždí nahrávat a na osmiměsíční turné do USA. Tam se seznamuje s myšlenkami a ideologií Černých panterů, blíže studuje tvorbu Malcolma X i jiných představitelů amerického černého nacionalismu. Pod vlivem nových politických a světonázorových objevů transformuje svoji kapelu do nového seskupení Nigeria 70 a vrací se do Lagosu. Zde pak zakládá komunu Kalakuta Republic, se sídlem v nočním klubu a nahrávacím studiu The Shrine (Svatyně), který se stane centrem nezávislého dění, politického i hudebního. S kapelou, nyní pod názvem Africa 70 se postupně stává nejen hudební hvězdou, ale také hlasem občanské neposlušnosti, kritiky vojenského vlády a představitelem politické opozice. Za své postoje je několikrát vězněn a téměř i zabit. Zcela zásadní je pro Kutiho rok 1977. Ve svém hitu Zombie kritizuje vojenský režim, jeho příslušníky přirovnává k zombiím a přitvrzuje v boji proti establishmentu. Během následné brutální vládní razie je napadena a vypálena Svatyně, Fela a další členové komuny uvězněni, ženy zbity a znásilněny. Kutiho 82 letou matku vyhodili vojáci z okna, na následky vážných zranění po pádu později zemřela. Nahrávací studio, nahrávky, hudební nástroje a jediná kopie Kutiho filmu Black president (Černý prezident) byly zničeny. Fela měl po výslechu a věznění zlomenou lebku a několik dalších kostí. Po této tragédii žil Fela krátce v exilu v Ghaně, do Nigérie se vrátil v roce 1978. O rok později založil vlastní politickou stranu MOP (Movement of the People) a byl odhodlán kandidovat na prezidenta. Jeho kandidatura však byla oficiální vládou blokována.

Fela Anikulapo Kuti ve svém životě vězněn více než dvěstěkrát, obviněn snad ze všech představitelných zločinů, odsouzen byl však jen jednou k osmnáctiměsíčnímu trestu. I přes tento neustálý nátlak žil stále v Nigérii jako ikona mezinárodního rock´n ´rollu, jazzu a hip-hopu. Byl rock star se vším všudy – milovník marihuany a žen – svých 27 tanečnic si vzal všechny naráz za manželky. Zemřel v srpnu 1997 na komplikace spojené s AIDS a jeho pohřbu v Nigérii se zúčastnil milión přátel a příznivců.



Bill T. Jones, choreograf a režisér
Držitel ceny Tony 2010, ceny Obie 2007 a mnoha jiných. Dnes považován za nejslavnějšího afro-amerického choreografa 20. století. Studoval klasický balet a moderní tanec na State University of New York at Binghamton (SUNY). Své choreografie vytvářel sólově i ve spolupráci s Arniem Zanem, se kterým v roce 1982 založili Bill T. Jones/Arnie Zane Dance Company. Pro tuto společnost vytvořil stovky choreografií, zároveň však spolupracoval i s jinými společnostmi moderního tance a baletu po celém světě, mezi nimiž najdeme Alvin Ailey American Dance Theater, Axis Dance Company, Boston Ballet, Lyon Opera Ballet, Berkshire Ballet, Berlin Opera Ballet and Diversions Dance Company, and Dayton Contemporary Dance Company’ The Flight Project. Režíruje a vytváří choreografie i pro činoherní divadlo a operu. Jeho choreografie představení The Seven pro Off-Broadwayskou produkci New York Theatre Workshop’s byla oceněna roku 2006 Lucille Lortel Award za nejlepší choreografii a za choreografii pro Broadwayský muzikál Spring Awakening obdržel cenu Tony Award.

Cena Tony - Tony Award, celým názvem Antoinette Perry Awards je cena udílená každoročně od roku 1947 vybranými pracovníky divadel a novináři v různých oblastech divadla, muzikálu a činohry. Udílí se v celkem 21 kategoriích a cenu mohou získat pouze představení či herci z Broadwaye. Jejím faktickým mimobroadwayským doplňkem je obdobná divadelní Cena Obie.

Recenze z britských médií
The Guardian, 17. 11. 2010
Evening Standard, 17. 11. 2010
Daily Telegraph, 17. 11. 2010
The Independent, 18. 11. 2010

Recenze z českých médií
Novinky.cz, Stanislav Dvořák, 14. 1. 2011

čtvrtek, 3. února 2011 / 19:45hod / kino Světozor
William Shakespeare
Král Lear (King Lear)
režie: Michael Grandage / UK, 2010
český překlad: Jiří Josek
anglicky s anglickými a českými titulky, 180 min (1 přestávka)

Michael Grandage, umělecký režisér divadla Donmar Warehouse, přichází s inscenací Krále Leara, jedné z nejlepších tragédii Williama Shakespeara. Představení se bude přenášet přímo ze scény divadla Donmar Warehouse, které sídlí v londýnské Covent Garden, a to ve čtvrtek 3. února 2011 do kina Světozor. Hvězdné herecké výkony spojené se střídmou výpravou Christophera Orama a charakteristickým osvětlením Neila Austina – to vše je skloňováno v recenzích všech prestižních londýnských novin. Nešetří se pětihvězdičkovým hodnocením ani pochvalnými komentáři a král Lear Dereka Jacobiho se už nyní zapsal na seznam nejvýznamnějších a nejlépe ztvárněných Learů současnosti. Král Lear Michaela Grandage předčil dvě poslední inscenace stejné tragédie v produkci Královské Shakespearovské společnosti, z nichž v představení Trevora Nunna dokonce exceloval Sir Ian McKellen, a už nyní se chystá na turné po UK a dostane se i na program divadel Brooklynské akademie hudby (BAM) v New Yorku.



Stárnoucí vladař. Rozdělené království. Muž, který odmítl lásku své milované dcery. Learův svět se rozpadá a král je nucen pochybovat o všem, v co kdy věřil. Král Lear je jedno z největších děl západní literatury – rozebírá samotnou podstatu lidské existence: lásku a povinnost, moc a ztrátu, dobro a zlo. "Kdo z vás mi poví, co jsem vlastně zač?"

Ohlasy v britských médiích:
The Telegraph, 8. 12. 2010
The Guardian, 8. 12. 2010
London Evening Standard, 8. 12. 2010
Financial Times, 10. 12. 2010
The Observer, 12. 12. 2010
Mail Online, 23. 12. 2010

Ohlasy v českých médiích:
Blog Aleny Prokopové, 5. 12. 2011
Scena.cz, Jana Soprová, 7. 12. 2011



Za poslední čtyři roky se na britské scéně objevily dvě významné inscenace Krále Leara – obě pro Royal Shakespeare Company (Královskou Shakespearovskou společnost). Ve srovnání s produkcemi RSC se Michael Grandage ubírá zcela jinou cestou – nesází na extravagantní prostředí a kostýmy jako inscenace Trevora Nunna z roku 2007, ani si nepohrává s politickými tématy jako Davida Farr a jeho představení z roku 2010. Michael Grandage naopak přichází s krystalicky čistou produkcí, která nejlépe charakterizuje vnitřní rozervanost postav i celého Learova světa. Tragičnost je podtržena minimalistickou scénou, okleštěnou jen na špinavé bílé dřevo. Klec, do které se svět Krále Leara uzavírá, funguje jako hrnec vroucí vody zakrytý pokličkou. Stejně jako z hrnce nemůže unikat pára, nemají se na jevišti opevněném prkny kam schovat herci, jejich neustálá konfrontace s diváky je ještě umocněna otevřeným jevištěm, kterým se Donmar Warehouse vyznačuje. V kontrastu s bílým prostředím jsou postavy oblečené většinou do černých kostýmů. Hlavním designerem je již zmíněný Christopher Oram, který vytvořil scénu i pro Krále Leara Trevora Nunna. Zajímavé a dokreslující jsou i zvukové efekty Adama Corka a osvětlení Neila Austina. Centrální scéna bouře je signalizována záblesky bílého světla, které vypadá, jako by každou chvíli mělo rozlámat dřevené stěny. Learovi rytíři jsou představováni vzdálenými zvuky hlasů a troubením na rohy. V souladu s minimalistickou scénou dochází proměn i uchopení charakterů postav. Tři sestry se vzdalují typickému stereotypnímu zobrazení. Goneril (Gina McKee) není mrcha, spíš vypočítavá žena s ledovým úsměvem, která věčně kalkuluje a propočítává možnosti. Regan (Justine Mitchell) je zase manická a hysterická. Mnohem více se ovšem projevuje jejich rivalita a ostražitost než nenasytnost a ohnivé výstupy. Cordelie (Pippa Bennett-Warner) se zase vzdává svého typického umírněného a afektovaného svatouškovství a dává dobrotu svého srdce mnohem více najevo – už nevidíme jen krále zdrceného jejím nevděkem, ale i trpící Cordelii. Neobvyklé prostředí apokalyptického světa, ve kterém král Lear dochází prozření a proměn své vlastní osobnosti, však dostává třetí rozměr především díky vynikajícímu výkonu Sira Dereka Jacobiho. Herec, kterého novináři už delší dobu pronásledovali s otázkou, kdy hodlá ztvárnit roli krále Leara, konečně může v rozhovorech namísto odpovědí „musím se na tu roli cítit připraven“ či „stále se cítím na krále Leara poněkud mladý“ odpovědět kladně – konečně dosáhl na roli dalšího Shakespearovského kolosu: postaršího krále, který se vzdává svého trůnu.

„Jacobi zachycuje pád (krále) v dokonalých detailech, zvýrazňuje ty správné chvíle přehnané okázalosti, raněného majestátu, otcovského rozhořčení a jak se jeho tyranie proměňuje v sebeuvědomění, zobrazuje i zkaženou, průměrnou lidskost.“
(At last, Derek Jacobi is the King of Lears, London Evening Star, Henry Hitchings, 8.12.2010)



Sir Derek Jacobi
začal svou hvězdnou hereckou kariéru před 22 lety. Jeho ztvárnění Jindřicha VIII. zaujalo Laurence Oliviera natolik, že se rozhodl vzít Dereka pod svá křídla. Derek se tak stal jedním z osmi zakladatelů divadelní společnosti Olivier's National Theatre Company. Následující roky se objevoval jak v Laurence Oliviera divadelních představeních, tak ve filmech (Othello, 1965) či v TV seriálech (Much Ado About Nothing, King Richard the Second, Hamlet, Prince of Denmark aj.). Ačkoliv oslňoval rolemi Richarda III., Periclea či Orestea (Electra) pro divadelní představení, opravdový zlom přišel až s TV seriály. Ocenění se dočkaly především jeho výkony v Man of Straw, The Strauss Family a I, Claudius. V epické sérii I, Claudius, ztvárnil Derek Jacobi postavu slabomyslného císaře, a za svůj výkon získal cenu BAFTA. Jeho dalším úspěchem se stala inscenace Hamleta. S představením o dánském princi se vydal na světové turné po Anglii, Egyptě, Švédsku, Austrálii, Japonsku a Číně. V roli Hamleta se objevil více než 400krát. V roce 1980 Derek propadal záchvatům strachu z vystupování na jevišti, po další dva roky nebyl schopen vystupovat v divadle. Jeho hvězdný návrat přišel s hrou Breaking the Code pro West End, za svůj výkon získal cenu Helen Hayes Trophy. V posledních letech Derek Jacobi vystupoval především v historických rolích, získal dvě ceny Emmy za roli Hitlera v televizním filmu Inside the Third Reich a za výkon ve filmu Hallmark Hall of Fame: The Tenth Man.

Gina McKee
se ve Velké Británii proslavila rolemi v televizních seriálech (Our Friend in the North, The Brass Eye, The Lenny Henry Show). První filmovou roli získala ve filmu Kena Russella Doupě bílého červa, dalším filmovým úspěchem byla role invalidní ženy v komedii Notting Hill. Úspěch jí přinesla i role v britském seriálu Sága rodu Forsytů. Ačkoliv je těžiště její tvorby především v televizní a filmové tvorbě, objevuje se pravidelně i v divadelních inscenacích. Pro Michaela Gandrageho ztvárnila roli Anny Petrovny ve hře Ivanov, převážně spolupracuje právě s Donmare Warehouse.

Pippě Bennett-Warnerové
přinesla v roce 2006 úspěch především role v muzikálu Caroline or Change pro londýnské Národní divadlo.
V dalších rolích se představí Paul Jesson (Glostr), Michael Hadley (Kent), Ron Cook (Šašek), Gwilym Lee (Edgar) a Alec Newman (Edmund).



Michael Grandage
Narodil se v Yorkshire, vyrostl v Cornwallu a vzdělání se mu dostalo na londýnské škole Central School of Speech and Drama (Centrální škola řeči a dramatu). Po studiích se stal profesionálním hercem. Jeho režisérskou a producentskou kariéru odstartovalo až zrežírování hry The Last Yankee Arthura Millera v roce 1995. Hra Michaelovi Grandagemu zajistila místo pomocného režiséra Sheffieldských divadel a když roku 1999 odešla umělecká ředitelka Deborah Paige, zaujal její místo. Uměleckým ředitelem Sheffieldských divadel byl až do roku 2005. Za tu dobu se podílel na produkci více než 40 her, z toho 11 zcela nových. Zároveň režíroval své vlastní hry: Richarda III. s Kennethem Brannaghem, Edwarda II s Josephem Fiennesem či Bouři a Dona Carlose s Derekem Jacobim. V roce 2002 se stal Michael Grandage uměleckým ředitelem divadla Donmar Warehouse a po tři roky pracoval jak v Londýně, tak v Sheffieldu. Zatímco v Sheffieldu se snažil pro práci v divadle získat především mladou krev a poskytoval angažmá mladým režisérům a designerům, v divadle Donmar rozšířil repertoár o evropská díla, zaměřil se na rozsáhlé programy školení, posílil práci na turné jednotlivých představení, apod. a Donmar tak získalo punc mezinárodního divadla. Pod jeho vedením začalo divadlo spolupracovat s West End a v letech 2008-2009 rok hostovalo na prknech Wyndhamského divadla, kde vznikly jedny z nejúspěšnějších her (v hlavních rolích se představili Kenneth Brannagh, Jude Law, Judi Dench a Derek Jacobi). Michael Grandage také započal úspěšná turné po Argentině, Dánsku, Madridu a Spojených státech amerických a tři ze svých her úspěšně přenesl na Broadway (Frost/Nixon, Hamlet, Red). Kromě produkcí divadla Donmar se Michael Grandage věnuje opeře. V roce 2010 debutoval v Glyndebourne se zcela novou produkcí Billy Budd, pokračoval produkcí Madame Butterfly v opeře Houston Grand Opera. Práce Michaela Grandageho se dočkala mnohých ocenění (Tony, Drama Desk, Olivier Award, Evening Standard, Critic’s Circle, South Bank Award), sám Michael Grandage získal čestné doktoráty Sheffieldské a Sheffieldské Hallam univerzity a roku 2006 byl oceněn za úspěchy v práci pro mezinárodní divadlo. Momentálně se kromě opery a produkcí pro Donmar věnuje i výuce – pracuje jako externí profesor na University College Falmouth a nedávno byl zvolen novým ředitelem Central School of Speech and Drama (Centrální školy řeči a dramatu). Zdroj: http://www.michaelgrandage.com/

Divadlo Donmar Warehouse – „ Skladiště Donmar“
Na počátku bylo obyčejné skladiště
V roce 1870 slouží budova dnešního divadla Donmar Warehouse jako skladiště chmelu pro místní pivovar, roku 1920 zastává funkci filmového studia a následně funkci místa, kde dozrávaly banány prodávané na trhu Covent Garden. Až roku 1961 Sir Donald Albery, divadelní manažer, a hvězda baletu Margot Fonteyn zakládají společnost Donmar Productions (jméno vzniká spojením Don ze jména Donald a Mar ze jména Margot). Kupují Warehouse, uvádějí několik divadelních her z West End a budovu Warehouse přeměňují v soukromé studio, ve kterém se konají zkoušky baletu pro London Festival Ballet. V letech 1977-81 slouží Warehouse jako další místo konání her Královské shakespearovské společnosti.
Neziskové divadlo v rukou Sama Mendese
Roku 1989 získává Donmar Warehouse společnost Associative Capital Theaters (Sdružení hlavních divadel), ta usiluje o vytvoření řetězce nejprestižnějších divadel West Endu. Donmar Warehouse získává pod taktovkou ACT roku 1990 svého prvního uměleckého ředitele Sama Mendese. Sam Mendes se společně s producentem Carem Newlingem ujímají Donmar Warehouse a představují roční osmiměsíční šňůru divadelních představení. Roku 1992 je již Donmar Warehouse ve vedoucí pozici uměleckého dění v Londýně, jako nezisková divadelní společnost se Donmar Warehouse stává uměleckou duší Londýna. Pod dohledem Sama Mendese dochází k přestavbě celého divadla: zachován je původní typický vzhled skladiště stejně jako unikátní otevřené jeviště, větších změn se dočkalo foyer a zákulisí.
Počátky spolupráce s West End a nástup Michaela Grandage
Roku 1999 se vlastníkem Donmar Warehouse stává Ambassador Theater Group (ATG je v současné době největší divadelní společností ve West End, vlastní 24 divadel). Roku 2002 na místo uměleckého režiséra nastupuje Michael Grandage, na místo producenta Nick Frankfort. Roku 2004 začíná Donmar Warehouse spolupracovat s ATG – společně produkují pro West End hru Guys and Dolls, jde o první hru uvedenou mimo hlediště v Covent Garden. Roku 2006 již Donmar Warehouse spolupracuje s ATG na pěti produkcích uváděných simultánně na různých jevištích divadel West End.
Současná tvář Donmar Warehouse
V dalších letech Donmar Warehouse postupně distribuuje svá představení do dalších divadel – rok uvádí hry na jevišti West End divadla Wyndham's Theatre, představení Hamlet přesunuje na prkna Broadwaye a zároveň začíná turné po USA i po UK. Úspěšné představení Piaf je uváděno v Madridu a v Argentině. Představení Red získává roku 2010 šest cen Tonny. Celkově produkce Donmar Warehouse dosud získaly 35 cen Olivier Awards, 23 cen Critics’ Circle Awards, 21 cen Evening Standard Awards, dvě ceny South Bank Award a 20 cen Tony Awards.

čtvrtek, 17. března 2011 / 19:45hod / kino Aero
Nick Dear, Mary Shelley
Frankenstein
režie: Danny Boyle / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky



Nové představení Frankensteina v režii Dannyho Boylea (Trainspotting, Milionář z chatrče, 127 hodin). Scénář napsal Nick Dear podle slavného románu Mary Shelleyové. Přímý přenos se uskuteční z Olivier Theatre, hlavní scény londýnského Národního divadla.

Varování: Představení vhodné od 15-ti let.



Když byl Nicholas Hytner v roce 2003 jmenován uměleckým ředitelem londýnského Národního divadla, byl Danny Boyle jedním z mnoha režisérů, na které se obrátil s nabídkou spolupráce. Hytner a Boyle se seznámili již před deseti lety v Royal Shakespeare Company (Královské Shakespearovské společnosti), kde oba pracovali jako režiséři. Právě tehdy se v Boylově hlavě zrodila myšlenka na zrežírování Frankensteina. Ale až nyní, po 15 letech promýšlení a Boylova “filmového rozptýlení”, se projekt dostává na prkna Národního divadla a díky projektu NT live i na plátna kin.
Boylův Frankenstein přitahuje pozornost všech médií především díky nevšednímu režijnímu principu. V hlavních rolích se budou střídat dva herci: Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller – oba se představí jak v roli Victora Frankensteina, tak v roli monstra. Namísto klasické jedné inscenace díky tomu vzniknou inscenace hned dvě. První se odehraje v obsazení monstrum: Benedict Cumberbatch, stvořitel: Jonny Lee Miller a právě tuto produkci má možnost v rámci NT Live přenosu zhlédnout české obecenstvo. Britští diváci na tuto nevšední nabídku divadla reagovali okamžitě: lístky na první inscenace jsou již zcela vyprodané, možnost porovnat obě představení láká jak diváky, tak kritiky.
Danny Boyle se snaží do hry vnést téma transformace, a zároveň věří, že tento postup umožní hercům lépe se vcítit do obou rolí. Hry se od sebe nebudou lišit scénářem, ale v závislosti na tom, zda monstrum/stvořitele hraje Benedict Cumberbatch či Jonny Lee Miller se lehce pozmění prostředí i pojetí charakterů.
Scénář Nicka Deara je adaptací gotického románu Frankensteina Mary Shellyové. Novinové a internetové články zatím slibují jedno: inscenace by měla být vyprávěna z pohledu monstra, nikoliv z pohledu stvořitele. Hra o kreatuře sestavené z kusů těl a probuzené do světa lidí za pomoci prazvláštních chemikálií je zasazena do devatenáctého století.
Hudbu i zvuk k představení dostala na starost britská taneční legenda Underworld, jejíž skladby se objevily ve všech filmech režírovaných Danny Boylem.

O přípravách inscenace z britských médií:
The Independent, 22. 1. 2010
Daily Mail, 29. 10. 2010
www.westendtheatre.com, 29. 10. 2010

Recenze v zahraničních médiích:
The Telegraph, 23. 2. 2011
The Guardian, 24. 2. 2011
The Independent, 24. 2. 2011
www.whatsonstage.com, 24. 2. 2011
The Express, 24. 2. 2011
The Hollywood reporter, 24. 2. 2011
The NY Times, 24. 2. 2011
The Financial Times, 25. 2. 2011

Z českých médií:
Divadelní noviny, recenze na londýnskou premiéru, 13. 3. 2011
Alenčin blog, blog filmové kritičky Aleny Prokopové, 18. 3. 2011
The Prague Post, 23. 3. 2011
Scena.cz, 29. 3. 2011
Radio Wave, 1. 4. 2011



Jonny Lee Miller
se narodil 15. listopadu 1972 v Kingstonu nad Temží. Navštěvoval chlapeckou školu Tiffin Boys School Kingston. V sedmnácti letech školu opustil a pracoval jako uvaděč v divadle, zároveň se začal zajímat o profesionální herectví. Není žádný div, že se rozhodl pro herectví – už Jonnyho dědeček Bernard Lee byl legendárním hercem (objevil se v 11 filmech o Jamesi Bondovi). Svou kariéru Jonny začínal v televizních seriálech (Inspector Morse, 1987), ale zviditelnil se až rolí Sick boye ve filmu Danny Boyla Trainspotting z roku 1996. Současně s filmovou a televizní kariérou se věnoval i divadlu.  V roce 1993 se v roli Steho objevil ve hře Beautiful Thing, roku 2004 ztvárnil postavu Christiana ve stejnojmenné adaptaci Vitenbergova filmu Rodinná oslava. Roku 2005 se v roli Adama objevil v inscenaci Dominica Dromgoola s názvem Someone Who’ll Watch Over Me, roku 2009 se objevil na prknech Broadwaye ve hře After Miss Julie.

Benedict Cumberbatch
se narodil 16. července 1976 v Londýně, vzdělání se mu dostalo na dvou soukromých školách Brambletye School a Harrow School, kde se začal věnovat herectví. Po ukončení studií rok vyučoval angličtinu, potom nastoupil na univerzitu v Manchesteru, kde se věnoval studiu dramatu, ve vzdělávání pokračoval na Londýnské akademii hudby a dramatických umění (LAMDA). Svou kariéru započal v televizních produkcích BBC, z nichž byl kritiky opěvován především za roli Stephena Hawkinga, fyzicky postiženého vědce, pro dramatický dokument Hawking (2004) – výkon mu vynesl nominaci na cenu BAFTA (televizní cena pro nejlepšího herce). Roku 2006 se objevil v roli Williama Pitta ve filmu Nezlomná vůle (Amazing Grace) a za ztvárnění Sherlocka Holmese pro seriál Sherlock (2010) získal obdiv jak diváků, tak kritiky. V divadle začínal především produkcemi pro Regent’s Park Open Air Theater – objevil se v rolích Orlanda v Jak se vám líbí, Benvolia ve hře Romeo a Julie a Demetria ve Snu noci svatojánské. Dále spolupracoval s divadly Almeida Theater, Roayl Court Theater – největší úspěch mu přinesla role Tesmana ve hře Hedda Gabler pro Almeida Theater, za kterou byl nominován na Olivier Award. S londýnským Národním divadlem spolupracoval poprvé v roce 2010 (role Davida Scott-Fowlera ve hře After the Dance).



Danny Boyle
„Být filmařem... to vyžaduje být zároveň i vůdcem. Jestliže chcete něčeho dosáhnout, musí vaše touha tvořit být psychotická.“ – Danny Boyle

Boyle se narodil 20. října 1956 v Manchesteru. Rodiče, silně věřící katolíci, chtěli, aby se stal knězem. Náboženská studia Boylovi rozmluvil Otec Conway: „Měl jsem přestoupit do semináře konajícího se poblíž Wigan, ale kněz, otec Conway, si mě vzal stranou a řekl, ‚Myslím si, že bys tam neměl jezdit.‘ Nevím, jestli zachraňoval před kněžstvím mě, nebo kněžství přede mnou. Ale záhy poté jsem se začal věnovat divadlu. A mezi tím je určité pojítko. Všichni ti režiséři – Martin Scorsese, John Woo a M. Night Shyalaman – ti všichni se měli stát knězi. Vidím na tom něco ryze divadelního.“

„Jako dítě jsem byl pořád v kině, divadlo jsem poprvé navštívil v osmnácti,“ vzpomíná Boyle. „Paradoxně mi právě divadlo připadalo jako mnohem jednodušší a přístupnější cesta k umění, a tak jsem začal právě tam.“ Po krátkých studiích na Waleské univerzitě se proto rozhodl nechat školu i kněžskou sutanu daleko za sebou a vybudovat si kariéru v divadle.
Během osmdesátých let pracoval jako ředitel v několika divadelních společnostech. Začínal v Joint Stock Theatre Company, v letech 1982-85 byl uměleckým režisérem v londýnském Theater Upstairs spadajícím pod hlavní divadlo Royal Court Theatre. Následující roky, 1985-87, zastával funkci zástupce ředitele hlavního Royal Court Theatre. Pod hlavičkou Royal Court Theater režíroval hru Timberlake Wertenbakerové s názvem The Grace of Mary Traverse („Půvabná Mary Traversová“, 1985), z dalších produkcí měla úspěch především hra anglického dramatika Edwarda Bonda – Spaseni (Saved), která získala ocenění Time Out Award.



Kromě produkcí pro Royal Court Theater režíroval Boyle pět her pro RSC (Královskou Shakespearovskou společnost), šlo však o menší hry odehrávající se na pódiu Swan Theater ve Stratfordu. Kromě her Bena Johnsona (Epicoene aneb Mlčenlivá žena, 1989) a Henrika Ibsena (Následníci trůnu, 1991) režíroval i hru The Last Days of Don Juan („Poslední dny Dona Juana“, 1991) pro kterou napsal scénář Nick Dear na základě knih Tirsa de Moliny.
V roce 1980 se Boyle začal věnovat i televizní produkci. Pro BBC Northern Ireland točil televizní filmy a seriály jako například detektivní seriál Inspektor Morse (1987) či minisérii Mr. Wroe's Virgins (1993).
V roce 1994 Danny Boyle prorazil do filmového průmyslu. Na debutu Mělký hrob (Shallow Grave) spolupracovali s Boylem scénárista John Hodge a producent Andrew Macdonald. V jedné z hlavních rolí se objevil Ewan McGregor. Ačkoliv šlo o nízkorozpočtový thriller, film byl velice kladně přijat a získal množství ocenění. Kromě prestižní ceny Alexander Korda Award for Best British Film udělovanou BAFTA získal film ceny Empire Awards za Nejlepší britský film, Nejlepšího režiséra a Nejlepšího herce (Ewan McGregor) a Danny Boyle se dočkal ceny ALFS Award for British Newcomer of the Year („Cena britského nováčka roku“) udílenou London Critics Circle Film Awards.
Po úspěchu Mělkého hrobu se trio Boyle, Macdonald a Hodge roku 1996 pustilo do nového filmu: Trainspotting. „Andrew Macdonald mi dal knihu Irvina Welshe,“ vzpomíná John Hodge, „Bylo těžké představit si to jako film. V té knize není příběh; jde o sbírku anekdot a krátkých príběhů. Vytvořit z toho narativ, bez vytváření příliš pevné struktury, byla opravdová výzva.“ Ve filmu o drogově závislých, inspirovaném knihou Irvina Welshe získal hlavní roli opět Ewan McGregor, v dalších rolích se objevili Jonny Lee Miller, Kevin McKidd, Ewen Bremner, Robert Carlyle, Peter Mullan a Kelly Macdonald. Trainspotting získal cenu BAFTA za Nejlepší adaptovaný scénář. BAFTA Scotland Awards ověnčili snímek cenami za Nejlepšího herce ve filmu (Ewan McGregor) a Nejlepší Film. Ewan McGregor získal cenu Empire Award za Nejlepšího britského herce, Ewen Bremner cenu za Nejlepší debut a Danny Boyle cenu za Nejlepšího britského režiséra.
Z další spolupráce Boyla, Macdonalda a Hodgeho vzešla romantická komedie Extra život (A Life Less Ordinary, 1997). V hlavních rolích se představili opět Ewan McGregor a Cameron Diaz. Film se dočkal rozporuplného přijetí. Stejných reakcí se dočkala i filmová adaptace knihy Alexe Garlanda z roku 2000 s názvem Pláž (The Beach), kde se v hlavní roli, k nelibosti Ewana McGregora, objevil Leonardo DiCaprio.
V roce 2002 se Danny Boyle vrátil s filmem 28 dní poté (28 Days Later) na němž se opět podílel spisovatel Alex Garland. Postapokalyptický zombie film se dočkal obrovského úspěchu a získal mnohá ocenění.
Roku 2004 přišel Boyle s rodinným filmem Millions. Rok 2007 přinesl dobrodružnou sci-fi Sunshine, ale opravdový úspěch se dostavil až s filmem Milionář z chatrče (Slumdog Millionaire, 2008). Stejně jako Pláž se i Milionář z chatrče odehrává v Thajsku. Scénář je adaptací novely Q & A autora Vika Swarupa. Film se stal celosvětovým hitem a Danny Boyle získal Zlatý Globus, cenu Directors Guild of America Award, BAFTA Award a Oscara. Film byl nominován na deset Oscarů, získal jich osm , dále získal pět cen Critics Choice Award a čtyři Zlaté Glóby.
Zatím posledním filmem Dannyho Boyla je snímek 127 hodin (127 Hours, 2010). O adaptaci autobiografie horolezce Aarona Ralstona snil Danny Boyle již od roku 2006, k realizaci se dostal až v roce 2010. Příběh boje o život získal šest nominací na Oscara.

Citace použity z: Far From Ordinary: A Danny Boyle Profile, Trevor Hogg, přístupné 16. 2.2011

čtvrtek, 30. června 2011 / 19:45hod / kino Aero
A.P.Čechov
Višňový sad (The Cherry Orchard)
režie: Howard Davies / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky



Scéna - Bunny Christie, světelný design - Neil Austin, hudba - Dominic Muldowney, zvuk - Paul Groothuis, choreografie - Lynne Page.

Osoby a obsazení
Raněvská - Zoë Wanamaker, Varja - Claudie Blakley, Trofimov - Mark Bonnar, Jepichodov - Pip Carter, Firs - Kenneth Cranham, Přednosta stanice - Paul Dodds, Lopachin - Conleth Hill, Jaša- Gerald Kyd, Gajev - James Laurenson, Simeonov-Piščik - Tim McMullan, Duňaša - Emily Taaffe, Aňa - Charity Wakefield, Charlotta - Sarah Woodward, v menších rolích dále: Craige Els, Mark Fleischmann, Colin Haigh, Jessica Regan, Tim Samuels, Stephanie Thomas, Joseph Thompson, Rosie Thomson, Ellie Turner

Višňový sad Antona Pavloviče Čechova bude režírovat blízký spolupracovník londýnského Národního divadla Howard Davies, který si svým zpracováním ruských divadelních her (Měšťáci, Unaveni sluncem a Bílá garda) vysloužil nadšený obdiv kritiky. V roli Raněvské se představí Zoë Wanamakerová.

Ohlasy v českých médiích
recenze na londýnskou premiéru, Divadlení noviny, 17. 6. 2011

Ohlasy v zahraničních médiích:
The Independent, 23. 5. 2011
www.westendtheatre.com, 21. 5. 2011
The NY Times, 31. 5. 2011
The Telegraph, 18. 5. 2011



Zoë Wanamakerová se narodila 13. května 1949 v New Yorku, USA. Ve věku tří let se malá Zoë musela s rodinou přestěhovat do Londýna, neboť její otec, režisér a herec Sam Wanamaker se dostal na Hollywoodskou černou listinu, která v padesátých letech ze zábavního průmyslu odstraňovala každého potenciálního komunistu. Matka Zoë, Charlotte Hollandová, která v USA pracovala jako herečka a reportérka v rádiu, musela opustit práci a v Londýně si najít jiné zaměstnání, aby uživila rodinu. Zoë má dvě sestry, Jessicu a Abbey.
V Londýně se Sam Wanamaker rozhodl vystavět přesnou repliku Shakespearovského divadla Globe. Za téměř třicetiletou práci na rekonstrukci Shakespearova divadla mu byl roku 1993 udělen Řád britského impéria, ještě téhož roku Sam Wanamaker zemřel na rakovinu.
Královna Alžběta II. v červnu 1997 slavnostně otevřela Globe a Zoë jako první vystoupila na jevišti. Přednesla úryvek z Shakespearovy historické hry Jindřich V.
Pro hereckou kariéru se Zoë rozhodla ve věku deseti let poté, co s rodiči strávila léto ve Stratfordu. Rodiče ji od herectví zrazovali, neboť věděli, jak těžké je potýkat se s odmítnutími a neustále bojovat o místo na výsluní. Zoë se začala věnovat tanci a navštěvovat uměleckou školu. Nějakou dobu pracovala jako sekretářka a dokonce přemýšlela o kariéře ošetřovatelky. Nakonec ale zjistila, že to, co doopravdy chce, je stát se herečkou.
Začala navštěvovat školu Central School of Speech and Drama (Škola řeči a dramatu), po třech letech školu opustila a v roce 1970 už stála na prknech divadla. Od té doby se objevila v nekonečném množství roztodivných divadelních, televizních i filmových rolích. Hrála psa, leprikóna, Emílii v Othellovi, Lady Anne v Richardu III., Miss Murdestonovou v Davidu Copperfieldovi.
Snad nejvýrazněji se ale Zoë zapsala do povědomí diváků jako profesorka ve filmu Harry Potter a Kámen mudrců (2001), kde s orlíma očima a načepýřenými vlasy učila Harryho Pottera létat na koštěti. V britském sitcomu Moje rodina (My Family, 2000) se potom představila jako manželka a matka Susan Harperová. Oproti rolím v divadle jsou ale role Madam Hoochové a Susan Harperové pouhou kapkou v moři úspěšné herecké kariéry.
Zoë září ve hrách předních dramatiků jako je William Shakespeare, Oscar Wilde, Tennessee Williams, Arthur Miller a další.
Její hvězdná role přišla roku 1979, kdy si zahrála May Danielsovou ve hře Mosse Harta a Goerge Kaufmanna nazvané Jednou za život (Once in a Lifetime, Aldwych Theatre 1979). Za roli May Danielsové získala cenu Olivier Award za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Roku 1997 si zahrála hlavní roli v Sofoklově Elektře (Electra, Minerva Studio Theatre 1997) a odnesla si další cenu Olivier Award. Role ve hře Matka Kuráž a její děti z roku 1984 jí vynesla ocenění Critics' Circle Theatre Award, roku 1986 se za roli ve hře Loot („Kořist“, Manhattan Theater Club, New York) dočkala ceny Drama Desk Award, roku 1992 byla za ztvárnění Connie v televizním filmu The Countess Alice („Vévodkyně Eliška“, 1992) odměněna cenou Broadcastig Press Guild Award a rok 2002 jí přinesl nominaci na cenu Olivier Award za roli Anny ve hře Boston Marriage („Bostonské manželství“, Donmar Warehouse 2001).

Zdroje: www.mtv.com, www.zoewanamaker.com



Howard Davies se narodil 26. dubna 1945 v Durhamu, vystudoval místní univerzitu a následně univerzitu v Bristolu. Úspěchy ověnčený divadelní producent a režisér je uznávaný jak ve Velké Británii, tak v USA.
Davies během své kariéry režíroval více než 40 her, zaměřuje se na díla amerických spisovatelů (Eugen O’Neill, Arthur Miller), ruských autorů (Michail Bulgakov, Maxim Gorkij) a často spolupracuje s Alanem Rickmanem (Nebezpečné známosti), Zoë Wanamakerovou (Piaf) a Alanem Howardem (Hra o dítěti,The Play About Baby). Jeho práce je spojena s londýnským divadlem Almeida Theater, Královskou Shakespearovskou společností, Broadwayí a v současné době především s londýnským Národním divadlem, kde působí jako partnerský režisér (Associate Director).
Pro Královskou Shakespearovskou společnost založil divadlo Warehouse Theater a následující čtyři roky v něm uvedl pod vlastní taktovkou 26 her včetně Macbetha (1982), Nebezpečných známostí (The Other Place, 1985) a Troiluse a Kressidy (Royal ShakespeareTheatre, 1985). Na Brodwayi zazářil svým debutovým představením Piaf (1981), celkem na Brodwayi uvedl 8 her (My Fair Lady, Kočka na rozpálené plechové střeše, aj.).
Za inscenace Nebezpečné známosti a Ledař přichází (Aldwych Theater, 1976) byl Howard Davies nominován na cenu Tony Award za režii. Po uvedení hry Ledař přichází pro Almeida Theater získal Davies cenu Laurence Oliviera a Evening Standard Awards za nejlepší režii.
Z představení uvedených v Národním divadle v Londýně kritici ocenili především inscenace Všichni moji synové (2001, cena Olivier Award za nejlepší režii) a Smutek sluší Elektře (2004, ceny Critics’ Circle Award a Laurence Olivier Award). Mezi další inscenace pro Národní divadlo v Londýně patří například Měšťáci (Lyttelton Theatre, 2007), Život Galileiho (Olivier Theatre, 2006), Unavení sluncem (Lyttelton Theatre, 2009) nebo Bílá garda (Lyttelton Theatre, 2010).
Kromě divadla se Howard Davies věnuje i opeře a příležitostně pracuje jako producent pro BBC.

čtvrtek, 15. září 2011 / 19:45hod / kino Světozor

Richard Bean
Sluha dvou pánů
(One Man, Two Guvnors podle Goldoniho hry "The Servant of two Masters")

anglicky s anglickými a českými titulky

režie: Nicholas Hytner
výprava: Mark Thompson
světla: Mark Henderson
hudba: Grant Olding
zvuk: Paul Arditti
režie soubojů a rvaček: Kate Waters
překlad: Jitka Sloupová
české titulky k přenosu: Zuzana Josková

Osoby a obsazení:
Gareth - David Benson, Stanley Stubbers - Oliver Chris, Francis Henshall -James Corden, Alfie - Tom Edden, Doktor - Martyn Ellis, Pauline Clench - Claire Lams, Charlie Clench - Fred Ridgeway, Alan - Daniel Rigby, Rachel Crabbe - Jemima Rooper, Dolly - Suzie Toase, Dále hrají: Derek ElroyLloyd Boateng - Trevor Laird, Polly Conway, Jolyon Dixon, Paul Lancaste, Fergus March, Gareth Mason, Clare Thomson.

Anglická verze Sluhy dvou pánů, světoznámé italské commedie dell‘arte Carla Goldoniho, z pera Richarda Beana, jednoho z nejoblíbenějších současných scénáristů britské divadelní scény. V hlavní roli vystoupí James Corden, populární televizní komediální herec, režie se ujme Nicholas Hytner, umělecký ředitel Národního divadla v Londýně.

Francis Henshall má problém: vyhodili ho z jeho vlastní skiffle kapely. Hlad a nouze ho doženou k tomu, aby nabídl své služby zlodějíčkovi z East Endu. Tak se Francis stane poskokem Roscoa Crabbeho. Jenomže Roscoe je ve skutečnosti Rachel Crabbeová vystupující pod jménem svého zavražděného bratra. V hostinci U Kriketových pálek začne být trochu těsněji, když se v něm ubytuje i Stanley Stubbers – Roscoův vrah a zároveň Rachelin milenec. Francis neváhá a začne pracovat i pro něj.



Rachel Crabbeová i Stanley Stubbers pasou po jediném – obrat Charlieho “Kačera” Clenche a společně uprchnout do Austrálie. Před Francisem tak vyvstává nový problém: jeho šéfové nesmí zjistit, že pracuje pro oba dva. Řešení je celkem jednoduché. Stačí je držet dost daleko od sebe...

Ohlasy v britských médiích:
The Guardian, 25. 5. 2011
Evening Standard, 25. 5. 2011
The Independent, 26. 5. 2011
Financial Times, 27. 5. 2011
The Independent, 29. 5. 2011
Sunday Express, 29. 5. 2011
The Observer, 29. 5. 2011
Timeout, 31. 5. 2011
Daily Mail, 6. 7. 2011

James Corden v hlavní roli Francise Henshalla, novodobého harlekýna, tj. hudebníka vyhozeného ze své vlastní skifflové kapely, ve svém návratu do Národního divadla opakuje úspěch let minulých. O osm let dříve totiž strhl kritiky i diváky na svou stranu ve hře Šprti (2004), režírované také Nicholasem Hytnerem.
Následovala filmová adaptace a role v televizních seriálech, které Jamese zapsaly do dějin komediálních skečů a seriálů. Po menších rolích v seriálech Fat Friends (2000) a Malá Velká Británie (2003), James roku 2007 napsal a proslavil komediální sitcom Gavin & Stacey, a tak zapsal do povědomí Britů postavu Smithyho – veselého a svéhlavého milovníka fotbalu a piva. Zároveň si získal své místo v televizi ITV, kde aktivně využívá svůj komediální talent při vytváření různých televizních talk-show (James Corden's World Cup Live, 2010) a soutěží (A League of Their Own).

Daniel Rigby, nedávno oceněný Bafta Award za roli Erica Morecambe v televizním filmu BBC2 Eric a Ernie, vystupuje v roli Alana (Orlanda) Dangleho – muže, který se tak moc chce stát hercem, až si dá umělecké jméno Alan podle tradice rozhněvaných mladých mužů. Daniel Rigby vystudoval Královskou akademii dramatických umění a věnuje se především divadelní tvorbě.

Oliver Chris hraje Stanley Stubberse, přihlouplého studenta veřejné školy s rádoby učenou mluvou, který utíká před zákonem. Oliver se na začátku své kariéry objevoval především v televizních seriálech. Malé roličky v Kanclu (2001), Green Wing (2004) či IT Crowd (2006) ale Olivera nenaplňovaly, po osmi letech převážně televizní tvorby se tak vrátil do divadla. Objevil se v různých divadelních produkcích (Rain Man, Sen noci svatojánské) a zároveň se začal věnovat nahrávání audio knih, či práci v rádiu.

Tom Edden, který se převážně objevuje v pohádkových inscenacích (Popelka, 101 Dalmatinů, Šípková Růženka) dostává poprvé šanci ukázat svůj talent v Národním divadle. Jeho role sklízí úspěch – jako rozklepaný, 87letý a věčně ponižovaný číšník Alfie neustále padá ze schodů, naráží do dveří a skvěle přihrává Jamesi Cordenovi ve scéně s dvojí večeří.

INTERVIEW S RICHARDEM BEANEM

Richard Bean se narodil v East Hull a než se stal dramatikem, pracoval jako psycholog práce a stand-up bavič. Mezi jeho hry patří Novomanželské apartmá, Pánbíčkáři, Harvest, Toast, The Big Fellah či adaptace Moliérovy hry Zdravý nemocný.
Jeho zatím poslední hra England People Very Nice měla svou premiéru v Národním divadle v Londýně roku 2009. V interview popisuje vznik a proměny inscenace Sluha dvou pánů.

V čem se liší práce na adaptaci od práce na originální hře?
Většina dramatiků ráda vytvoří alespoň jednu adaptaci ročně, a to proto, že vědí, o co v té hře půjde.
U originálního textu si o směřování děje musíte rozhodnout sám. V adaptaci musíte dávat pozor jen na to, aby zápletky fungovaly v rámci kontextu, do kterého jste hru zasadil – jako například právě v Sluhovi dvou pánů, kterého jsme přemístili do Brightonu v roce 1963.
Pak už jen zbývalo postarat se o to, aby hra byla vtipná. Psát adaptace je potěšující záležitost, neříkám, že jednodušší, ale rozhodně zábavnější, protože konec už za vás někdo vymyslel. Konce her jsou pro dramatika vždycky tak trochu děsivou záležitostí.

Sluha dvou pánů má komplexní strukturu a je hodně typickou hrou svého období. Jaké problémy s sebou přináší adaptace a úpravy hry takového žánru?
Hlavním problémem, který bylo potřeba vyřešit, byla hlavní zápletka. Ta je rozehraná kolem dohodnutého manželství, což je něco, co už v dnešní společnosti, až na pár výjimek, téměř neexistuje.
Protože jsme chtěli hru zasadit do roku 1960 a nechtěli jsme ji zaměřovat na manželství imigrantů, a tím měnit celé vyznění hry, přišli jsme s účelovým manželstvím. To se do hry hodí, protože jedna z postav je gay a snaží se tento fakt skrýt právě sňatkem se ženou.
Druhým problémem byly šermířské souboje (sword fighting), které se objevují v originále. Vzpomněl jsem si na Luhrmannův film Romeo + Julie (1996), kde postavy používaly automatické zbraně do výrobce zvaného „Sword“ (sword = meč, pozn. překladatele), čímž Luhrmann zamezil nutnosti měnit cokoliv v textech odkazujících na souboje. Tak mě napadlo, že v roce 1960 u sebe gangsteři z East Endu nosili vystřelovací nože.

Hru jste přemístil z Benátek v 18. století do Brightonu v roce 1960. Jak jste došel k tomuto rozhodnutí?
Pamatuji si to množství debat s Nickem (Nicholas Hytner, režisér inscenace), které předcházely konečnému ukotvení hry na dějinné přímce. Protože hnacím pohonem hlavní postavy je jídlo, chtěl jsem původně hru zasadit do období po druhé světové válce, kdy bylo jídlo stále ještě na příděl. Stejně tak se mi líbila představa tehdejší módy a hudby zakomponované do děje. Nickovi se ten nápad ale příliš nezamlouval. Přišlo mu, že barvy té doby jsou příliš tlumené (jak doslovně, co se kostýmů a prostředí týče, tak stylisticky v tom, jakou náladou a hudbou se poválečná doba vyznačovala). Chtěl do hry dosadit mnohem zářivější kombinace barev, a tak jsme se nakonec shodli na roce 1963.

Zachoval jste mnohé prvky typické pro commedii dell’arte. Byla to jedna z vašich priorit?
Jednoznačně jsem chtěl ve hře ponechat většinu typizovaných charakterů tohoto žánru. Nick a já jsme dlouhé hodiny rozebírali, jak to udělat, aby takové postavy zapadly do stylu britské komedie, music hallu, varieté a dokonce Monty Pythonovského humoru. Díky tomu si můžete snadno představit Johna Cleese, jak hraje arogantního středostavovského pána chrlícího latinu na počkání (stejně jako postava Harryho Dangleho ze Sluhy dvou pánů, hraná Martinem Ellisem).
Chtěli jsme postavám dát do vínku i trochu toho roku 1963, takže například postava Dolly (Suzie Toase) je ovlivněná zrozením feminismu. Fyzická čísla byla taktéž výzvou, stejně jako promluvy k publiku, které pro současné divadlo nejsou typické.
S fyzickými gagy vůbec tak trochu riskujeme. Jsem si jistý, že někteří domýšliví kritici bulvárních plátků to budou považovat za příliš blízké pantomimě.
Chtěli jsme však s Nickem jen vytvořit dostupnou, populární komedii, která si najde v NT své nové publikum. První náčrt obsahoval docela dost nadávek, protože tak prostě gangesteři z East Endu mluví, ale Nick byl silně proti, protože chtěl, aby měl pocit, že inscenace by měla být přístupná i rodinám s dětmi. Díky tomu se ve hře objevuje ono slovní spojení začínající na „do pr...“ jen jedenkrát, a to na úplném konci.

Celkem často jste se účastnil divadelních zkoušek. Jak se cítíte, když hru předáváte režisérovi a hercům?
Normálně bych se zkoušek účastnil jen první týden, ale s touhle hrou bylo mnohem více práce, především kvůli fyzickým gagům, které ovlivňují celý scénář.
Nick chtěl, abych byl přítomen častěji než jindy, což bylo příjemné, ačkoliv obvykle jsem mnohem radši, když mohu jít režisérovi i hercům z cesty a nechat je, ať se s tím poperou sami.
Nick a já už spolu spolupracujeme na třetí hře, a do jaké míry se účastním zkoušek, je hodně individuální. Při naší první spolupráci u inscenace England People Very Nice jsem byl na všech zkouškách, protože hra se psala během zkoušení. Častokrát jsme prováděli změny přímo ve zkušební místnosti, zatímco Nick režíroval.
Žádnou ze svých her nepovažuji za ukončenou dříve než v pátek prvního týdne samotných představení. Vím, že hra bude ještě lepší, až se odehraje před obecenstvem, proto nakladatelům posílám až inscenační, finální verzi hry, nikoliv tu, se kterou jsme zkoušeli.

čtvrtek, 6. října 2011 / 19:45hod / kino Atlas

Arnold Wesker
The Kitchen
(The Kitchen)
režie: Bijan Sheibani / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky

Kuchyně odehrávající se v Londýně 50.let je součástí tzv. dramat kuchyňského dřezu, britského kulturního hnutí, které se zabývalo malými lidskými dramaty. Milostná aférka rozhněvaného mladého šéfkuchaře Petera v podání Toma Brooka, u nás známého především díky roli „tupého“ Kevina z filmu Piráti na vlnách, krkolomné životní tempo, humor, smutek i vztek odehrávající se v suterénní kuchyni obrovské restaurace ve West Endu.

čtvrtek, 1. prosince 2011 / 19:45hod / kino Bio Oko

John Hodge
Spolupracovníci
(Collaborators)
režie: Nicholas Hytner/ UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky



V hlavní roli Stalin a Michail Bulgakov. Jak by to vypadalo, kdyby spolupracovali? A co kdyby si vyměnili místa? Bulgakova černá můra dostává obrysy. Z kredence se vynořuje Stalin a hrozí, že ho přetáhne přes hlavu psacím strojem. Kabaretní výstupy, taneční hudba a maskované postavy potulující se po jevišti. John Hodge, dvorní scénárista režiséra Dannyho Boyla, v rámci NT Live uvádí své původní drama. Po scénářích k filmům Trainspotting, Mělký hrob či Pláž tak pod taktovkou Nicholase Hytnera, uměleckého šéfa Národního divadla v Londýně, přináší surrealistickou, chytlavou a znepokojující černou komedii.
V roli Stalina se představí Simon Russell Beale, jeden z nejtalentovanějších a nejuznávanějších britských divadelních herců, v roli Bulgakova se objeví Alex Jennings.



Píše se rok 1938 a uznávaný ruský dramatik Michail Bulgakov byl právě informován, že jeho poslední hra byla zakázána. Poděšeně se ptá tajné policie, jestli mají ponětí o tom, co to pro něj znamená. „Ano,“ odpovídá policista suše, „Znamená to, že se uvolnilo místo ve vašem časovém rozvrhu.“ A to místo mu s radostí vyplní požadavkem samotného Stalina. Michail Bulgakov je tak postaven před úkol, který mu vůbec není po chuti: má napsat divadelní hru k oslavě 60. narozenin Stalina.
Jenomže mu to nějak nejde. A proto se doslova upíše ďáblovi. Tak vznikne fantaskní a morbidní spolupráce Stalina a Bulgakova. Jenomže čím víc Stalin „vypomáhá“ a ťuká do psacího stroje, tím víc se Bulgakov zamotává do své nově nabyté vůdčí pozice v Sovětském svazu. Podepisuje rozsudky smrti, odepisuje na dopisy a pomalu ale jistě se propadá do své nejhorší noční můry.



Původní hra Johna Hodge se opírá o fakta, z pravdivých událostí však plynule přechází k absurditě a snovým představám. Realitu mění ve fantaskno, čímž umožňuje alespoň částečně překlenout krutosti a teror Stalinova režimu.
Produkce Nicholase Hytnera úmyslně působí zmateně a závratně. Kruhové hlediště s rudě orámovanou klikatou stezkou designéra Boba Crowleyho se svažuje jako horská dráha v lunaparku a výborně dokresluje atmosféru neuchopitelného snového a zároveň klaustrofobicky stísněného, nábytkem přecpaného vězeňského světa Lubjanky, ve kterém se Bulgakov nachází.
Energickému a grotesknímu vyznění dodává i neskutečně obsáhlý hudební repertoár George Fentona. Diváci tak uslyší náznaky Šostakoviče, či jazzové skladby Joséphine Bakerové. I v hudbě se objevuje téma rozpolcenosti: zvuky, hudební motivy a skladby dodávají celému představení filmový ráz. Hudba je neustále přítomná, podkresluje dialogy, pohání akci a dodává celé hře rytmus.

Collaborators uvede v hlavních rolích uznávané herce londýnského národního divadla. V roli Stalina vystoupí Simon Russell Beale, v roli Bulgakova Alex Jennings. Jejich herecké výkony jsou oslavovány britským tiskem i veřejností. Bealův Stalin je zpočátku srdečný, neformální a komický, postupem času ale začne ukazovat svou pravou ledově chladnou a ocelově tvrdou duši plnou pokrytectví a krutosti.
Alex Jennings naproti tomu vykresluje portrét rozklepaného, nemocí a rozpolceností schváceného a úzkostného dramatika s pečlivě uvázaným motýlkem. Oproti venkovsky rozvernému Bealovi Jennings zachycuje postavu člověka, který podepsal smlouvu s ďáblem a až příliš dobře si uvědomuje, že zradil sám sebe a své zásady.

Ohlasy v britských médiích:
London Evening Standard, 2. 11. 2011
Theater and Dance, 2. 11. 2011
www.whatsonstage.com, 2. 11. 2011
The Guardian, 2. 11. 2011
The Telegraph, 4. 11. 2011
The Observer, 6. 11. 2011
The Telegraph, 16. 11. 2011

čtvrtek 9. února 2012 / 19:45 / kino Bio Oko

Nicholas Wright
Světlo v pohybu
(Travelling Light)
Režie: Nicholas Hytner/ UK, 2012
anglicky s anglickými a českými titulky

Jak se dvaadvacetiletému oprsklému flákači podařilo učinit objev, kterým na dlouhá léta dopředu doslova „vytřel zrak“ všem ostatním průkopníkům v oblasti kinematografie?



Píše se rok 1900. Mladý Motl Mendl žije v zapadlé vesničce ve východní Evropě a je okouzlen blikajícími němými výjevy, které se linou se z kinematografu jeho otce. S finanční podporou bodrého Jákoba, místního obchodníka se dřevem, a díky inspirativní Anně, kterou za ním poslali, aby mu pomohla vytvořit pohyblivé obrázky jejich vesnice, se mu podaří objevit převratný způsob vyprávění. O čtyřicet let později Motl, tou dobou již slavný americký režisér, vzpomíná na své začátky a hodnotí, jakou cenu musel zaplatit za splnění svého snu.

Já vím, že to v tom filmu bylo. Já ho natočil. A teď dostává honorář kráva a já nic!



Nová hra Nicholase Wrighta, autora například úspěšného Vincent in Brixton či The Reporter, je vtipnou a okouzlující poctou východoevropským imigrantům, kteří se v zlaté éře Hollywoodu stali zásadními postavami na poli filmového průmyslu. Kritikou i diváky oceněný Antony Sher, který v Národním divadle hrál například v inscenaci Primo and Stanley, se na tuto scénu vrací v roli Jákoba.



Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 19. 1. 2012
The Guardian, 19. 1. 2012
The Daily Telegraph, 19. 1. 2012
The Stage, 19. 1. 2012
The Independent, 19. 1. 2012
The Daily Mail, 19. 1. 2012
The Financial Times, 20. 1. 2012
The Daily Express, 20. 1. 2012
The Sunday Times, 22. 1. 2012
The Observer, 22. 1. 2012
The Independent on Sunday, 22. 1. 2012

čtvrtek, 1. března 2012 / 19:45hod / kino Aero

William Shakespeare
Komedie omylů
(The Comedy of Errors)
režie:  Dominic Cooke / UK, 2012
anglicky s anglickými a českými titulky

Jedna z prvních Shakespearových her a zároveň jeho nejkratší hra vůbec je fraškou plnou protikladů, paradoxů a popletených vztahů řítící se krkolomným tempem vpřed. Dvě dvojice sourozenců – identických dvojčat, hodně nedorozumění, zatčení a útěků a závěrečný happy-end na prknech Národního divadla v Londýně.

čtvrtek 29. března 2012 / 19:45 / kino Jitřenka (Semily)

Oliver Goldsmith
Omyly jedné noci
(She stoops to conquer)
Režie: Jamie Lloyd / UK, 2012

Přijde ke mně domů, vezme si, co chce, vyžene mě z mého křesla, uráží mou rodinu, nařídí svým sloužícím, aby se opili, a pak mi řekne: „Tohle je můj dům, pane.“ Je to taková nestydatost, až se jí člověk musí smát.

Pan Hardcastle je zámožný muž. Těší se, že představí svou dceru Kate mladému Marlowovi, synovi svého dávného přítele. Pokud všechno dobře dopadne, mělo by jejich seznámení vést k sňatku. Vtipálek Lumpkin ale všechno zaonačí tak, že Marlow svého potenciálního tchána považuje za hostinského a jeho dceru za tamější výčepní. Výhodou je, že ačkoliv se Marlow před ženami z vyšších společenských vrstev stydí, před těmi neurozenými dokáže být více než okouzlující. A tak úměrně s tím, jak roste pobouření pana Hardcastlea vůči arogantnímu mladíkovi, k němu sílí náklonnost jeho dcery. Urážky se násobí, láska rozkvétá, nastává chaos.

Ta mladičká výčepní mi vůbec nejde z hlavy. Kvůli ní ani nemyslím na to, jak bizarní je zbytek celé její rodiny. Je moje. Musí být moje, nebo se strašlivě pletu.

Goldsmithovy Omyly jedné noci jsou jednou z nejlepších a nejsrdečnějších komedií, které kdy byly v angličtině napsány. Jsou nepokrytou oslavou chaosu, namlouvání a nefunkční rodiny.