National Theatre Live
Program

čtvrtek, 14. října 2010 / 19:45hod
Complicité
Mizející číslo (Dissapearing Number)
režie: Simon McBurney / UK, 2007
anglicky s anglickými a českými titulky

V „Mizejícím čísle“ se proplétají příběhy dvou milostných vzplanutí, která od sebe dělí jedno století a celý kontinent. První z nich se odehrává v současnosti; druhé v roce 1914 a jeho hlavní náplní je spolupráce nejtalentovanějšího matematika 20. století – Srinivasy Ramanujana, chudého brahmína z Madrasu v jižní Indii, a jeho britského protějšku, vynikajícího cambridgeského profesora G. H. Hardyho. Podmanivou hudbu ke hře složil Nitin Sawhney a divadelní soubor Complicite režíruje Simon McBurney. „Mizející číslo“ je dílo uhrančivé vizuální poezie, které hledá odpovědi na to, co je láska a matematika, a proč je vyhnanství tak bolestivé i ve věku, kdy si myslíme, že můžeme patřit kamkoliv a mít cokoliv, na co si vzpomeneme.

čtvrtek, 9. prosince 2010 / 19:45hod
William Shakespeare
Hamlet
režie: Nicholas Hytner / UK, 2010
anglicky s anglickými a českými titulky
Český překlad: Jiří Josek

Přímý přenos Shakespearova Hamleta v režii Nicholase Hytnera, z Olivier Theatre, hlavní scény londýnského Národního divadla.

Duch mrtvého krále se zjevuje, aby Hamletovi sdělil, že byl zavražděn. Hamlet slíbí, že otce pomstí. Pochybnosti a rozpolcenost však dánského prince vedou křivolakou cestou. Láska, nenávist, nerozhodnost, odplata a věrnost nakonec zamíchají kartami osudu všem, kdo zkříží zničenému, zármutkem pološílenému Hamletovi cestu. Inscenace Hamleta v režii Nicholase Hytnera je zrcadlovým, pokřiveným odrazem naší doby. Dánsko se mění v politický stát, v němž jsou postavy neustále pod dozorem. Tajní agenti, ochranka, průmyslové kamery jsou vždy alespoň v pozadí. Všude je cítit neklid, strach a teror. Pozměněné prostředí má vliv i na postavy. Ofélii čeká oproti originální verzi hry jiný osud, Hamlet se chová spíš jako rebelský post-graduální student než představitel královského rodu. Vychytralý, neurvalý a zpupný princ si zapaluje cigaretu a filozofuje na téma „být či nebýt“, Ofélie před sebou tlačí nákupní vozík. Moderní prvky dodávají Hamletovi zcela novou, neobvyklou, avšak fascinující formu.

„Jeho (Rory Kinneara) Hamlet je dospělý muž, obyčejný dospělý muž oproštěn od jakékoli aristokratičnosti, snažící se, v sebezničující bitvě a pod neustálým dohledem státu, který mu odpírá důvěru, přátele i lásku, najít smysl života. Jestliže je toto Hamlet naší doby, pak je naše doba vskutku bezútěšná.“
(The Independent; First Night: Hamlet, National Theatre, London by David Lister, 8.10.2010)



Osoby a obsazení:
Hamlet, princ dánský - Rory Kinnear; Claudius, král dánský, Hamletův strýc - Patrick Malahide; Duch mrtvého krále/Herec - James Laurenson; Gertruda, královna, Hamletova matka, manželka krále Claudia - Clare Higgins; Polonius, kancléř - David Calder; Laertes, Poloniův syn - Alex Lanipekun, Ofelie, Poloniova dcera - Ruth Negga; Horacio, přítel a důvěrník Hamletův - Gies Terera; Rosencrantz, dvořan, bývalý Hamletův spolužák - Ferdinand Kingsley; Guildenstern, dvořan, bývalý Hamletův spolužák - Prasanna Puwanarajah; Fortinbras, princ norský - Jake Fairbrother a další.

„Představení mrazivé až do konečků prstů, představení, které musíte vidět.“
(The Independent; First Night: Hamlet, National Theatre, London by David Lister, 5.12.2010)

„Kinnear není romantický princ, ale nevyrovnaný a bojující člověk, který s hrůzou sleduje, co musí udělat, avšak nemůže jednat a nenávidí se za to.“
(www.theartsdesk.com, James Woodall, 4.12.2010)

„Sám Kinnear prohlašuje, že Hamlet se zdá být pokaždé, když vstoupí na jeviště, někým úplně jiným – což si vychutnává – a přináší kombinaci ironického humoru, hněvu, trýzně a zadumané inteligence, která zcela souhlasí s Hytnerovým svěžím, detailním přístupem (k příběhu).“
(Heather Neill, www.whatsonstage.com, 5.11.2010)

Rory Kinnear
Narodil se v Londýně 17.2.1978. Ačkoliv byl již od dětství veden k herectví – otec, Roy Kinnear, byl herec a komik, matka, Carmel Cryan je herečka – Kinnearův dětský sen se od jeho současného povolání diametrálně lišil: chtěl být brankářem fotbalového klubu Celtic. Sen se mu sice nevyplnil, ale ještě než zahořel láskou k herectví, vystudoval angličtinu na Oxfordské univerzitě, později pokračoval studiem na Londýnské akademii hudby a dramatických umění (LAMDA). Jeho divadelní tvorba zahrnuje práci pro různé produkce, ať již pro divadla West End, RSC nebo the Donmar, skutečný úspěch ale přišel až s rolemi pro londýnské Národní divadlo. Na prknech londýnského ND se poprvé objevil v roli Simona ve hře Southwark Fair (režie: Nicholas Hytner) – tou také započala spolupráce Rory Kinneara s Nicholasem Hytnerem. Následovala role Sira Fopling Fluttera v The Man of Mode (Člověk podle módy), která Kinnearovi přinesla ceny Olivier Award a Ian Charleson Award. Z produkcí pro jiná divadla je významná a kritiky vychvalovaná především Kinnearova role Angela ve hře Measure for Measure (režie: Michael Attenborough). Kromě divadelních představení má Kinnear na svém kontě i filmové (Wild Target, Quantum of Solace) a televizní role (Lennon Naked, The First Men in the Moon...).

Ruth Negga
Narodila se roku 1982 v Addis Ababě, hlavním městě Etiopie, irské matce a etiopskému otci. V sedmi letech při tragické autonehodě přišla o otce a matka se rozhodla přestěhovat do Velké Británie, kde začalo neúnavné stěhování mezi Anglií a Irskem. Vystudovala herectví na Trinity College a svými hereckými výkony stihla zaujmout divadelní kritiky natolik, že byla ve dvaceti letech nominována na cenu Olivier Award za roli v představení Duck pro Royal Court. První cena však přišla až s představením Racinovy Faidry pro londýnské Národní divadlo - za roli Aricie získala Ruth Negga prestižní Ian Charleson Award. Kromě divadelních inscenací se Ruth Negga zaměřuje i na televizní a filmovou produkci. Neil Jordan byl jejím herectvím natolik oslněn, že dokonce přepsal scénář filmu Snídaně na Plutu jen proto, aby mohl Ruth obsadit.

Clare Higgins
Narodila se 10. listopadu 1955 v hrabství Yorkshire. Rodiče, povoláním učitelé, Clare i její čtyři sestry vychovávali v katolické víře. Clare bylo čtrnáct let, když jejím životem otřáslo představení Trevora Nunna, první Shakespearovské hry, kterou kdy viděla. V roli Perdity a Hermiony tehdy vystupovala Judi Dench. „Na pódium nepřišel člověk,“ říká Clare, „ale silný charakter. Pamatuji si, že mi vyhrkly slzy a spustila se mi krev z nosu. A taky si vzpomínám, jak jsem si říkala: Přála bych si, abych sem byla bývala vůbec nešla, protože teď to budu muset taky zkusit a zvládnout.“ (The Independent, The Big Interview by Christina Patterson, 30.10.2009) V patnácti letech už Clare nevydržela jen snít, začala se chovat ve škole záměrně tak, aby ji vyhodili. V sedmnácti letech utekla z domova, v osmnácti otěhotněla a v devatenácti se jí narodil syn, kterého dala k adopci. O rok později, zničená, otupělá bolestí a s pocity, že už nemá co ztratit, podala přihlášku na LAMDU – a byla přijata. Krátce po promoci získala agenta a začala pracovat, ale uvnitř stále cítila tupou bolest. Musela vyhledat psychoterapeuta. Po několika letech intenzivní psychoterapie se nejen začala cítit lépe, ale zároveň se o psychoterapii začala do hloubky zajímat. Dnes žije v Glastonbury, vídá se se svým synem a hrdě o sobě prohlašuje, že je „znovuzrozenou pohankou“. Clare Higgins se v televizních a filmových rolích objevuje jen zřídka, sama říká, že hrát ve filmu je pro ni mnohem menší zážitek a ráda se tomu vyhne, když je možnost. Její největší filmová role byla ve filmu Hellraiser, menší filmové roličky potom v Libertine, Zlatém kompasu a naposledy se objevila ve filmu Woody Allena Kasandřin sen. Hraní v divadle je pro Clare „tou nejlepší prací na světě“, jak říká v rozhovoru s Christinou Pattersonovou pro The Independent (30. 10. 2009). Za svou kariéru zatím získala tři ceny Olivier Award, konkrétně za role ve hrách Sweet Bird Of Youth, Vincent in Brixton a Hecuba. Spolupracuje s Royal Shakespeare Company, West End a londýnským Národním divadlem.

Recenze
The Independent, 8. 10. 2010
Daily Mail, 8. 10.2010

Z českých médií:
Divadelní noviny, 25. 12. 2010

Zajímavosti
Hamlet je Shakespearovou nejdelší hrou. Nezkrácená verze hry by jako inscenace trvala čtyři a půl až pět hodin. Samotná postava Hamleta se potýká až s 1 530 verši, a má tedy ze všech Shakespearovských postav nejdelší text. Na prince dánského si ovšem nebrousí zuby jen muži: postavu Hamleta ztvárnilo již více než 50 žen (například Sarah Bernhardt roku 1899 nebo Angela Winkler, r. 2000). Samotný příběh už se pokoušeli režiséři uchopit tolika způsoby, že je těžké obecenstvo něčím šokovat. Hamlet inspiroval 26 baletních představení, šest oper a několik muzikálů. Vzniklo více než 45 televizních či filmových inscenací a ještě větších možností se Hamlet dočkal v divadle. Byl tady Hamlet beze slov (Synetic Theatre, Hamlet...the rest is silence, 2007), Hamlet bez Hamleta (herec kvůli pocitům tísně nemohl vystoupit, Richmond Theater, 1787), íránský Hamlet doplněný o lidové písně, Hamlet v tradičním japonském Nó divadle nebo třeba Hamlet jako symbolistické melodrama.

čtvrtek, 13. ledna 2011 / 19:45hod / kino Aero
Bill T. Jones
FELA!
režie: Bill T. Jones / USA, 2010
anglicky s anglickými a českými titulky

Zcela originální spojení tance, divadla a hudby. FELA! vypráví příběh legendy afrobeatu Fely Anikulapa-Kutiho - nechává promlouvat Kutiho průkopnickou hudbu v níž se zrcadlí jeho bouřlivý život umělce i politického aktivisty. V představení zazní Kutiho nejslavnější šlágry, k nimž vytvořil choreografii Bill T. Jones. Představení FELA! letos třikrát bodovalo na Tony Awards, získalo mimo jiné cenu za nejlepší choreografii.
Muzikál byl také nominován na cenu Grammy 2010 za 'Best Musical Show Album'





V roce 2008 na scéně off-broadwayského divadla 37 Arts Theatre téměř nenápadně proběhla premiéra muzikálu Fela!, velmi záhy se však představení stalo hitem a v roce 2009 už bylo přeneseno do většího a prestižnějšího divadla Eugen O´Neill přímo na Broadwayi. Mezi producenty se objevila slavná jména jako Jay-Z, Will Smith, Jada Pinkett Smith a další. V roce 2010 muzikál získal tři ceny Tony – za nejlepší choreografii (Bill T. Jones), za nejlepší kostýmy (Marina Draghici) a zvuk (Robert Kaplowitz). Na žádost londýnského Národního divadla vytvořil Bill T. Jones londýnskou verzi muzikálu, která podle dosavadních recenzí v ničem nezaostává za broadwayskou verzí. V hlavní roli alternují Rolan Bell s broadwayským Sahr Ngaujah, kterého také uvidíme v přímém přenosu z Londýna. Londýnská premiéra byla 16.11. 2010.

Muzikál nasáklý emocemi a s ojedinělou formou
Pro Billa T. Jonese bylo představení Fela! režijním debutem, žádným nováčkem na muzikálové ani braodwayské scéně ovšem není. Je považován za nejslavnějšího afro-amerického choreografa 20. století, před Fela! získal již jedno ocenění Tony za choreografii na představení Spring Awakening a mnoho dalších za choreografie moderního tance a baletu.
Ačkoliv Fela! pochází z Broadwaye, není typickým broadwayským muzikálem s jeho stereotypy, naopak snaží se je bořit a klasický divadelní prostor zcela ponořit, prosáknout a zahalit atmosférou undergroundového klubu. Tanečníci často překračují hranici jeviště-hlediště a z diváků tak dělají účastníky velkolepé Kutiho party.
Bill T. Jones představuje žánrově sice muzikál, ovšem formou zcela ojedinělý s důrazem ne na příběh, ale na pocit a celkové emotivní vyznění inscenace. Hlavním hybatelem celého představení je rytmus a Felova hudba, těm jsou všichni na scéně podřízeni.

Fela Anikulapo Kuti
Fela Ransome Kuti se narodil ve městě Abeokuta v Nigerii, severně od hlavního města Lagosu roku 1938 v elitní rodině: Otec byl anglikánský kněz a matka světově proslulá bojovnice za lidská práva, vůdkyně feministického hnutí v Nigérii. V roce 1958 byl rodiči poslán na studia medicíny do Londýna. On se ovšem namísto medicíny dal zapsat na Trinity College's school of music, kde studoval skladbu a hru na trubku. V roce 1961 zakládá kapelu Koola Lobitos, která se stane pevnou součástí londýnské klubové scény. O dva roky později, když se Fela vrací do Nigérie, kapelu obnovuje a pod vlivem Jamese Browna začíná experimentovat  a hledat svou specifickou hudební polohu. Směsicí tradičních afrických rytmů a jazzu dá základ afrobeatu.

V roce 1969 odjíždí nahrávat a na osmiměsíční turné do USA. Tam se seznamuje s myšlenkami a ideologií Černých panterů, blíže studuje tvorbu Malcolma X i jiných představitelů amerického černého nacionalismu. Pod vlivem nových politických a světonázorových objevů transformuje svoji kapelu do nového seskupení Nigeria 70 a vrací se do Lagosu. Zde pak zakládá komunu Kalakuta Republic, se sídlem v nočním klubu a nahrávacím studiu The Shrine (Svatyně), který se stane centrem nezávislého dění, politického i hudebního. S kapelou, nyní pod názvem Africa 70 se postupně stává nejen hudební hvězdou, ale také hlasem občanské neposlušnosti, kritiky vojenského vlády a představitelem politické opozice. Za své postoje je několikrát vězněn a téměř i zabit. Zcela zásadní je pro Kutiho rok 1977. Ve svém hitu Zombie kritizuje vojenský režim, jeho příslušníky přirovnává k zombiím a přitvrzuje v boji proti establishmentu. Během následné brutální vládní razie je napadena a vypálena Svatyně, Fela a další členové komuny uvězněni, ženy zbity a znásilněny. Kutiho 82 letou matku vyhodili vojáci z okna, na následky vážných zranění po pádu později zemřela. Nahrávací studio, nahrávky, hudební nástroje a jediná kopie Kutiho filmu Black president (Černý prezident) byly zničeny. Fela měl po výslechu a věznění zlomenou lebku a několik dalších kostí. Po této tragédii žil Fela krátce v exilu v Ghaně, do Nigérie se vrátil v roce 1978. O rok později založil vlastní politickou stranu MOP (Movement of the People) a byl odhodlán kandidovat na prezidenta. Jeho kandidatura však byla oficiální vládou blokována.

Fela Anikulapo Kuti ve svém životě vězněn více než dvěstěkrát, obviněn snad ze všech představitelných zločinů, odsouzen byl však jen jednou k osmnáctiměsíčnímu trestu. I přes tento neustálý nátlak žil stále v Nigérii jako ikona mezinárodního rock´n ´rollu, jazzu a hip-hopu. Byl rock star se vším všudy – milovník marihuany a žen – svých 27 tanečnic si vzal všechny naráz za manželky. Zemřel v srpnu 1997 na komplikace spojené s AIDS a jeho pohřbu v Nigérii se zúčastnil milión přátel a příznivců.

Bill T. Jones, choreograf a režisér
Držitel ceny Tony 2010, ceny Obie 2007 a mnoha jiných. Dnes považován za nejslavnějšího afro-amerického choreografa 20. století. Studoval klasický balet a moderní tanec na State University of New York at Binghamton (SUNY). Své choreografie vytvářel sólově i ve spolupráci s Arniem Zanem, se kterým v roce 1982 založili Bill T. Jones/Arnie Zane Dance Company. Pro tuto společnost vytvořil stovky choreografií, zároveň však spolupracoval i s jinými společnostmi moderního tance a baletu po celém světě, mezi nimiž najdeme Alvin Ailey American Dance Theater, Axis Dance Company, Boston Ballet, Lyon Opera Ballet, Berkshire Ballet, Berlin Opera Ballet and Diversions Dance Company, and Dayton Contemporary Dance Company’ The Flight Project. Režíruje a vytváří choreografie i pro činoherní divadlo a operu. Jeho choreografie představení The Seven pro Off-Broadwayskou produkci New York Theatre Workshop’s byla oceněna roku 2006 Lucille Lortel Award za nejlepší choreografii a za choreografii pro Broadwayský muzikál Spring Awakening obdržel cenu Tony Award.

Cena Tony - Tony Award, celým názvem Antoinette Perry Awards je cena udílená každoročně od roku 1947 vybranými pracovníky divadel a novináři v různých oblastech divadla, muzikálu a činohry. Udílí se v celkem 21 kategoriích a cenu mohou získat pouze představení či herci z Broadwaye. Jejím faktickým mimobroadwayským doplňkem je obdobná divadelní Cena Obie.

Recenze z britských médií
The Guardian, 17. 11. 2010
Evening Standard, 17. 11. 2010
Daily Telegraph, 17. 11. 2010
The Independent, 18. 11. 2010

Recenze z českých médií
Novinky.cz, Stanislav Dvořák, 14. 1. 2011

čtvrtek, 3. února 2011 / 19:45hod / kino Světozor
William Shakespeare
Král Lear (King Lear)
režie: Michael Grandage / UK, 2010
český překlad: Jiří Josek
anglicky s anglickými a českými titulky, 180 min (1 přestávka)

Michael Grandage, umělecký režisér divadla Donmar Warehouse, přichází s inscenací Krále Leara, jedné z nejlepších tragédii Williama Shakespeara. Představení se bude přenášet přímo ze scény divadla Donmar Warehouse, které sídlí v londýnské Covent Garden, a to ve čtvrtek 3. února 2011 do kina Světozor. Hvězdné herecké výkony spojené se střídmou výpravou Christophera Orama a charakteristickým osvětlením Neila Austina – to vše je skloňováno v recenzích všech prestižních londýnských novin. Nešetří se pětihvězdičkovým hodnocením ani pochvalnými komentáři a král Lear Dereka Jacobiho se už nyní zapsal na seznam nejvýznamnějších a nejlépe ztvárněných Learů současnosti. Král Lear Michaela Grandage předčil dvě poslední inscenace stejné tragédie v produkci Královské Shakespearovské společnosti, z nichž v představení Trevora Nunna dokonce exceloval Sir Ian McKellen, a už nyní se chystá na turné po UK a dostane se i na program divadel Brooklynské akademie hudby (BAM) v New Yorku.

Stárnoucí vladař. Rozdělené království. Muž, který odmítl lásku své milované dcery. Learův svět se rozpadá a král je nucen pochybovat o všem, v co kdy věřil. Král Lear je jedno z největších děl západní literatury – rozebírá samotnou podstatu lidské existence: lásku a povinnost, moc a ztrátu, dobro a zlo. "Kdo z vás mi poví, co jsem vlastně zač?"

Ohlasy v britských médiích:
The Telegraph, 8. 12. 2010
The Guardian, 8. 12. 2010
London Evening Standard, 8. 12. 2010
Financial Times, 10. 12. 2010
The Observer, 12. 12. 2010
Mail Online, 23. 12. 2010

Ohlasy v českých médiích:
Blog Aleny Prokopové, 5. 12. 2011
Scena.cz, Jana Soprová, 7. 12. 2011

Za poslední čtyři roky se na britské scéně objevily dvě významné inscenace Krále Leara – obě pro Royal Shakespeare Company (Královskou Shakespearovskou společnost). Ve srovnání s produkcemi RSC se Michael Grandage ubírá zcela jinou cestou – nesází na extravagantní prostředí a kostýmy jako inscenace Trevora Nunna z roku 2007, ani si nepohrává s politickými tématy jako Davida Farr a jeho představení z roku 2010. Michael Grandage naopak přichází s krystalicky čistou produkcí, která nejlépe charakterizuje vnitřní rozervanost postav i celého Learova světa. Tragičnost je podtržena minimalistickou scénou, okleštěnou jen na špinavé bílé dřevo. Klec, do které se svět Krále Leara uzavírá, funguje jako hrnec vroucí vody zakrytý pokličkou. Stejně jako z hrnce nemůže unikat pára, nemají se na jevišti opevněném prkny kam schovat herci, jejich neustálá konfrontace s diváky je ještě umocněna otevřeným jevištěm, kterým se Donmar Warehouse vyznačuje. V kontrastu s bílým prostředím jsou postavy oblečené většinou do černých kostýmů. Hlavním designerem je již zmíněný Christopher Oram, který vytvořil scénu i pro Krále Leara Trevora Nunna. Zajímavé a dokreslující jsou i zvukové efekty Adama Corka a osvětlení Neila Austina. Centrální scéna bouře je signalizována záblesky bílého světla, které vypadá, jako by každou chvíli mělo rozlámat dřevené stěny. Learovi rytíři jsou představováni vzdálenými zvuky hlasů a troubením na rohy. V souladu s minimalistickou scénou dochází proměn i uchopení charakterů postav. Tři sestry se vzdalují typickému stereotypnímu zobrazení. Goneril (Gina McKee) není mrcha, spíš vypočítavá žena s ledovým úsměvem, která věčně kalkuluje a propočítává možnosti. Regan (Justine Mitchell) je zase manická a hysterická. Mnohem více se ovšem projevuje jejich rivalita a ostražitost než nenasytnost a ohnivé výstupy. Cordelie (Pippa Bennett-Warner) se zase vzdává svého typického umírněného a afektovaného svatouškovství a dává dobrotu svého srdce mnohem více najevo – už nevidíme jen krále zdrceného jejím nevděkem, ale i trpící Cordelii. Neobvyklé prostředí apokalyptického světa, ve kterém král Lear dochází prozření a proměn své vlastní osobnosti, však dostává třetí rozměr především díky vynikajícímu výkonu Sira Dereka Jacobiho. Herec, kterého novináři už delší dobu pronásledovali s otázkou, kdy hodlá ztvárnit roli krále Leara, konečně může v rozhovorech namísto odpovědí „musím se na tu roli cítit připraven“ či „stále se cítím na krále Leara poněkud mladý“ odpovědět kladně – konečně dosáhl na roli dalšího Shakespearovského kolosu: postaršího krále, který se vzdává svého trůnu.

„Jacobi zachycuje pád (krále) v dokonalých detailech, zvýrazňuje ty správné chvíle přehnané okázalosti, raněného majestátu, otcovského rozhořčení a jak se jeho tyranie proměňuje v sebeuvědomění, zobrazuje i zkaženou, průměrnou lidskost.“
(At last, Derek Jacobi is the King of Lears, London Evening Star, Henry Hitchings, 8.12.2010)

Sir Derek Jacobi
začal svou hvězdnou hereckou kariéru před 22 lety. Jeho ztvárnění Jindřicha VIII. zaujalo Laurence Oliviera natolik, že se rozhodl vzít Dereka pod svá křídla. Derek se tak stal jedním z osmi zakladatelů divadelní společnosti Olivier's National Theatre Company. Následující roky se objevoval jak v Laurence Oliviera divadelních představeních, tak ve filmech (Othello, 1965) či v TV seriálech (Much Ado About Nothing, King Richard the Second, Hamlet, Prince of Denmark aj.). Ačkoliv oslňoval rolemi Richarda III., Periclea či Orestea (Electra) pro divadelní představení, opravdový zlom přišel až s TV seriály. Ocenění se dočkaly především jeho výkony v Man of Straw, The Strauss Family a I, Claudius. V epické sérii I, Claudius, ztvárnil Derek Jacobi postavu slabomyslného císaře, a za svůj výkon získal cenu BAFTA. Jeho dalším úspěchem se stala inscenace Hamleta. S představením o dánském princi se vydal na světové turné po Anglii, Egyptě, Švédsku, Austrálii, Japonsku a Číně. V roli Hamleta se objevil více než 400krát. V roce 1980 Derek propadal záchvatům strachu z vystupování na jevišti, po další dva roky nebyl schopen vystupovat v divadle. Jeho hvězdný návrat přišel s hrou Breaking the Code pro West End, za svůj výkon získal cenu Helen Hayes Trophy. V posledních letech Derek Jacobi vystupoval především v historických rolích, získal dvě ceny Emmy za roli Hitlera v televizním filmu Inside the Third Reich a za výkon ve filmu Hallmark Hall of Fame: The Tenth Man.

Gina McKee
se ve Velké Británii proslavila rolemi v televizních seriálech (Our Friend in the North, The Brass Eye, The Lenny Henry Show). První filmovou roli získala ve filmu Kena Russella Doupě bílého červa, dalším filmovým úspěchem byla role invalidní ženy v komedii Notting Hill. Úspěch jí přinesla i role v britském seriálu Sága rodu Forsytů. Ačkoliv je těžiště její tvorby především v televizní a filmové tvorbě, objevuje se pravidelně i v divadelních inscenacích. Pro Michaela Gandrageho ztvárnila roli Anny Petrovny ve hře Ivanov, převážně spolupracuje právě s Donmare Warehouse.

Pippě Bennett-Warnerové
přinesla v roce 2006 úspěch především role v muzikálu Caroline or Change pro londýnské Národní divadlo.
V dalších rolích se představí Paul Jesson (Glostr), Michael Hadley (Kent), Ron Cook (Šašek), Gwilym Lee (Edgar) a Alec Newman (Edmund).

Michael Grandage
Narodil se v Yorkshire, vyrostl v Cornwallu a vzdělání se mu dostalo na londýnské škole Central School of Speech and Drama (Centrální škola řeči a dramatu). Po studiích se stal profesionálním hercem. Jeho režisérskou a producentskou kariéru odstartovalo až zrežírování hry The Last Yankee Arthura Millera v roce 1995. Hra Michaelovi Grandagemu zajistila místo pomocného režiséra Sheffieldských divadel a když roku 1999 odešla umělecká ředitelka Deborah Paige, zaujal její místo. Uměleckým ředitelem Sheffieldských divadel byl až do roku 2005. Za tu dobu se podílel na produkci více než 40 her, z toho 11 zcela nových. Zároveň režíroval své vlastní hry: Richarda III. s Kennethem Brannaghem, Edwarda II s Josephem Fiennesem či Bouři a Dona Carlose s Derekem Jacobim. V roce 2002 se stal Michael Grandage uměleckým ředitelem divadla Donmar Warehouse a po tři roky pracoval jak v Londýně, tak v Sheffieldu. Zatímco v Sheffieldu se snažil pro práci v divadle získat především mladou krev a poskytoval angažmá mladým režisérům a designerům, v divadle Donmar rozšířil repertoár o evropská díla, zaměřil se na rozsáhlé programy školení, posílil práci na turné jednotlivých představení, apod. a Donmar tak získalo punc mezinárodního divadla. Pod jeho vedením začalo divadlo spolupracovat s West End a v letech 2008-2009 rok hostovalo na prknech Wyndhamského divadla, kde vznikly jedny z nejúspěšnějších her (v hlavních rolích se představili Kenneth Brannagh, Jude Law, Judi Dench a Derek Jacobi). Michael Grandage také započal úspěšná turné po Argentině, Dánsku, Madridu a Spojených státech amerických a tři ze svých her úspěšně přenesl na Broadway (Frost/Nixon, Hamlet, Red). Kromě produkcí divadla Donmar se Michael Grandage věnuje opeře. V roce 2010 debutoval v Glyndebourne se zcela novou produkcí Billy Budd, pokračoval produkcí Madame Butterfly v opeře Houston Grand Opera. Práce Michaela Grandageho se dočkala mnohých ocenění (Tony, Drama Desk, Olivier Award, Evening Standard, Critic’s Circle, South Bank Award), sám Michael Grandage získal čestné doktoráty Sheffieldské a Sheffieldské Hallam univerzity a roku 2006 byl oceněn za úspěchy v práci pro mezinárodní divadlo. Momentálně se kromě opery a produkcí pro Donmar věnuje i výuce – pracuje jako externí profesor na University College Falmouth a nedávno byl zvolen novým ředitelem Central School of Speech and Drama (Centrální školy řeči a dramatu). Zdroj: http://www.michaelgrandage.com/

Divadlo Donmar Warehouse – „ Skladiště Donmar“
Na počátku bylo obyčejné skladiště
V roce 1870 slouží budova dnešního divadla Donmar Warehouse jako skladiště chmelu pro místní pivovar, roku 1920 zastává funkci filmového studia a následně funkci místa, kde dozrávaly banány prodávané na trhu Covent Garden. Až roku 1961 Sir Donald Albery, divadelní manažer, a hvězda baletu Margot Fonteyn zakládají společnost Donmar Productions (jméno vzniká spojením Don ze jména Donald a Mar ze jména Margot). Kupují Warehouse, uvádějí několik divadelních her z West End a budovu Warehouse přeměňují v soukromé studio, ve kterém se konají zkoušky baletu pro London Festival Ballet. V letech 1977-81 slouží Warehouse jako další místo konání her Královské shakespearovské společnosti.
Neziskové divadlo v rukou Sama Mendese
Roku 1989 získává Donmar Warehouse společnost Associative Capital Theaters (Sdružení hlavních divadel), ta usiluje o vytvoření řetězce nejprestižnějších divadel West Endu. Donmar Warehouse získává pod taktovkou ACT roku 1990 svého prvního uměleckého ředitele Sama Mendese. Sam Mendes se společně s producentem Carem Newlingem ujímají Donmar Warehouse a představují roční osmiměsíční šňůru divadelních představení. Roku 1992 je již Donmar Warehouse ve vedoucí pozici uměleckého dění v Londýně, jako nezisková divadelní společnost se Donmar Warehouse stává uměleckou duší Londýna. Pod dohledem Sama Mendese dochází k přestavbě celého divadla: zachován je původní typický vzhled skladiště stejně jako unikátní otevřené jeviště, větších změn se dočkalo foyer a zákulisí.
Počátky spolupráce s West End a nástup Michaela Grandage
Roku 1999 se vlastníkem Donmar Warehouse stává Ambassador Theater Group (ATG je v současné době největší divadelní společností ve West End, vlastní 24 divadel). Roku 2002 na místo uměleckého režiséra nastupuje Michael Grandage, na místo producenta Nick Frankfort. Roku 2004 začíná Donmar Warehouse spolupracovat s ATG – společně produkují pro West End hru Guys and Dolls, jde o první hru uvedenou mimo hlediště v Covent Garden. Roku 2006 již Donmar Warehouse spolupracuje s ATG na pěti produkcích uváděných simultánně na různých jevištích divadel West End.
Současná tvář Donmar Warehouse
V dalších letech Donmar Warehouse postupně distribuuje svá představení do dalších divadel – rok uvádí hry na jevišti West End divadla Wyndham's Theatre, představení Hamlet přesunuje na prkna Broadwaye a zároveň začíná turné po USA i po UK. Úspěšné představení Piaf je uváděno v Madridu a v Argentině. Představení Red získává roku 2010 šest cen Tonny. Celkově produkce Donmar Warehouse dosud získaly 35 cen Olivier Awards, 23 cen Critics’ Circle Awards, 21 cen Evening Standard Awards, dvě ceny South Bank Award a 20 cen Tony Awards.

čtvrtek, 17. března 2011 / 19:45hod / kino Aero
Nick Dear, Mary Shelley
Frankenstein
režie: Danny Boyle / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky

Nové představení Frankensteina v režii Dannyho Boylea (Trainspotting, Milionář z chatrče, 127 hodin). Scénář napsal Nick Dear podle slavného románu Mary Shelleyové. Přímý přenos se uskuteční z Olivier Theatre, hlavní scény londýnského Národního divadla.

Varování: Představení vhodné od 15-ti let.



Když byl Nicholas Hytner v roce 2003 jmenován uměleckým ředitelem londýnského Národního divadla, byl Danny Boyle jedním z mnoha režisérů, na které se obrátil s nabídkou spolupráce. Hytner a Boyle se seznámili již před deseti lety v Royal Shakespeare Company (Královské Shakespearovské společnosti), kde oba pracovali jako režiséři. Právě tehdy se v Boylově hlavě zrodila myšlenka na zrežírování Frankensteina. Ale až nyní, po 15 letech promýšlení a Boylova “filmového rozptýlení”, se projekt dostává na prkna Národního divadla a díky projektu NT live i na plátna kin.
Boylův Frankenstein přitahuje pozornost všech médií především díky nevšednímu režijnímu principu. V hlavních rolích se budou střídat dva herci: Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller – oba se představí jak v roli Victora Frankensteina, tak v roli monstra. Namísto klasické jedné inscenace díky tomu vzniknou inscenace hned dvě. První se odehraje v obsazení monstrum: Benedict Cumberbatch, stvořitel: Jonny Lee Miller a právě tuto produkci má možnost v rámci NT Live přenosu zhlédnout české obecenstvo. Britští diváci na tuto nevšední nabídku divadla reagovali okamžitě: lístky na první inscenace jsou již zcela vyprodané, možnost porovnat obě představení láká jak diváky, tak kritiky.
Danny Boyle se snaží do hry vnést téma transformace, a zároveň věří, že tento postup umožní hercům lépe se vcítit do obou rolí. Hry se od sebe nebudou lišit scénářem, ale v závislosti na tom, zda monstrum/stvořitele hraje Benedict Cumberbatch či Jonny Lee Miller se lehce pozmění prostředí i pojetí charakterů.
Scénář Nicka Deara je adaptací gotického románu Frankensteina Mary Shellyové. Novinové a internetové články zatím slibují jedno: inscenace by měla být vyprávěna z pohledu monstra, nikoliv z pohledu stvořitele. Hra o kreatuře sestavené z kusů těl a probuzené do světa lidí za pomoci prazvláštních chemikálií je zasazena do devatenáctého století.
Hudbu i zvuk k představení dostala na starost britská taneční legenda Underworld, jejíž skladby se objevily ve všech filmech režírovaných Danny Boylem.

O přípravách inscenace z britských médií:
The Independent, 22. 1. 2010
Daily Mail, 29. 10. 2010
www.westendtheatre.com, 29. 10. 2010

Recenze v zahraničních médiích:
The Telegraph, 23. 2. 2011
The Guardian, 24. 2. 2011
The Independent, 24. 2. 2011
www.whatsonstage.com, 24. 2. 2011
The Express, 24. 2. 2011
The Hollywood reporter, 24. 2. 2011
The NY Times, 24. 2. 2011
The Financial Times, 25. 2. 2011

Z českých médií:
Divadelní noviny, recenze na londýnskou premiéru, 13. 3. 2011
Alenčin blog, blog filmové kritičky Aleny Prokopové, 18. 3. 2011
The Prague Post, 23. 3. 2011
Scena.cz, 29. 3. 2011
Radio Wave, 1. 4. 2011

Jonny Lee Miller
se narodil 15. listopadu 1972 v Kingstonu nad Temží. Navštěvoval chlapeckou školu Tiffin Boys School Kingston. V sedmnácti letech školu opustil a pracoval jako uvaděč v divadle, zároveň se začal zajímat o profesionální herectví. Není žádný div, že se rozhodl pro herectví – už Jonnyho dědeček Bernard Lee byl legendárním hercem (objevil se v 11 filmech o Jamesi Bondovi). Svou kariéru Jonny začínal v televizních seriálech (Inspector Morse, 1987), ale zviditelnil se až rolí Sick boye ve filmu Danny Boyla Trainspotting z roku 1996. Současně s filmovou a televizní kariérou se věnoval i divadlu.  V roce 1993 se v roli Steho objevil ve hře Beautiful Thing, roku 2004 ztvárnil postavu Christiana ve stejnojmenné adaptaci Vitenbergova filmu Rodinná oslava. Roku 2005 se v roli Adama objevil v inscenaci Dominica Dromgoola s názvem Someone Who’ll Watch Over Me, roku 2009 se objevil na prknech Broadwaye ve hře After Miss Julie.

Benedict Cumberbatch
se narodil 16. července 1976 v Londýně, vzdělání se mu dostalo na dvou soukromých školách Brambletye School a Harrow School, kde se začal věnovat herectví. Po ukončení studií rok vyučoval angličtinu, potom nastoupil na univerzitu v Manchesteru, kde se věnoval studiu dramatu, ve vzdělávání pokračoval na Londýnské akademii hudby a dramatických umění (LAMDA). Svou kariéru započal v televizních produkcích BBC, z nichž byl kritiky opěvován především za roli Stephena Hawkinga, fyzicky postiženého vědce, pro dramatický dokument Hawking (2004) – výkon mu vynesl nominaci na cenu BAFTA (televizní cena pro nejlepšího herce). Roku 2006 se objevil v roli Williama Pitta ve filmu Nezlomná vůle (Amazing Grace) a za ztvárnění Sherlocka Holmese pro seriál Sherlock (2010) získal obdiv jak diváků, tak kritiky. V divadle začínal především produkcemi pro Regent’s Park Open Air Theater – objevil se v rolích Orlanda v Jak se vám líbí, Benvolia ve hře Romeo a Julie a Demetria ve Snu noci svatojánské. Dále spolupracoval s divadly Almeida Theater, Roayl Court Theater – největší úspěch mu přinesla role Tesmana ve hře Hedda Gabler pro Almeida Theater, za kterou byl nominován na Olivier Award. S londýnským Národním divadlem spolupracoval poprvé v roce 2010 (role Davida Scott-Fowlera ve hře After the Dance).



Danny Boyle
„Být filmařem... to vyžaduje být zároveň i vůdcem. Jestliže chcete něčeho dosáhnout, musí vaše touha tvořit být psychotická.“ – Danny Boyle

Boyle se narodil 20. října 1956 v Manchesteru. Rodiče, silně věřící katolíci, chtěli, aby se stal knězem. Náboženská studia Boylovi rozmluvil Otec Conway: „Měl jsem přestoupit do semináře konajícího se poblíž Wigan, ale kněz, otec Conway, si mě vzal stranou a řekl, ‚Myslím si, že bys tam neměl jezdit.‘ Nevím, jestli zachraňoval před kněžstvím mě, nebo kněžství přede mnou. Ale záhy poté jsem se začal věnovat divadlu. A mezi tím je určité pojítko. Všichni ti režiséři – Martin Scorsese, John Woo a M. Night Shyalaman – ti všichni se měli stát knězi. Vidím na tom něco ryze divadelního.“

„Jako dítě jsem byl pořád v kině, divadlo jsem poprvé navštívil v osmnácti,“ vzpomíná Boyle. „Paradoxně mi právě divadlo připadalo jako mnohem jednodušší a přístupnější cesta k umění, a tak jsem začal právě tam.“ Po krátkých studiích na Waleské univerzitě se proto rozhodl nechat školu i kněžskou sutanu daleko za sebou a vybudovat si kariéru v divadle.
Během osmdesátých let pracoval jako ředitel v několika divadelních společnostech. Začínal v Joint Stock Theatre Company, v letech 1982-85 byl uměleckým režisérem v londýnském Theater Upstairs spadajícím pod hlavní divadlo Royal Court Theatre. Následující roky, 1985-87, zastával funkci zástupce ředitele hlavního Royal Court Theatre. Pod hlavičkou Royal Court Theater režíroval hru Timberlake Wertenbakerové s názvem The Grace of Mary Traverse („Půvabná Mary Traversová“, 1985), z dalších produkcí měla úspěch především hra anglického dramatika Edwarda Bonda – Spaseni (Saved), která získala ocenění Time Out Award.



Kromě produkcí pro Royal Court Theater režíroval Boyle pět her pro RSC (Královskou Shakespearovskou společnost), šlo však o menší hry odehrávající se na pódiu Swan Theater ve Stratfordu. Kromě her Bena Johnsona (Epicoene aneb Mlčenlivá žena, 1989) a Henrika Ibsena (Následníci trůnu, 1991) režíroval i hru The Last Days of Don Juan („Poslední dny Dona Juana“, 1991) pro kterou napsal scénář Nick Dear na základě knih Tirsa de Moliny.
V roce 1980 se Boyle začal věnovat i televizní produkci. Pro BBC Northern Ireland točil televizní filmy a seriály jako například detektivní seriál Inspektor Morse (1987) či minisérii Mr. Wroe's Virgins (1993).
V roce 1994 Danny Boyle prorazil do filmového průmyslu. Na debutu Mělký hrob (Shallow Grave) spolupracovali s Boylem scénárista John Hodge a producent Andrew Macdonald. V jedné z hlavních rolí se objevil Ewan McGregor. Ačkoliv šlo o nízkorozpočtový thriller, film byl velice kladně přijat a získal množství ocenění. Kromě prestižní ceny Alexander Korda Award for Best British Film udělovanou BAFTA získal film ceny Empire Awards za Nejlepší britský film, Nejlepšího režiséra a Nejlepšího herce (Ewan McGregor) a Danny Boyle se dočkal ceny ALFS Award for British Newcomer of the Year („Cena britského nováčka roku“) udílenou London Critics Circle Film Awards.
Po úspěchu Mělkého hrobu se trio Boyle, Macdonald a Hodge roku 1996 pustilo do nového filmu: Trainspotting. „Andrew Macdonald mi dal knihu Irvina Welshe,“ vzpomíná John Hodge, „Bylo těžké představit si to jako film. V té knize není příběh; jde o sbírku anekdot a krátkých príběhů. Vytvořit z toho narativ, bez vytváření příliš pevné struktury, byla opravdová výzva.“ Ve filmu o drogově závislých, inspirovaném knihou Irvina Welshe získal hlavní roli opět Ewan McGregor, v dalších rolích se objevili Jonny Lee Miller, Kevin McKidd, Ewen Bremner, Robert Carlyle, Peter Mullan a Kelly Macdonald. Trainspotting získal cenu BAFTA za Nejlepší adaptovaný scénář. BAFTA Scotland Awards ověnčili snímek cenami za Nejlepšího herce ve filmu (Ewan McGregor) a Nejlepší Film. Ewan McGregor získal cenu Empire Award za Nejlepšího britského herce, Ewen Bremner cenu za Nejlepší debut a Danny Boyle cenu za Nejlepšího britského režiséra.
Z další spolupráce Boyla, Macdonalda a Hodgeho vzešla romantická komedie Extra život (A Life Less Ordinary, 1997). V hlavních rolích se představili opět Ewan McGregor a Cameron Diaz. Film se dočkal rozporuplného přijetí. Stejných reakcí se dočkala i filmová adaptace knihy Alexe Garlanda z roku 2000 s názvem Pláž (The Beach), kde se v hlavní roli, k nelibosti Ewana McGregora, objevil Leonardo DiCaprio.
V roce 2002 se Danny Boyle vrátil s filmem 28 dní poté (28 Days Later) na němž se opět podílel spisovatel Alex Garland. Postapokalyptický zombie film se dočkal obrovského úspěchu a získal mnohá ocenění.
Roku 2004 přišel Boyle s rodinným filmem Millions. Rok 2007 přinesl dobrodružnou sci-fi Sunshine, ale opravdový úspěch se dostavil až s filmem Milionář z chatrče (Slumdog Millionaire, 2008). Stejně jako Pláž se i Milionář z chatrče odehrává v Thajsku. Scénář je adaptací novely Q & A autora Vika Swarupa. Film se stal celosvětovým hitem a Danny Boyle získal Zlatý Globus, cenu Directors Guild of America Award, BAFTA Award a Oscara. Film byl nominován na deset Oscarů, získal jich osm , dále získal pět cen Critics Choice Award a čtyři Zlaté Glóby.
Zatím posledním filmem Dannyho Boyla je snímek 127 hodin (127 Hours, 2010). O adaptaci autobiografie horolezce Aarona Ralstona snil Danny Boyle již od roku 2006, k realizaci se dostal až v roce 2010. Příběh boje o život získal šest nominací na Oscara.

Citace použity z: Far From Ordinary: A Danny Boyle Profile, Trevor Hogg, přístupné 16. 2.2011

čtvrtek, 30. června 2011 / 19:45hod / kino Aero
A.P.Čechov
Višňový sad (The Cherry Orchard)
režie: Howard Davies / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky

Scéna - Bunny Christie, světelný design - Neil Austin, hudba - Dominic Muldowney, zvuk - Paul Groothuis, choreografie - Lynne Page.

Osoby a obsazení
Raněvská - Zoë Wanamaker, Varja - Claudie Blakley, Trofimov - Mark Bonnar, Jepichodov - Pip Carter, Firs - Kenneth Cranham, Přednosta stanice - Paul Dodds, Lopachin - Conleth Hill, Jaša- Gerald Kyd, Gajev - James Laurenson, Simeonov-Piščik - Tim McMullan, Duňaša - Emily Taaffe, Aňa - Charity Wakefield, Charlotta - Sarah Woodward, v menších rolích dále: Craige Els, Mark Fleischmann, Colin Haigh, Jessica Regan, Tim Samuels, Stephanie Thomas, Joseph Thompson, Rosie Thomson, Ellie Turner

Višňový sad Antona Pavloviče Čechova bude režírovat blízký spolupracovník londýnského Národního divadla Howard Davies, který si svým zpracováním ruských divadelních her (Měšťáci, Unaveni sluncem a Bílá garda) vysloužil nadšený obdiv kritiky. V roli Raněvské se představí Zoë Wanamakerová.

Ohlasy v českých médiích
recenze na londýnskou premiéru, Divadlení noviny, 17. 6. 2011

Ohlasy v zahraničních médiích:
The Independent, 23. 5. 2011
www.westendtheatre.com, 21. 5. 2011
The NY Times, 31. 5. 2011
The Telegraph, 18. 5. 2011

Zoë Wanamakerová se narodila 13. května 1949 v New Yorku, USA. Ve věku tří let se malá Zoë musela s rodinou přestěhovat do Londýna, neboť její otec, režisér a herec Sam Wanamaker se dostal na Hollywoodskou černou listinu, která v padesátých letech ze zábavního průmyslu odstraňovala každého potenciálního komunistu. Matka Zoë, Charlotte Hollandová, která v USA pracovala jako herečka a reportérka v rádiu, musela opustit práci a v Londýně si najít jiné zaměstnání, aby uživila rodinu. Zoë má dvě sestry, Jessicu a Abbey.
V Londýně se Sam Wanamaker rozhodl vystavět přesnou repliku Shakespearovského divadla Globe. Za téměř třicetiletou práci na rekonstrukci Shakespearova divadla mu byl roku 1993 udělen Řád britského impéria, ještě téhož roku Sam Wanamaker zemřel na rakovinu.
Královna Alžběta II. v červnu 1997 slavnostně otevřela Globe a Zoë jako první vystoupila na jevišti. Přednesla úryvek z Shakespearovy historické hry Jindřich V.
Pro hereckou kariéru se Zoë rozhodla ve věku deseti let poté, co s rodiči strávila léto ve Stratfordu. Rodiče ji od herectví zrazovali, neboť věděli, jak těžké je potýkat se s odmítnutími a neustále bojovat o místo na výsluní. Zoë se začala věnovat tanci a navštěvovat uměleckou školu. Nějakou dobu pracovala jako sekretářka a dokonce přemýšlela o kariéře ošetřovatelky. Nakonec ale zjistila, že to, co doopravdy chce, je stát se herečkou.
Začala navštěvovat školu Central School of Speech and Drama (Škola řeči a dramatu), po třech letech školu opustila a v roce 1970 už stála na prknech divadla. Od té doby se objevila v nekonečném množství roztodivných divadelních, televizních i filmových rolích. Hrála psa, leprikóna, Emílii v Othellovi, Lady Anne v Richardu III., Miss Murdestonovou v Davidu Copperfieldovi.
Snad nejvýrazněji se ale Zoë zapsala do povědomí diváků jako profesorka ve filmu Harry Potter a Kámen mudrců (2001), kde s orlíma očima a načepýřenými vlasy učila Harryho Pottera létat na koštěti. V britském sitcomu Moje rodina (My Family, 2000) se potom představila jako manželka a matka Susan Harperová. Oproti rolím v divadle jsou ale role Madam Hoochové a Susan Harperové pouhou kapkou v moři úspěšné herecké kariéry.
Zoë září ve hrách předních dramatiků jako je William Shakespeare, Oscar Wilde, Tennessee Williams, Arthur Miller a další.
Její hvězdná role přišla roku 1979, kdy si zahrála May Danielsovou ve hře Mosse Harta a Goerge Kaufmanna nazvané Jednou za život (Once in a Lifetime, Aldwych Theatre 1979). Za roli May Danielsové získala cenu Olivier Award za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Roku 1997 si zahrála hlavní roli v Sofoklově Elektře (Electra, Minerva Studio Theatre 1997) a odnesla si další cenu Olivier Award. Role ve hře Matka Kuráž a její děti z roku 1984 jí vynesla ocenění Critics' Circle Theatre Award, roku 1986 se za roli ve hře Loot („Kořist“, Manhattan Theater Club, New York) dočkala ceny Drama Desk Award, roku 1992 byla za ztvárnění Connie v televizním filmu The Countess Alice („Vévodkyně Eliška“, 1992) odměněna cenou Broadcastig Press Guild Award a rok 2002 jí přinesl nominaci na cenu Olivier Award za roli Anny ve hře Boston Marriage („Bostonské manželství“, Donmar Warehouse 2001).

Zdroje: www.mtv.com, www.zoewanamaker.com

Howard Davies se narodil 26. dubna 1945 v Durhamu, vystudoval místní univerzitu a následně univerzitu v Bristolu. Úspěchy ověnčený divadelní producent a režisér je uznávaný jak ve Velké Británii, tak v USA.
Davies během své kariéry režíroval více než 40 her, zaměřuje se na díla amerických spisovatelů (Eugen O’Neill, Arthur Miller), ruských autorů (Michail Bulgakov, Maxim Gorkij) a často spolupracuje s Alanem Rickmanem (Nebezpečné známosti), Zoë Wanamakerovou (Piaf) a Alanem Howardem (Hra o dítěti,The Play About Baby). Jeho práce je spojena s londýnským divadlem Almeida Theater, Královskou Shakespearovskou společností, Broadwayí a v současné době především s londýnským Národním divadlem, kde působí jako partnerský režisér (Associate Director).
Pro Královskou Shakespearovskou společnost založil divadlo Warehouse Theater a následující čtyři roky v něm uvedl pod vlastní taktovkou 26 her včetně Macbetha (1982), Nebezpečných známostí (The Other Place, 1985) a Troiluse a Kressidy (Royal ShakespeareTheatre, 1985). Na Brodwayi zazářil svým debutovým představením Piaf (1981), celkem na Brodwayi uvedl 8 her (My Fair Lady, Kočka na rozpálené plechové střeše, aj.).
Za inscenace Nebezpečné známosti a Ledař přichází (Aldwych Theater, 1976) byl Howard Davies nominován na cenu Tony Award za režii. Po uvedení hry Ledař přichází pro Almeida Theater získal Davies cenu Laurence Oliviera a Evening Standard Awards za nejlepší režii.
Z představení uvedených v Národním divadle v Londýně kritici ocenili především inscenace Všichni moji synové (2001, cena Olivier Award za nejlepší režii) a Smutek sluší Elektře (2004, ceny Critics’ Circle Award a Laurence Olivier Award). Mezi další inscenace pro Národní divadlo v Londýně patří například Měšťáci (Lyttelton Theatre, 2007), Život Galileiho (Olivier Theatre, 2006), Unavení sluncem (Lyttelton Theatre, 2009) nebo Bílá garda (Lyttelton Theatre, 2010).
Kromě divadla se Howard Davies věnuje i opeře a příležitostně pracuje jako producent pro BBC.

čtvrtek, 15. září 2011 / 19:45hod / kino Světozor

Richard Bean
Sluha dvou pánů
(One Man, Two Guvnors podle Goldoniho hry "The Servant of two Masters")

anglicky s anglickými a českými titulky

režie: Nicholas Hytner
výprava: Mark Thompson
světla: Mark Henderson
hudba: Grant Olding
zvuk: Paul Arditti
režie soubojů a rvaček: Kate Waters
překlad: Jitka Sloupová
české titulky k přenosu: Zuzana Josková

Osoby a obsazení:
Gareth - David Benson, Stanley Stubbers - Oliver Chris, Francis Henshall -James Corden, Alfie - Tom Edden, Doktor - Martyn Ellis, Pauline Clench - Claire Lams, Charlie Clench - Fred Ridgeway, Alan - Daniel Rigby, Rachel Crabbe - Jemima Rooper, Dolly - Suzie Toase, Dále hrají: Derek ElroyLloyd Boateng - Trevor Laird, Polly Conway, Jolyon Dixon, Paul Lancaste, Fergus March, Gareth Mason, Clare Thomson.

Anglická verze Sluhy dvou pánů, světoznámé italské commedie dell‘arte Carla Goldoniho, z pera Richarda Beana, jednoho z nejoblíbenějších současných scénáristů britské divadelní scény. V hlavní roli vystoupí James Corden, populární televizní komediální herec, režie se ujme Nicholas Hytner, umělecký ředitel Národního divadla v Londýně.

Francis Henshall má problém: vyhodili ho z jeho vlastní skiffle kapely. Hlad a nouze ho doženou k tomu, aby nabídl své služby zlodějíčkovi z East Endu. Tak se Francis stane poskokem Roscoa Crabbeho. Jenomže Roscoe je ve skutečnosti Rachel Crabbeová vystupující pod jménem svého zavražděného bratra. V hostinci U Kriketových pálek začne být trochu těsněji, když se v něm ubytuje i Stanley Stubbers – Roscoův vrah a zároveň Rachelin milenec. Francis neváhá a začne pracovat i pro něj.

Rachel Crabbeová i Stanley Stubbers pasou po jediném – obrat Charlieho “Kačera” Clenche a společně uprchnout do Austrálie. Před Francisem tak vyvstává nový problém: jeho šéfové nesmí zjistit, že pracuje pro oba dva. Řešení je celkem jednoduché. Stačí je držet dost daleko od sebe...

Ohlasy v britských médiích:
The Guardian, 25. 5. 2011
Evening Standard, 25. 5. 2011
The Independent, 26. 5. 2011
Financial Times, 27. 5. 2011
The Independent, 29. 5. 2011
Sunday Express, 29. 5. 2011
The Observer, 29. 5. 2011
Timeout, 31. 5. 2011
Daily Mail, 6. 7. 2011

James Corden v hlavní roli Francise Henshalla, novodobého harlekýna, tj. hudebníka vyhozeného ze své vlastní skifflové kapely, ve svém návratu do Národního divadla opakuje úspěch let minulých. O osm let dříve totiž strhl kritiky i diváky na svou stranu ve hře Šprti (2004), režírované také Nicholasem Hytnerem.
Následovala filmová adaptace a role v televizních seriálech, které Jamese zapsaly do dějin komediálních skečů a seriálů. Po menších rolích v seriálech Fat Friends (2000) a Malá Velká Británie (2003), James roku 2007 napsal a proslavil komediální sitcom Gavin & Stacey, a tak zapsal do povědomí Britů postavu Smithyho – veselého a svéhlavého milovníka fotbalu a piva. Zároveň si získal své místo v televizi ITV, kde aktivně využívá svůj komediální talent při vytváření různých televizních talk-show (James Corden's World Cup Live, 2010) a soutěží (A League of Their Own).

Daniel Rigby, nedávno oceněný Bafta Award za roli Erica Morecambe v televizním filmu BBC2 Eric a Ernie, vystupuje v roli Alana (Orlanda) Dangleho – muže, který se tak moc chce stát hercem, až si dá umělecké jméno Alan podle tradice rozhněvaných mladých mužů. Daniel Rigby vystudoval Královskou akademii dramatických umění a věnuje se především divadelní tvorbě.

Oliver Chris hraje Stanley Stubberse, přihlouplého studenta veřejné školy s rádoby učenou mluvou, který utíká před zákonem. Oliver se na začátku své kariéry objevoval především v televizních seriálech. Malé roličky v Kanclu (2001), Green Wing (2004) či IT Crowd (2006) ale Olivera nenaplňovaly, po osmi letech převážně televizní tvorby se tak vrátil do divadla. Objevil se v různých divadelních produkcích (Rain Man, Sen noci svatojánské) a zároveň se začal věnovat nahrávání audio knih, či práci v rádiu.

Tom Edden, který se převážně objevuje v pohádkových inscenacích (Popelka, 101 Dalmatinů, Šípková Růženka) dostává poprvé šanci ukázat svůj talent v Národním divadle. Jeho role sklízí úspěch – jako rozklepaný, 87letý a věčně ponižovaný číšník Alfie neustále padá ze schodů, naráží do dveří a skvěle přihrává Jamesi Cordenovi ve scéně s dvojí večeří.

INTERVIEW S RICHARDEM BEANEM

Richard Bean se narodil v East Hull a než se stal dramatikem, pracoval jako psycholog práce a stand-up bavič. Mezi jeho hry patří Novomanželské apartmá, Pánbíčkáři, Harvest, Toast, The Big Fellah či adaptace Moliérovy hry Zdravý nemocný.
Jeho zatím poslední hra England People Very Nice měla svou premiéru v Národním divadle v Londýně roku 2009. V interview popisuje vznik a proměny inscenace Sluha dvou pánů.

V čem se liší práce na adaptaci od práce na originální hře?
Většina dramatiků ráda vytvoří alespoň jednu adaptaci ročně, a to proto, že vědí, o co v té hře půjde.
U originálního textu si o směřování děje musíte rozhodnout sám. V adaptaci musíte dávat pozor jen na to, aby zápletky fungovaly v rámci kontextu, do kterého jste hru zasadil – jako například právě v Sluhovi dvou pánů, kterého jsme přemístili do Brightonu v roce 1963.
Pak už jen zbývalo postarat se o to, aby hra byla vtipná. Psát adaptace je potěšující záležitost, neříkám, že jednodušší, ale rozhodně zábavnější, protože konec už za vás někdo vymyslel. Konce her jsou pro dramatika vždycky tak trochu děsivou záležitostí.

Sluha dvou pánů má komplexní strukturu a je hodně typickou hrou svého období. Jaké problémy s sebou přináší adaptace a úpravy hry takového žánru?
Hlavním problémem, který bylo potřeba vyřešit, byla hlavní zápletka. Ta je rozehraná kolem dohodnutého manželství, což je něco, co už v dnešní společnosti, až na pár výjimek, téměř neexistuje.
Protože jsme chtěli hru zasadit do roku 1960 a nechtěli jsme ji zaměřovat na manželství imigrantů, a tím měnit celé vyznění hry, přišli jsme s účelovým manželstvím. To se do hry hodí, protože jedna z postav je gay a snaží se tento fakt skrýt právě sňatkem se ženou.
Druhým problémem byly šermířské souboje (sword fighting), které se objevují v originále. Vzpomněl jsem si na Luhrmannův film Romeo + Julie (1996), kde postavy používaly automatické zbraně do výrobce zvaného „Sword“ (sword = meč, pozn. překladatele), čímž Luhrmann zamezil nutnosti měnit cokoliv v textech odkazujících na souboje. Tak mě napadlo, že v roce 1960 u sebe gangsteři z East Endu nosili vystřelovací nože.

Hru jste přemístil z Benátek v 18. století do Brightonu v roce 1960. Jak jste došel k tomuto rozhodnutí?
Pamatuji si to množství debat s Nickem (Nicholas Hytner, režisér inscenace), které předcházely konečnému ukotvení hry na dějinné přímce. Protože hnacím pohonem hlavní postavy je jídlo, chtěl jsem původně hru zasadit do období po druhé světové válce, kdy bylo jídlo stále ještě na příděl. Stejně tak se mi líbila představa tehdejší módy a hudby zakomponované do děje. Nickovi se ten nápad ale příliš nezamlouval. Přišlo mu, že barvy té doby jsou příliš tlumené (jak doslovně, co se kostýmů a prostředí týče, tak stylisticky v tom, jakou náladou a hudbou se poválečná doba vyznačovala). Chtěl do hry dosadit mnohem zářivější kombinace barev, a tak jsme se nakonec shodli na roce 1963.

Zachoval jste mnohé prvky typické pro commedii dell’arte. Byla to jedna z vašich priorit?
Jednoznačně jsem chtěl ve hře ponechat většinu typizovaných charakterů tohoto žánru. Nick a já jsme dlouhé hodiny rozebírali, jak to udělat, aby takové postavy zapadly do stylu britské komedie, music hallu, varieté a dokonce Monty Pythonovského humoru. Díky tomu si můžete snadno představit Johna Cleese, jak hraje arogantního středostavovského pána chrlícího latinu na počkání (stejně jako postava Harryho Dangleho ze Sluhy dvou pánů, hraná Martinem Ellisem).
Chtěli jsme postavám dát do vínku i trochu toho roku 1963, takže například postava Dolly (Suzie Toase) je ovlivněná zrozením feminismu. Fyzická čísla byla taktéž výzvou, stejně jako promluvy k publiku, které pro současné divadlo nejsou typické.
S fyzickými gagy vůbec tak trochu riskujeme. Jsem si jistý, že někteří domýšliví kritici bulvárních plátků to budou považovat za příliš blízké pantomimě.
Chtěli jsme však s Nickem jen vytvořit dostupnou, populární komedii, která si najde v NT své nové publikum. První náčrt obsahoval docela dost nadávek, protože tak prostě gangesteři z East Endu mluví, ale Nick byl silně proti, protože chtěl, aby měl pocit, že inscenace by měla být přístupná i rodinám s dětmi. Díky tomu se ve hře objevuje ono slovní spojení začínající na „do pr...“ jen jedenkrát, a to na úplném konci.

Celkem často jste se účastnil divadelních zkoušek. Jak se cítíte, když hru předáváte režisérovi a hercům?
Normálně bych se zkoušek účastnil jen první týden, ale s touhle hrou bylo mnohem více práce, především kvůli fyzickým gagům, které ovlivňují celý scénář.
Nick chtěl, abych byl přítomen častěji než jindy, což bylo příjemné, ačkoliv obvykle jsem mnohem radši, když mohu jít režisérovi i hercům z cesty a nechat je, ať se s tím poperou sami.
Nick a já už spolu spolupracujeme na třetí hře, a do jaké míry se účastním zkoušek, je hodně individuální. Při naší první spolupráci u inscenace England People Very Nice jsem byl na všech zkouškách, protože hra se psala během zkoušení. Častokrát jsme prováděli změny přímo ve zkušební místnosti, zatímco Nick režíroval.
Žádnou ze svých her nepovažuji za ukončenou dříve než v pátek prvního týdne samotných představení. Vím, že hra bude ještě lepší, až se odehraje před obecenstvem, proto nakladatelům posílám až inscenační, finální verzi hry, nikoliv tu, se kterou jsme zkoušeli.

čtvrtek, 6. října 2011 / 19:45hod / kino Atlas

Arnold Wesker
Kuchyně
(The Kitchen)
režie: Bijan Sheibani / UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky

Kuchyně odehrávající se v Londýně 50.let je součástí tzv. dramat kuchyňského dřezu, britského kulturního hnutí, které se zabývalo malými lidskými dramaty. Milostná aférka rozhněvaného mladého šéfkuchaře Petera v podání Toma Brooka, u nás známého především díky roli „tupého“ Kevina z filmu Piráti na vlnách, krkolomné životní tempo, humor, smutek i vztek odehrávající se v suterénní kuchyni obrovské restaurace ve West Endu.

čtvrtek, 1. prosince 2011 / 19:45hod / kino Bio Oko

John Hodge
Spolupracovníci
(Collaborators)
režie: Nicholas Hytner/ UK, 2011
anglicky s anglickými a českými titulky

V hlavní roli Stalin a Michail Bulgakov. Jak by to vypadalo, kdyby spolupracovali? A co kdyby si vyměnili místa? Bulgakova černá můra dostává obrysy. Z kredence se vynořuje Stalin a hrozí, že ho přetáhne přes hlavu psacím strojem. Kabaretní výstupy, taneční hudba a maskované postavy potulující se po jevišti. John Hodge, dvorní scénárista režiséra Dannyho Boyla, v rámci NT Live uvádí své původní drama. Po scénářích k filmům Trainspotting, Mělký hrob či Pláž tak pod taktovkou Nicholase Hytnera, uměleckého šéfa Národního divadla v Londýně, přináší surrealistickou, chytlavou a znepokojující černou komedii.
V roli Stalina se představí Simon Russell Beale, jeden z nejtalentovanějších a nejuznávanějších britských divadelních herců, v roli Bulgakova se objeví Alex Jennings.

Píše se rok 1938 a uznávaný ruský dramatik Michail Bulgakov byl právě informován, že jeho poslední hra byla zakázána. Poděšeně se ptá tajné policie, jestli mají ponětí o tom, co to pro něj znamená. „Ano,“ odpovídá policista suše, „Znamená to, že se uvolnilo místo ve vašem časovém rozvrhu.“ A to místo mu s radostí vyplní požadavkem samotného Stalina. Michail Bulgakov je tak postaven před úkol, který mu vůbec není po chuti: má napsat divadelní hru k oslavě 60. narozenin Stalina.
Jenomže mu to nějak nejde. A proto se doslova upíše ďáblovi. Tak vznikne fantaskní a morbidní spolupráce Stalina a Bulgakova. Jenomže čím víc Stalin „vypomáhá“ a ťuká do psacího stroje, tím víc se Bulgakov zamotává do své nově nabyté vůdčí pozice v Sovětském svazu. Podepisuje rozsudky smrti, odepisuje na dopisy a pomalu ale jistě se propadá do své nejhorší noční můry.

Původní hra Johna Hodge se opírá o fakta, z pravdivých událostí však plynule přechází k absurditě a snovým představám. Realitu mění ve fantaskno, čímž umožňuje alespoň částečně překlenout krutosti a teror Stalinova režimu.
Produkce Nicholase Hytnera úmyslně působí zmateně a závratně. Kruhové hlediště s rudě orámovanou klikatou stezkou designéra Boba Crowleyho se svažuje jako horská dráha v lunaparku a výborně dokresluje atmosféru neuchopitelného snového a zároveň klaustrofobicky stísněného, nábytkem přecpaného vězeňského světa Lubjanky, ve kterém se Bulgakov nachází.
Energickému a grotesknímu vyznění dodává i neskutečně obsáhlý hudební repertoár George Fentona. Diváci tak uslyší náznaky Šostakoviče, či jazzové skladby Joséphine Bakerové. I v hudbě se objevuje téma rozpolcenosti: zvuky, hudební motivy a skladby dodávají celému představení filmový ráz. Hudba je neustále přítomná, podkresluje dialogy, pohání akci a dodává celé hře rytmus.

Collaborators uvede v hlavních rolích uznávané herce londýnského národního divadla. V roli Stalina vystoupí Simon Russell Beale, v roli Bulgakova Alex Jennings. Jejich herecké výkony jsou oslavovány britským tiskem i veřejností. Bealův Stalin je zpočátku srdečný, neformální a komický, postupem času ale začne ukazovat svou pravou ledově chladnou a ocelově tvrdou duši plnou pokrytectví a krutosti.
Alex Jennings naproti tomu vykresluje portrét rozklepaného, nemocí a rozpolceností schváceného a úzkostného dramatika s pečlivě uvázaným motýlkem. Oproti venkovsky rozvernému Bealovi Jennings zachycuje postavu člověka, který podepsal smlouvu s ďáblem a až příliš dobře si uvědomuje, že zradil sám sebe a své zásady.

Ohlasy v britských médiích:
London Evening Standard, 2. 11. 2011
Theater and Dance, 2. 11. 2011
www.whatsonstage.com, 2. 11. 2011
The Guardian, 2. 11. 2011
The Telegraph, 4. 11. 2011
The Observer, 6. 11. 2011
The Telegraph, 16. 11. 2011

čtvrtek 9. února 2012 / 19:45 / kino Bio Oko

Nicholas Wright
Světlo v pohybu
(Travelling Light)
Režie: Nicholas Hytner/ UK, 2012
anglicky s anglickými a českými titulky

Jak se dvaadvacetiletému oprsklému flákači podařilo učinit objev, kterým na dlouhá léta dopředu doslova „vytřel zrak“ všem ostatním průkopníkům v oblasti kinematografie?

Píše se rok 1900. Mladý Motl Mendl žije v zapadlé vesničce ve východní Evropě a je okouzlen blikajícími němými výjevy, které se linou se z kinematografu jeho otce. S finanční podporou bodrého Jákoba, místního obchodníka se dřevem, a díky inspirativní Anně, kterou za ním poslali, aby mu pomohla vytvořit pohyblivé obrázky jejich vesnice, se mu podaří objevit převratný způsob vyprávění. O čtyřicet let později Motl, tou dobou již slavný americký režisér, vzpomíná na své začátky a hodnotí, jakou cenu musel zaplatit za splnění svého snu.

Já vím, že to v tom filmu bylo. Já ho natočil. A teď dostává honorář kráva a já nic!

Nová hra Nicholase Wrighta, autora například úspěšného Vincent in Brixton či The Reporter, je vtipnou a okouzlující poctou východoevropským imigrantům, kteří se v zlaté éře Hollywoodu stali zásadními postavami na poli filmového průmyslu. Kritikou i diváky oceněný Antony Sher, který v Národním divadle hrál například v inscenaci Primo and Stanley, se na tuto scénu vrací v roli Jákoba.

Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 19. 1. 2012
The Guardian, 19. 1. 2012
The Daily Telegraph, 19. 1. 2012
The Stage, 19. 1. 2012
The Independent, 19. 1. 2012
The Daily Mail, 19. 1. 2012
The Financial Times, 20. 1. 2012
The Daily Express, 20. 1. 2012
The Sunday Times, 22. 1. 2012
The Observer, 22. 1. 2012
The Independent on Sunday, 22. 1. 2012

Ohlasy v českých médiích:
Divadelní noviny, 9. 2. 2012

NICHOLAS WRIGHT
„Lidé mi říkají, že se má dramata od sebe liší, ale mně se zdá, že píšu neustále variaci jedné a té samé hry – a ta je vyprávěním o mně samotném!“
Poslední čtyři desetiletí je Nicholas Wright jednou z klíčových postav londýnské divadelní scény. Napsal množství úspěšných her v čele s Paní Kleinovou (Mrs Klein), Vincent in Brixton („Vincent v Brixtonu“) a The Reporter („Reportér“), adaptací klasických dramatických děl a především pak slavnou adaptaci fantasy trilogie Philipa Pullmana Jeho temné esence (či Jeho šerá hmota).
Kromě scenáristických úspěchů se pohybuje i v samotném srdci divadelních institucí. Roku 1969 se připojil k Royal Court jako ředitel castingu, později se stal prvním režisérem divadla Theatre Upstairs. V letech 1975 až 1977 zastával společně s Robertem Kiddem roli uměleckého ředitele Royal Court. Pro Národní divadlo v Londýně začal pracovat v roce 1984 nejprve jako literární manažer a od roku 1998 potom jako pomocný režisér.
„Vytváření fiktivních charakterů mi dává mnohem větší volnost. U biografických her člověk neustále musí pamatovat na to, aby náhodou neporušil autorská práva a aby nezklamal diváky přístupem k tématu. Jestli se mě totiž něco dotýká, tak když se divák po zhlédnutí mé hry cítí podveden zpracováním jemu dobře známé látky,“ říká Wright v rozhovoru s Neilem Dowdenem pro magazín Exeunt.
Nicholas Wright se narodil roku 1940 v Kapském Městě v Jižní Africe, odkud v 18 letech emigroval do Velké Británie. V jeho tvorbě dominují biografická dramata – již zmiňovaná Paní Kleinová se zabývá životem dětské psychoanalytičky, drama Vincent in Brixton životem známého malíře van Gogha, zatímco The Reporter je o reportérovi BBC Jamesu Mossmanovi.
V případě Světla v pohybu Wright opustil známé stezky a vytvořil zcela fiktivní příběh, který v rozhovoru s Neilem Downdenem přirovnává k „židovské pohádce“ a „romanci, ve které se hlavní hrdina musí vzdát své lásky“.
Stejně jako v předchozích hrách se i ve Světle v pohybu objevuje téma střetu jedince (a jeho zájmů) se společností a – dokonce i autobiografická linka samotného Wrighta. „Když jsem opouštěl Kapské Město, netušil jsem, do jaké míry mě ovlivnilo. Co mi dalo do vínku, jsem zjistil až s přibývajícím věkem.“

ANTONY SHER
Herec, spisovatel a malíř Antony Sher se narodil 14. června 1949 v Kapském Městě v Jižní Africe. Roku 1958 emigroval do Anglie, kde se v Londýně začal naplno věnovat herectví. „Jsem gay, Žid a bílý Afroameričan,“ řekl Sher v rozhovoru s Timem Adamsem pro noviny The Observer, „a po dlouhou dobu jsem se za všechny tyhle škatulky styděl.“
Doba strávená na škole dramatu v Londýně a následné terapie nakonec přiměly Shera ujasnit si, že popírání vlastní osobnosti nikam nevede. V devadesátých letech se pak s londýnským Národním divadlem vydal do Litvy, země svých předků, kde navštívil vesnici odkud pocházeli. „Bylo to nesmírně dojemné,“ vzpomíná v rozhovoru pro Financial Times, „v té vesnici zůstal už jen jediný Žid, který se hrdinně snažil udržet pohromadě zbytky židovské tradice a komunity, které ještě nezahladil čas. Nacisté roku 1943 zmasakrovali veškerou židovskou populaci ve vesnici a tenhle muž přežil jen díky tomu, že ho naverbovala ruská armáda.“
Do vesnice se Sher vypravil s touhou odhalit odkaz rodiny Sherů, a právě pátrání po vlastní historii ho přivedlo ke Světlu v pohybu.
Pocit, že zužitkuje své vlastní zkušenosti s emigrantskou minulostí, kterou se zabýval i ve svém prvním románu Middlepost, ho k roli Jacoba Bindela neodolatelně přitahoval. Nakonec se Sher pro roli Jacoba nadchl obdobně jako pro roli Philipa Gellburga ve hře Arthura Millera Rozbité zrcadlo (Broken Glass, 1994). Gellburg je, stejně jako Antony Sher, židovského původu – na rozdíl od Shera ale nikdy nevyhledá pomoc terapeuta, což Sher vidí jako chybu. „Nenáviděním sama sebe zcela zbytečně ztrácíte obrovské kvantum času i energie,“ sdělil Sher Matthew Amerovi pro web officiallondontheatre.co.uk. Většina postav, které za dobu své hvězdné kariéry ztvárnil, je alespoň částečným odrazem jeho osobnosti.
Pro Shera je poznávání a uvědomování si sama sebe velmi důležité, a to nejen skrze herectví – divadelní šňůru zakončuje malbou či kresbou postavy, kterou ztvárnil. Na jeho výstavách byste tak mohli nahlédnout na (auto)portréty úspěšných hlavních rolí v Richardu III. (Barbican Theatre, 1985) a Stanleym (Royal National Theatre, 1996), za které Sher získal ocenění Olivier Award za nejlepší mužský herecký výkon.
V nejbližší době ve sbírce přibude kromě Jacoba Bindela portrét postavy ze hry Kapitán Köpenick – je však otázkou, zda si Sher obrazy vystaví, nebo je prodá, neboť na své výstavě k 60. narozeninám zjistil, že prodávat obrazy je do jisté míry nesmírně osvobozující.

čtvrtek, 1. března 2012 / 19:45hod /
kino Aero (Praha), kino Jitřenka (Semily)

William Shakespeare
Komedie omylů
(The Comedy of Errors)
režie:  Dominic Cooke / UK, 2012
anglicky s anglickými a českými titulky

Jedna z prvních Shakespearových her a zároveň jeho nejkratší hra vůbec je fraškou plnou protikladů, paradoxů a popletených vztahů řítící se krkolomným tempem vpřed. Dvě dvojice sourozenců – identických dvojčat, hodně nedorozumění, zatčení a útěků a závěrečný happy-end na prknech Národního divadla v Londýně.

Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 30. 11. 2011
The Financial Times, 30. 11. 2011
The Guardian, 30. 11. 2011
The Stage, 30. 11. 2011
The Daily Telegraph, 30. 11. 2011
The Independent, 30. 11. 2011
The Daily Mail, 1. 12. 2011
The Observer, 4. 12. 2011
The Independent on Sunday, 4. 12. 2011

DOMINIC COOKE
Narozen roku 1966 v Londýně, Dominic Cooke započal svou divadelní kariéru roku 1990 založením společnosti Pan Optic, která uváděla moderní verze klasických her. Roku 1995 začal pracovat pro Royal Court Theatre jako dramatik, o tři roky později získal funkci pomocného režiséra.
Roku 2003 Royal Court opustil a stal se pomocným režisérem při Royal Shakespeare Company. V RSC režíroval hru Arthura Millera Zkouška ohněm, za kterou získal roku 2007 ocenění Laurence Olivier Award za nejlepšího režiséra.
Roku 2006 se Dominic Cooke opět vrátil k divadlu Royal Court Theatre, tentokrát jako umělecký režisér. Z více než 100 her uvedených v Royal Court za dobu Cookova „kralování“ dosáhla největšího úspěchu hra Buze Butterwortha Jerusalem a Enron Lucy Prebbleové (obě hry se přesunuly na Brodway), roku 2010 sám Dominic Cooke režíroval komedii Bruce Norrise Clybourne Park, za kterou získal Evening Standart Award a Laurence Olivier Award za režii, hra také získala Evening Standard Award za nejlepší novou produkci a Critics' Circle Theatre Award.
Za dobu Cookova uměleckého vedení získalo Royal Court bezkonkurenční reputaci a zapsalo se do povědomí divadelního světa jako zřídlo inovativně vystavěných, provokativních nových dramat.

čtvrtek 29. března 2012 / 19:45 /
kino Bio Oko (Praha)

Oliver Goldsmith
Omyly jedné noci
(She stoops to conquer)
Režie: Jamie Lloyd / UK, 2012

Goldsmithovy Omyly jedné noci jsou jednou z nejlepších a nejsrdečnějších komedií, které kdy byly v angličtině napsány. Jsou nepokrytou oslavou chaosu, namlouvání a nefunkční rodiny.



"Přijde ke mně domů, vezme si, co chce, vyžene mě z mého křesla, uráží mou rodinu, nařídí svým sloužícím, aby se opili, a pak mi řekne: „Tohle je můj dům, pane.“ Je to taková nestydatost, až se jí člověk musí smát."

Pan Hardcastle je zámožný muž. Těší se, že představí svou dceru Kate mladému Marlowovi, synovi svého dávného přítele. Pokud všechno dobře dopadne, mělo by jejich seznámení vést k sňatku. Vtipálek Lumpkin ale všechno zaonačí tak, že Marlow svého potenciálního tchána považuje za hostinského a jeho dceru za tamější výčepní. Výhodou je, že ačkoliv se Marlow před ženami z vyšších společenských vrstev stydí, před těmi neurozenými dokáže být více než okouzlující. A tak úměrně s tím, jak roste pobouření pana Hardcastlea vůči arogantnímu mladíkovi, k němu sílí náklonnost jeho dcery. Urážky se násobí, láska rozkvétá, nastává chaos.



"Ta mladičká výčepní mi vůbec nejde z hlavy. Kvůli ní ani nemyslím na to, jak bizarní je zbytek celé její rodiny. Je moje. Musí být moje, nebo se strašlivě pletu."

img/NT-Live/11.jpg"/>

Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 1. 2. 2012
The Financial Times, 1. 2. 2012
The Guardian, 1. 2. 2012
The Independent, 1. 2. 2012
The Stage, 1. 2. 2012
The Daily Telegraph, 1. 2. 2012
The Daily Mail, 1. 2. 2012
The Daily Experess, 2. 2. 2012
The Observer, 5. 2. 2012
The Independent on Sunday, 5. 2. 2012



Jamie Lloyd
Během svých studií herectví na umělecké škole LIPA (Liverpool Institute for Performing Arts) si vypěstoval vztah k režírování. Dnes, v pouhých 31 letech, je jedním z nejuznávanějších režisérů současné britské divadelní scény.
Krátce po promoci spolupracoval s Trevorem Nunnem na muzikálu Colea Portera Anything Goes („Všechno jde“) pro Theatre Royal. Jako asistent Michaela Grandage, uměleckého režiséra divadla Donmare Warehouse, se podílel na režírování muzikálu Guys and Dolls („Panenky a panáčci“) a muzikálu Evita, s nimiž poté absolvoval turné po Velké Británii a po australských divadlech v Melbourne a Sydney, odkud si odvezl nominaci na cenu Helpmann za nejlepší režii.
Zlom přišel s rokem 2006, kdy Jamie Lloyd přestal pracovat jako asistent a začal se věnovat vlastním projektům. Tím prvním byly inscenace absurdních dramat známého dramatika Harolda Pintera. Správce (The Caretaker) byl uveden v divadle Sheffield Crucible and Tricycle Theatre, The Lover („Milenec“) a The Collection („Sbírka“) potom v divadle Comedy Theatre ve West Endu. Hry získaly uznání nejen kritiků a diváků, ale i samotného Harolda Pintera.
Jamie Lloyd pokračoval v úspěšně započaté kariéře uvedením nového muzikálu Eric’s pro divadlo Liverpool Everyman a světovou premiérou hry Alexe Kaye Campbella The Pride(„Pýcha“) pro divadlo Royal Court, za kterou získal ocenění Olivier award.
Roku 2009 nabídl Michael Grandage Jamiemu práci pomocného režiséra v divadle Donmar Warehouse. „Když mě Michael [Grandage] oslovil s nabídkou práce pro Donmar, ani chvíli jsem neváhal. Bylo to místo, o kterém jsem snil, a práce, kterou jsem vždycky chtěl dělat.”  V Donmar Warehouse začínal muzikálem Piaf. Ten byl poté nominován na ocenění Olivier award a díky úspěchu přesunut na West End. V hlavní roli zazářila Elena Rogerová, se kterou Jamie Lloyd spolupracoval již na Evitě a kterou následně obsadil do muzikálu Passion (“Vášeň”) nominovaného na Olivier Award a oceněného cenou Evening Standard Award za Nejlepší Muzikál.

Katherine Kelly
Po pěti letech účinkování v nejdéle vysílané britské soap opeře Coronation Street se Katherine Kelly rozhodla opustit prostředí televizního natáčení a vrátit se k divadlu. Na otázku, proč se vzdala role všemi milované drzé a svéhlavé Becky McDonaldové, odpovídá zcela prostě „Chtěla jsem změnu.“
Ačkoliv nevylučuje návrat k seriálu (požádala dokonce scénáristy, aby její postavu v příběhu „nezabíjeli“ a umožnili jí tak návrat), momentálně si na prknech Národního divadla doslova plní svůj sen: „Když jsem navštěvovala školu dramatu v Londýně, chodívala jsem přes most Waterloo, dívala se na Národní divadlo a říkala si, jak fantastické by bylo, kdybych tam mohla pracovat.“
Katherine Kelly vystudovala Královskou akademii dramatických umění (RADA), a poté strávila 18 měsíců hraním při Královské shakespearovské společnosti, než přešla k televizní tvorbě, nicméně přiznává, že návrat do divadla po pěti letech není jednoduchý. „Je to asi jako trénovat na maraton poté, co jste několik let běhali krátké tratě. V divadle musím používat jinou mimiku, jiné svalstvo. A musím se zbavit veškerých typických ‚Becky-projevů.“
Roli Kate Hardcastlové získala Katherine pár měsíců poté, co se rozhodla opustit Coronation Street: „Je to jedinečná a bojovná hrdinka. Události jedné jediné noci dokáže zaonačit tak, aby se vše obrátilo v její prospěch, Oliver Goldsmith v roce 1773 předběhl myšlení své doby.“

obě verze v kině Atlas (Praha)
pondělí, 18.6. / 20:00 / verze s obsazením Jonny Lee Miller v roli Frankensteina a Benedikt Cumberbatch jako monstrum

pondělí, 25.6. / 20:00 / verze s obsazením Benedikt Cumberbatch v roli Frankensteina a Jonny Lee Miller jako monstrum

Další přidané projekce v kině Atlas jsou naplánovány na 31.7. a 7.8. od 20:00.

obě verze v kině Bio Oko (Praha)
úterý, 10.7. / 20:30 / verze s obsazením Jonny Lee Miller v roli Frankensteina a Benedikt Cumberbatch jako monstrum

sobota, 21.7. / 20:30 / verze s obsazením Benedikt Cumberbatch v roli Frankensteina a Jonny Lee Miller jako monstrum

Další projekce:
11. září 2012 | 20:30 | Praha, kino Světozor
17. září 2012 | 20:00 | Praha, kino Atlas
18. září 2012 | 20:00 | Písek, Portyč
23. září 2012 | 20:00 | Plzeň, Beseda
24. září 2012 | 20:00 | Plzeň, Beseda
30. září 2012 | 20:00 | Písek, Portyč
15. října 2012 | 20:00 | Praha, kino Atlas

1. října 2012 | 20:00 | Praha, kino Atlas
   
2. října 2012 | 20:00 | Praha, kino Světozor
   

Nick Dear, Mary Shelley
Frankenstein (záznam)
režie: Danny Boyle / UK, 2011
hudba: Underworld
anglicky s anglickými a českými titulky

Pro velký zájem se během června až září 2012 bude ve vybraných kinech opakovat projekce nového představení Frankensteina v režii Dannyho Boylea (Trainspotting, Milionář z chatrče, 127 hodin). Scénář napsal Nick Dear podle slavného románu Mary Shelleyové. Přímý přenos se uskutečnil minulý rok v březnu z Olivier Theatre, hlavní scény londýnského Národního divadla.

Existují dvě verze záznamu, které se během června odvysílají ve vybraných kinech - v hlavních rolích se totiž vystřídali dva herci (Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller), oba se představili jak v roli Victora Frankensteina, tak v roli monstra. Namísto klasické jedné inscenace díky tomu vznikly inscenace hned dvě.



Varování: Představení vhodné od 15 let.

Přibližná délka obou záznamů 120min. (bez přestávky).

čtvrtek 6. září 2012 / 19:45 /
kino Aero (Praha)
kino Vesmír (Náchod)

Mark Haddon
Podivný případ se psem
(The curious incident of the dog in the night-time)
Režie: Marianne Elliottová / premiéra Londýn 2. 8. 2012, Cottesloe Theatre, UK.
Scéna a kostýmy - Bunny Christie; světelný design  - Paule Constable; video design Finn Ross; hudba - Adrian Sutton.
Hrají - Matthew Barker, Niamh Cusack, Rhiannon Harper-Rafferty, Paul Ritter, Nick Sidi, Una Stubbs, Luke Treadaway, Nicola Walker, Howard Ward.



Příběh patnáctiletého Christophera, autisty, který v noci na zahradě objeví psa paní sousedky probodeného vidlemi. Velký obdivovatel Sherlocka Holmese se rozhodne vést detektivní vyšetřování a psát o něm podrobnou knihu. Je neobyčejně nadaný, mimořádně vyniká v počtech, ale v každodenním světě je ztracený. Nikdy si sám netroufnul jít dál než na konec ulice, nesnáší, když se ho někdo dotýká, a k cizím lidem je nedůvěřivý. Díky detektivní práci se Christopher vydává na dobrodružnou cestu, která obrátí jeho svět vzhůru nohama.



Během vyšetřování objeví a rozkryje nejednu záhadu – nejen kolem případu se psem, ale také kolem své rodiny.
Adaptace je z pera Simona Stephense, režie byla svěřena Marianne Elliottové.



Román Marka Haddona byl v roce 2003 zvolen knihou roku v rámci Whitbreadovy ceny a po celém světě se ho prodalo již přes 2 milióny výtisků.

Marianne Elliottová
Režisérka Marianne Elliottová jako malá nenáviděla divadlo. Nechtěla s ním mít nic společného - a přitom její matka byla herečka Rosalind Knight a otec, Michael Elliott, jedním ze zakladatelů divadla Royal Exchange v Manchesteru.
„Museli mě do něj vždycky doslova dovléct, zatímco já jsem křičela a kopala kolem sebe,“ vzpomíná Elliottová, „ale ačkoliv jsem vzdorovala, uvědomovala jsem si, že divadlo má v mém světě své pevné místo.“
Po náhlé smrti otce, kterého obdivovala víc než koho jiného, se rozhodla začít studovat drama na Hull University. Nikdy se jí ale ani v nejmenším nesnilo o tom, že by se stala režisérkou. „Nikdy mi prostě nepřišlo na mysl, že by ženy taky režírovaly. Myslela jsem si, že je to výhradně mužské zaměstnání – můj otec byl režisér. Až později jsem si uvědomila, že mohu taky režírovat a že možná, kdyby otec nezemřel, nikdy bych se k tomu neodhodlala. Možná bych si jím připadala příliš zastíněná.“
I tak Marianne Elliottové trvalo dlouhou dobu, než získala potřebnou sílu a důvěru v sama sebe. Po studiích se stala režisérkou castingů. Po nějakém čase si uvědomila, že ji práce nenaplňuje a rozhodla se stát režisérkou. Spolu s přáteli založila vlastní divadelní skupinu při divadle, které spoluzaložil její otec.
„Kdyby otec žil, tak bych se neodvážila něco takového udělat,“ říká. „Připadalo by mi to jako určitá forma protěžování.“ Ale právě v Manchesteru si mladé seriózní režisérky, která si je jistá jak s klasikou, tak se současnou tvorbou, začali lidé všímat. Její hvězda začala závratnou rychlostí stoupat k nebesům. V současné době pracuje Elliott pro Národní divadlo v Londýně, je z ní režisérská hvězda a pracuje s takovým nasazením, jako by snad chtěla dohnat ztracené roky.
Pro Národní divadlo spolurežírovala celosvětově úspěšnou divadelní produkci Válečného koně , za což získala roku 2011 cenu Tony Award.


Simon Stephens
„Psaní je pro mě jako nikdy nekončící cesta a každá hra je pro mě svým způsobem prohra. Vždycky totiž dopíšu s pocitem, že bych to měl radši zkusit znovu.“
Simon Stephens je jedním z nejplodnějších britských dramatiků své generace. S psaním začal již při studiích na univerzitě v Yorku, a proto, jak sám říká v interview s Charlie Kenberem pro London Calling, hra Bluebird  (1998) rozhodně nebyla jeho první hrou, ale již osmou v řadě.
První velký úspěch se dostavil s hrou Na břehu světa širého  – právě za ni totiž Simon Stephens roku 2005 obdržel cenu Olivier Award. Následující rok potěšil kritiky hrou Motortown („Město motorů“) zachycující válku v Iráku, o rok později napsal hry Pornografie   a Harper Reaganová  – ta měla roku 2008 v Národním divadle v Londýně premiéru a sklidila nadšené ovace kritiků i diváků.
Pro Simona Stephense šlo o druhou spolupráci s režisérkou Marianne Elliottovou, poprvé se setkali při spolupráci na hře Port („Přístav“  , 2002). Od roku 2008 až do součanosti Simon Stephens spolupracoval na rozličných projektech – vytvořil novou verzi Ibsenova Domku pro panenky, Three Kingdoms („Tři království“)  pro hereckou společnost sestávající z herců ze tří různých kontinentů, v roce 2010 spolupracoval se zpěvákem a skladatelem Markem Eitzelem na muzikálu Marine Parade  – není proto divu, že právě on stojí za vznikem adaptace slavné knihy Marka Haddona.
Mark Haddon a Simon Stephens se potkali v Národním divadle v Londýně v roce 2007, stali se z nich přátelé, debatovali o hudbě a rozlišnostech v psaní knih a her, až roku 2008 objevil Stephens ve své e-mailové schránce dotaz: „Chtěl bys napsat divadelní adaptaci Podivného případu?“.
Stephense nabídka neskutečně potěšila, ale taky hodně znervóznila – šlo přece o obrovský fenomén!
Sám se s Haddonovým románem seznámil v roce 2005, když dělal průzkum pro svou právě vznikající hru Motortown. Jakmile knihu dočetl, rozhodl se, že chce napsat hru o autistovi.
Podivný případ se psem popsal v interview pro theartdesk jako „hodně vtipný, hodně vřelý a hodně dojemný“ příběh točící se kolem chlapce, který sleduje svět s obrovskou nevinností a bystrostí zároveň – a takový nezkalený pohled na svět je podle Stephense něco, po čem touží každý z nás.
  Adaptace Podivného případu se psem se neobešla bez menších úprav, co se sprostých slov týče. Jak prohlásil Stephens, představitel hlavní role Luke Treadaway měl sám celkem rezervovaný přístup k příliš sprostým výrazům, a tak se jich zbavili.
Některé výrazy ale přece jen zůstaly. „Naší cílovou skupinou jsou i jedenáctileté děti a já si myslím, že každé jedenáctileté děcko v téhle zemi alespoň jednou použilo výraz „do prdele“, za zády rodičů, s pocitem troufalosti a uličnictví.“
  Simon Stephens získal dvakrát ocenění Nejlepší zahraniční dramatik roku.

Ohlasy v britských médiích:
Henry Hitchings, London Evening Standard, 3. 8. 2012
Michael Coveney, The Independent, 3. 8. 2012
Laura Thompson, The Telegraph, 3. 8. 2012
Michael Billington, The Guardian, 3. 8. 2012
Andrzej Lukowski, Time Out London, 3. 8. 2012

čtvrtek 11. října 2012 / 19:45 /
kino Aero (Praha)
kino Vesmír (Náchod)

Stephen Beresford
Poslední z Haussmanů
(The last of the Haussmanss)
Režie: Howard Davies / premiéra Londýn 19. 6. 2012, Lyttelton Theatre, UK.
Scéna a kostýmy - Vicki Mortimer; světelný design - Mark Henderson.
Hrají: Rory Kinnear, Isabella Laughland, Helen McCrory, Matthew Marsh, Julie Walters.

Beresfordovo drama se skrze tři generace rodiny Haussmanových ohlíží nazpět do šedesátých let. Cynický, hloubavý, humorný, místy patetický – takový je obrázek rodiny, kterou sex, drogy a rock'n'roll rozstříštil v dysfunkční skupinku lidí, kteří se snaží vyrovnat se svými promarněnými životy, zatímco zaprášený a přežitky doby minulé zaplněný rodinný dům ve stylu Art Deco se pomalu rozkládá.
Beresford, podobně jako Čechov, nechává rodinu na prahu staré a nové doby, nostalgicky, trochu jedovatě, s humornou nadsázkou ale i smutkem.




„Beresford zkoumá odkaz šedesátých let: sexuální otevřenost, zkaženost nastupující mladé generace, opojný idealismus a posedlost rebelantstvím.“
(Hitchings, Henry, The Evening Standard)

Zábavný, dojemný ale i nelítostný portrét rodiny, která pomalu ale jistě ztrácí půdu pod nohama. V netrpělivě očekávané nové autorské hře Stephena Beresforda vystupuje Julie Waltersová jako Judy Haussmanová, Rory Kinnear a Helen McCroryová jako její ratolesti.
Příběh rozklížené rodiny, jejíž část se setkává v domě jedné z nich – Judy Haussmanové. Tato stárnoucí a popudlivá anarchistka, rebelka 60. let a černá ovce rodiny se po operaci usazuje v zanedbaném domě na Devonském pobřeží, ve společnosti svých potomků a místního doktora.




V hlavní roli uvidíme Julii Waltersovou, i u nás známou z filmů Billy Elliot, Mamma Mia! nebo ze série o Harry Potterovi, kde se zhostila role Molly Weasleyové. Je to jedna z nejobdivovanějších britských všestranně nadaných hereček, získala za své herecké výkony cenu BAFTA, Zlatý glóbus a cenu Olivier Award. Během své herecké kariéry se věnovala bezpočtu projektů – ztvárnila hlavní roli v komedii Rita (Educating Rita), spolupracovala s Victorií Woodovou. 
Rory Kinnear nedávno získal ocenění Evening Standard Award za Nejlepšího herce za roli Hamleta ztvárněného pro Národní divadlo v Londýně.
Helen McCrory se objevila ve filmu Královna po boku Helen Mirren, v posledním filmovém dílu Harryho Pottera a ve snímku Hugo a jeho velký objev.



Ohlasy v britských médiích:
Paul Taylor, The Independent, 20. 6. 2012
Michael Billington, The Guardian, 20. 6. 2012
Dominic Cavendish, The Daily Telegraph, 20. 6. 2012
Mark Shenton, The Stage, 20. 6. 2012
Quentin Letts, The Daily Mail, 20. 6. 2012
Ian Shuttleworth, The Financial Times, 20. 6. 2012
Henry Hitchings, The Evening Standard, 20. 6. 2012
Kate Kellaway, The Observer, 24. 6. 2012
Kate Bassett, The Independent on Sunday, 24. 6. 2012



Julie Walters – obdivovaná britská televizní bavička, autorka knižních bestsellerů, cenami ověnčená  a kritiky vychvalovaná divadelní i filmová herečka, a pro fanoušky Harryho Pottera rázná Paní Weasleyová – se narodila 22. února 1950 ve městečku Smethwick jako nejmladší ze tří dětí irským katolíkům Thomasovi a Mary Bridgetovým.
Jako nezvladatelná problémová žačka byla vykázána z gymnázia. Škola rodičům poslala dopis, ve kterém je žádala, aby Julii už do školy neposílali. Julie byla o krok napřed: dopis si přečetla, ze školy odešla, aniž by rodičům něco řekla, a začala pracovat jako praktikantka v Birminghamské nemocnici.
Mary byla ráda, že její dcera našla práci – jenomže v polovině opatrovnického kurzu se Julie rozhodla následovat svého přítele na polytechnickou univerzitu v Manchesteru. Učarovalo jí studium angličtiny a dramatu, a především: herectví.
Po studiích, při kterých se seznámila s Victorií Woodovou, svou budoucí hereckou komediální partnerkou, Julie Walters začala hrát v divadelním spolku Van Load, jehož mottem bylo „dostat divadlo do samého středu společnosti“, pryč od elitářského divadla, směrem k obyčejným lidem.
Hrálo se ve školách, v hospodách, v klubech, ve věznicích. Ve společnosti lidí ulice a ostatních herců (mezi jinými například pro Van Load hráli i Bill Nighy či Matthew Kelly) si Julie vypěstovala osobitý herecký přednes kabaretového baviče a zapsala se do povědomí široké veřejnosti. Následovalo několik nabídek na televizní projekty – Julii ale mnohem více fascinovalo divadlo.
Roku 1987 přišlo zlomové představení s názvem In At The Death, při kterém se Julie Walters opět setkala s Victorií Woodovou – a tak vzniklo komické duo, které v následujících letech spolupracovalo na několika televizních projektech – hlavní roli měla sice vždy Woodová, ale Julii to nikterak nevadilo. Dokázala si najít svou vlastní cestu a užívala si úspěch na divadelních prknech (ať už v adaptaci Stopařova průvodce po Galaxii, nebo ve hře Mike Leigha Ecstasy).
Průlom v kariéře přišel s představením Educating Rita, které bylo pro velký úspěch přeneseno na Picadilly. Julie se objevila v hlavní roli kadeřnice, která prahne po vzdělání a lepším životě. Stejná role, tentokrát pro filmové plátno, přinesla nakonec Waltersové nominaci na Oscara a cenu BAFTA. Následovaly další filmové role, za roli Paní Wilkinsonové ve snímku Billy Elliot (2000) byla Waltersová opět nominována na Oscara, role paní Weasleyové jí přinesla obrovské množství nadšených fanoušků a rok 2008 se pro Julii odehrál ve znamení muzikál Mamma Mia! (2008). Roku 1999 se Julie stala oprávněně držitelkou Řádu britského impéria.

čtvrtek 1. listopadu 2012 / 19:45 /
kino Aero (Praha)
kino Vesmír (Náchod)
kino Nadsklepí (Kroměříž)

William Shakespeare
Timon Athénský
(Timon of Athens)
Režie: Nicholas Hytner / premiéra Londýn 17. 7. 2012, Olivier Theatre, UK.
Scéna a kostýmy - Tim Hatley; světelný design - Bruno Poet.
Hrají: Martin Chamberlain, Jason Cheater, Stavros Demetraki, Paul Dodds, Deborah Findlay, Ciaran McMenamin, Simon Russell Beale, Nick Sampson.



Simon Russell Beale v hlavní roli prapodivné Shakespearovské bajky o využívání, dluzích a zkáze v režii uměleckého šéfa NT Nicholase Hytnera.
Timon Athénský – zámožný přítel bohatých a mocných, patron umění, okázalý hostitel – je obklopen příživníky a patolízaly. Dalekosáhle překračuje své finanční možnosti, a když nachází své truhlice, dříve plné peněz, dočista prázdné, ujišťuje svého věrného správce, že všechno bude v pořádku.
Když ale zavolá svým společníkům, namísto pomoci se dočká jen výsměchu. Po poslední honosné hostině se Timon stáhne do citové pouště, živí se kořínky a plive kletby na morálně zkrachovalé Athény.

Noviny Independent popsaly Simona Russella Beala jako „nejlepšího divadelního herce své generace“. Jeho současná práce pro Národní divadlo v Londýně zahrnuje London Assurance, Mnoho povyku pro nic a Spolupracovníky.



Ohlasy v britských médiích:
Fiona Mountford, The Evening Standard, 18. 7. 2012
Michael Coveney, The Stage, 18. 7. 2012
Dominic Cavendish, The Daily Telegraph, 18. 7. 2012
Andrzej Lukowski, Time Out London, 18. 7. 2012
Ian Shuttleworth, The Financial Times, 18. 7. 2012
Michael Billington, The Guardian, 18. 7. 2012
Paul Taylor, The Independent, 18. 7. 2012
Quentin Letts,The Daily Mail, 18. 7. 2012
Julie Carpenter, The Daily Express, 20. 7. 2012
Claudia Pritchard, The Independent on Sunday, 22. 7. 2012
Sussannah Clapp, The Observer, 22. 7. 2012
John Lahr, The New Yorker, 6. 8. 2012




SIMON RUSSELL BEALE
Beale se narodil 12. ledna 1961 v Malajsii a již ve věku osmi let se stal choralistou při škole St Paul’s Cathedral School. Díky sborovému zpěvu získal stipendium na univerzitě Clifton College, kde se v roli Desdemony poprvé objevil v divadelním přestavení.
Krátce poté se zhostil role Guildensterna v představení Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (Rosencrantz and Guildenstern are Dead, 1995-1996). Na konci semestru Simonův učitel angličtiny Brian Worthington navrhl rodičům, aby v jeho případě zvážili případnou divadelní kariéru. Simon měl však jiné plány – po vzoru rodinné tradice se chtěl stát doktorem. Nakonec se však nechal Worthingtonem přesvědčit, opustil studium chemie a začal se věnovat studiu angličtiny a sborovému zpěvu na cambridgské univerzitě Gonville and Caius College. Brzy však zjistil, že herectví je mu nejbližší, a tak roku 1983 odpromoval na škole hudby a dramatu Guildhall School of Music and Drama.
V roce 1990 přišlo zlomové divadelní představení – Terry Hands Beala obsadil do role Konstantina v Čechovově dramatu Racek (The Seagull, 1991).
O rok později Simon Russell Beale započal svou dlouholetou spolupráci se Samem Mendesem, a to v roli Ariela a Richarda III.
Roku 2000 se v Národním divadle v Londýně objevil v roli Hamleta. Bylo mu vyčítáno, že je na roli příliš starý a příliš při těle – nakonec se z něj stal jeden z nejlepších Hamletů všech dob. Za roli Hamleta Baele získal ocenění Evening Standard za nejlepší mužský herecký výkon, cenu kritiků Critics‘ Circle Award v kategorii nejlepší Shakespearovská performance a cenu bostonských kritiků Boston Critics‘ Association v kategorii Mimořádný herecký výkon v hereckém ansámblu.
V roce 2000 také získal ocenění Olivier Award za roli v muzikálu Candide (1999), ocenění Olivier Award získal v dalších letech ještě dvakrát, a to za roli Volpone a strýčka Váni v Čechovově dramatu Višňový sad. Roku 2005 hrál Cassia v další Shakespearově hře, v Juliu Caesarovi, a Macbetha pro divadlo Almeida. V prosinci téhož roku se objevil v roli Krále Arthura v muzikálu Spamalot pro West End.



Televizní a filmová produkce Simona Russella Beala zpočátku zahrnovala především role ve filmových adaptacích světoznámých románů a dramat - roku 1992 ztvárnil postavu hraběte z Moray v adaptaci románu Virginie Woolfové Orlando, o tři roky později potom postavu Charlese Musgrova v adaptaci románu Jane Austenové Persuasion. Roku 1996, čtyři roky před opěvovaným divadelním výkonem v roli Hamleta, se Simon Russell Beale zhostil ve filmové adaptaci Hamleta (1996) Kennetha Branagha role jednoho z hrobníků.
Průlom v televizní a filmové produkci přišel s rokem 1998, kdy si diváci zamilovali postavu Kennetha Widmerpoola, představovanou Simonem Russellem Bealem, v televizní adaptaci dramatu Anthony Powella A Dance to the Music of the Time. Za roli získal ještě téhož roku významné ocenění BAFTA za nejlepší mužský herecký výkon.
Roku 2003 byl Beale britskou královnou jmenován velitelem Řádu britského impéria (CBE) za služby ve vizuálním umění. V současnosti se objevuje jak v divadelních hrách – roku 2011 potom ztvárnil roli Stalina v dramatické hře Spolupracovníci (Collaborators) pro Londýnské národní divadlo, úspěch hře zajistil televizní zpracování – tak na filmovém i televizním plátně.
Pro BBC 4 moderuje dokumentární sérii Sacred Music, v roli tajemníka se v letech 2010-2011 objevil v seriálu MI5 pro BBC 1, roku 2011 se zhostil jedné z hlavních rolí snímku Bezedné moře režiséra Terence Daviese, v témže roce se také podílel na natáčení snímku Můj týden s Marilyn.
Zatím poslední filmovou rolí Simona Russella Beala je postava Falstaffa ve dvoudílném televizním snímku Henry IV (2012).

čtvrtek 17. ledna 2013 / 19:45 /
kino Aero (Praha)
kino Vesmír (Náchod)

Arthur Wing Pinero
Soudce
(The Magistrate)
Režie: Timothy Sheader  / premiéra Londýn 21. 11. 2012, Olivier Theatre, UK.



Držitel ceny Tony Award John Lithgow, nominovaný také dvakrát na Oscara, v titulní roli frašky z viktoriánského Londýna Arthura Winga Pinera. Partnerkou mu je Nancy Carollová, která se do Národního divadla vrací jako držitelka ceny Olivier award za představení After the Dance. Režíruje držitel ceny Olivier award Timothy Sheader.



Soudce (The Magistrate) navazuje na dramaturgickou linii klasických komedií jako bylo v minulé sezóně představení Omyly jedné noci uváděné také v rámci NT live nebo London Assurance.



Těžko uvěřit, že Cisi Farringdonovi, s jeho špatnou pověstí, vyvinutou slabostí pro kouření, hazardní hry, portské a ženy, je teprve čtrnáct. A to proto, že mu čtrnáct není. Jeho matka Agatha ubrala pět let věku sobě i jemu v okamžiku, kdy se vdala za přivětivého soudce Posketa. Blížící se příjezd Cisova kmotra donutí Agathu jít incognito do Hotelu Des Princes, aby ho seznámila se svým podvodem. Ale na tomtéž místě ve stejný čas její syn přemlouvá svého usedlého nevlastního otce, aby s ním šel na tah. Bouřlivý flám končí policejní razií a noc strašných nepříjemností začíná. Uvěznění se zoufale snaží vyhnout zákonu i ostatním. Potupa vrcholí další den u soudu, kde má Posket předsedat.



Ohlasy v britských médiích:
Poly Gianniba, blog, 18. 11. 2012
Ian, blog Oughttobeclowns, 21. 11. 2012
Charles Spencer, The Telegraph, 22. 11. 2012
Andrzej Lukowski, Time Out London, 22. 11. 2012
Henry Hitchings, London Evening Standard, 22. 11. 2012
Quentin Letts, Mail Online, 22. 11. 2012
Michael Billington, The Guardian, 22. 11. 2012
Michael Coveney, whatsonstage.com, 22. 11. 2012
Veronica Lee, theartsdesk.com, 22. 11. 2012
Zoe Craig, Londonist, 23. 11. 2012
Simon Edge, Express.co.uk, 23. 11. 2012
Ian Shuttleworth, The Financial Times, 24. 11. 2012

čtvrtek 21. března 2013 / 19:45 /
Kino Aero (Praha)

Alan Bennett
Lidi
(People)
Režie: Nicholas Hytner  / světová premiéra Londýn 7. 11. 2012, Lyttelton Theatre, UK.
Hrají: Selina Cadell, Philip Childs, Frances Ashman, Ellie Burrow, Jack Chissick, Giles Cooper, Carole Dance, Andy de la Tour, Frances de la Tour, Peter Egan, Miles Jupp, Barbara Kirby,
Jess Murphy, Alastair Parker, Robin Pearce, Nicholas le Prevost, Alexander Warner, Linda Bassett.
Překlad a české titulky: Jiří Josek



Nová komedie Allena Bennetta, nejproslulejšího současného dramatika tohoto žánru ve Velké Británii. Na jejím inscenování spolupracuje již sehraná trojice – autor Alan Bennett, režisér Nicholas Hytner a představitelka hlavní role Frances de la Tour, kteří si vyzkoušeli spolupráci na předchozích Bennettových hrách pro National Theatre - The History Boys a The Habit of Art, kterou mohli vidět i naši diváci v rámci živých přenosů.



Lidi jsou kazisvěti. Je jich příliš a člověku vadí, pokud se mu potloukají po domě. A když mu pak udělají ze zahrady džungli a z kulečníkového stolu koupaliště, dál to snášet nelze. Není pak divu, že se Dorothy (Frances de la Tour) rozhodne uspořádat velkou výprodej.



Ohlasy v britských médiích:
Peter Brown, londontheatre.co.uk, 7. 11. 2012
Poly Gianniba, blog, 7. 11. 2012
Michael Billington, The Guardian, 8. 11. 2012
Charles Spencer, The Telegraph, 8. 11. 2012
Tim Masters, BBC News, 8. 11. 2012
Paul Taylor, The Independent, 8. 11. 2012
Quentin Letts, Mail Online, 8. 11. 2012
Henry Hitchings, London Evening Standard, 8. 11. 2012
Simon Edge, Express, 8. 11. 2012
Susannah Clapp, The Guardian- The Observer, 11. 11. 2012
Joe Prestwich, The Angle, 17. 11. 2012
Nicholas Hyder, The Founder, 9. 1. 2013



Alan Bennett je jeden ze současných nejznámějších britských scénáristů. Lidi (People) je již jeho šestou hrou, která byla v National Theatre uvedena. Již zmíněná The History Boys byla po ukončení v NT uvedena také na Broadwayi i jiných světových jevištích, vyhrála cenu Tony za nejlepsí hru roku 2006 a byla taktéž zfilmována (v režii Nicholase Hytnera pod českým názvem Šprti). Z dalších společných inscenací s Nicholasem Hytnerem zmiňme ještě hru i film The Madness of King George .

čtvrtek 16. května 2013 / 19:45 /
Kino Aero (Praha)

James Graham
Parlament
(This House)
Režie: Jeremy Herrin



Je rok 1974. Británie čelí hospodářské a politické krizi. Je to bouřlivá doba, kdy budoucnost země závisí na jediném hlase poslance, kdy se v barech v okolí Westminsteru diskuze zvrhávají v pěstní souboje a polomrtví poslanci jsou přinášeni z nemocnice na nosítkách, aby mohli odvolit.



Ostře kritická nová hra Jamese Grahama Parlament nahlíží do politického zákulisí a ukazuje skutečnou tvář těch, kteří v tzv. „matce všech parlamentů“ berou zákony do svých rukou a manipulují s nestálým a rozhádaným sborem poslanců.



Ohlasy v britských médiích:
Peter Brown, London Theatre.co.uk, 28. 2. 2013
Jane Shilling, The Telegraph, 1. 3. 2013
Mark Shenton, The Stage.co.uk, 1. 3. 2013
Michael Coveney, whatsonstage.com, 1. 3. 2013
Andrzej Lukowski, Time Out London, 1. 3. 2013
Matt Trueman, The Guardian, 1. 3. 2013
Philip Fisher, British Theatre Guide

čtvrtek 13. června 2013 / 19:45 /
Kino Aero (Praha)
Kino Vesmír (Náchod)
Kino Sněžník (Děčín)
Měšťanská beseda (Plzeň)
Bio Central (Hradec Králové)

Peter Morgan
Audience
(The Audience)
Režie: Stephen Daldry

Napjatě očekávaná produkce z West Endu, ve které si Helen Mirrenová zopakuje roli, za kterou získala Oscara - královnu Alžbetu II.

Dle tradice uděluje královna každý týden audienci svému premiérovi – a to audienci přísně soukromou, o které je dle tiché dohody zakázáno kdekoliv mluvit.
Audience tuto dohodu imaginárně porušuje a představuje sérii klíčových setkání mezi nejvyšším úředníkem z Downing street a jeho královnou.

Šedesát let setkávání v Buckinghamském paláci, od mladé maminky po babičku, od Churchila po Camerona. Šedesát let soukromých hovorů, někdy důvěrných, jindy výbušných, politických konverzací i zpovědí. Jednotlivé audience mapují historii panování Alžběty II. Politici přicházejí a odcházejí dle volebních období, zatímco ona zůstává a čeká, aby přivítala svého příštího premiéra.

Audience opět spojuje spisovatele Petera Morgana a oscarovou herečku Helen Mirrenovou, kteří tak pokračují v úspěšné spolupráci započaté na filmovém hitu The Queen.
Audienci režíruje Stephen Daldry (Billy Elliot, Hodiny), nominovaný za Billyho Elliota na Oscara.