Duše Paula Giamattiho
Synopse

Po náročných zkouškách divadelního představení Čechovova „Strýčka Váni“ je Paul emocionálně vyčerpán. Náhodou narazí na „Úschovnu duší“, soukromou laboratoř, která nabízí obyvatelům New Yorku úlevu do břemen, která tíží jejich duše. Paul se rozhodne, že si nechá vyjmout svou duši, načež zjistí, že jeho duše má tvar a velikost zrnka hrášku. Po nezdařeném pokusu žít a jednat bez své duše si Paul pronajme duši, která prý patří jakémusi ruskému básníkovi a ta ho zavede do zvláštního světa, který má s realitou pramálo společného. Ve chvíli, kdy se rozhodne, že chce svou duši zpátky, dojde k nečekanému zvratu a Paul se setká s Ninou, ruskou pašeračkou, která ilegálně převáží duše z Ruska do Ameriky. 
 
Ve filmu „Duše Paula Giamattiho“ se prvky humoru a ironie mísí s temnějšími momenty při hlubším zkoumání nálad a vnitřních bojů, kterými člověk prochází při hledání sebe sama. 
 
  CO O FILMU ŘÍKÁ REŽISÉRKA A SCÉNÁRISTKA SOPHIE BARTES 
 
Před třemi lety jsem našla staré vydání knihy C.G.Junga „Duše moderního člověka“. Podle Junga se drama moderního člověka odehrává skrze jeho odmítání žít v totalitě svého bytí. Snaží se ignorovat břímě své duše a věří, že se tomu říká svoboda, ale stejně jako Sisyfos je odsouzen k tomu, aby tlačil svůj kámen do kopce. Té noci, kdy jsem tuto knihu dočetla, se mi zdál podivný sen, o kterém jsem přesvědčena, že je úzce spjatý s Jungovými myšlenkami. 
 
V tom snu čekám v řadě na lékařské vyšetření v podivné futuristické místnosti. Držím v rukou krabici, stejně jako všichni ostatní pacienti. Sekretářka vysvětluje, že v té krabici máme svou duši, kterou nám právě vyjmuli. Lékař ji vyšetří a určí diagnózu. V řadě hned přede mnou stojí Woody Allen. Když přijde na řadu, zjistí, že jeho duše je světle žluté zrnko hrášku. Woody Allen se rozčílí a trvá na tom, že muselo dojít k nějakému omylu, po všech těch filmech, které natočil přece nemůže mít duši maličkou jako zrnko hrášku! V tu chvíli se mě zmocní obrovské napětí. Podívám se na svou krabici a chci nahlédnout dovnitř a zjistit, jak vypadá moje duše, ale než to udělám, probudím se. 
 
Pořád jsem nad tím svým snem přemýšlela a probírala jej se svým životním i profesním partnerem, kameramanem Andrijem Parekhem. Ta myšlenka byla tak absurdně legrační a divná, že jsem se rozhodla použít ji jako základ pro scénář svého filmu. Mám ráda filmy, ve kterých se objevuje snová tématika, protože sny se dají i přes svou zjevnou jednoznačnost vykládat mnoha způsoby a jednoznačnost je naráz tatam. 
 
Nejprve jsem chtěla psát pro Woodyho Allena, ale říkala jsem si, že se k němu zřejmě nemám šanci dostat. Později jsem viděla film Můj svět (American Splendor) a herecký výkon a emocionální nasazení Paula Giamattiho mě natolik uchvátilo, že jsem se rozhodla napsat ten scénář pro něj. Měla jsem to štěstí, že jsem vyhrála scénáristickou soutěž na filmovém festivalu v Nantucketu roku 2006, kde jsem také náhodou potkala osobně Paula Giamattiho, který zde předával cenu Alexandru Payneovi a Jimu Taylorovi. 
 
„Duše Paula Giamattiho“ se zabývá filozofickými koncepty, ale doufám, že si udržuje hravý přístup. Velice mě ovlivnil surrealismus a zajímá mě poetická science fiction. „Duše Paula Giamattiho“ nezapadá do přesného žánru, je to existenciální tragikomedie s prvky absurdity, satiry a černého humoru, ale objevují se v ní i momenty melancholické a meditativní. Příběh se odehrává v zimním New Yorku a ruském Petrohradě. Města a místa (zimní Brighton Beach a zasněžená ruská krajina) znázorňují důležité symboly tohoto filmu, odrážejí stavy nitra hlavního hrdiny. 
 
Ve filmu „Duše Paula Giamattiho“ není koncept vynímání a pronajímání duší udržitelný, přestože těmto úkonům říká doktor Flintstein pyšně „pokrok a triumf mozku“. Dárkyně duše Olga nedokáže unést pocit prázdnoty. Nina, hlavní pašeračka duší, se unaví a její tělo často odmítá duše, které v sobě převáží, jako nekompatibilní transplantovaný orgán. A Paul po prvotním pocitu blaha a úlevy zažívá pocit těžké ztráty. 
 
Při snaze přesvědčit Paula, aby si nechal vyjmout duši, přijde doktor Flintenstein s přesvědčivým argumentem: „Zmučená duše je jako nádor, je lepší ji odstranit.“ Doktor Flintenstein ztělesňuje naivní vědecký pozitivismus: tělo není nic než kostra obalená svaly, vyplněná orgány a poháněná mozkem. Duše způsobuje jenom potíže. Proto se také na začátku filmu objevuje citát francouzského filozofa René Descarta: Duše má své hlavní sídlo v malé šišince uprostřed mozku. 
 
Věřím, že touha uměle se vymanit z problémů, které nám způsobuje duše (ať už pomocí opiátů nebo pomocí vyjmutí a pronájmu duše), je součástí našeho neustálého hledání pocitu pohody. Deprese či nervové zhroucení by pro nás mohlo znamenat příležitost k prozkoumání a znovunalezení sebe sama, k rituálu, díky kterému by se naše duše mohla rozvinout a narůst. Tyto stavy jsou ovšem považovány za nemoc, která se musí okamžitě léčit. Možná, že je duše takový zvláštní sval, který můžeme buď posilovat nebo ho nechat zakrnět. 
 
 
CO O FILMU ŘÍKÁ KAMERAMAN ANDRIJ PAREKH 
 
Způsob snímání „Duše Paula Giamattiho“ byl inspirován samotným scénářem, který mi připadal poetický, humorný a zároveň melancholický a přiměl mě k tomu, abych používal přirozené osvětlení a umělecky se vyřádil. Začali jsme si prohlížet obrazy a fotografie a nechali jsme se výrazně inspirovat tonalitou Billa Hensona a Francise Bacona a pastely fotografky Deborah Tuberville. Zimní světlo, zejména křehké ostré světlo prosincového New Yorku a měkké rozptýlené světlo Ruska, nás přivedlo k tomu, že jsme dali přednost barvám měkkým a pastelovým před ostrými kontrasty. Toto je film o něčí duši a jejím odcizení a já jsem nechtěl ještě víc zdůrazňovat dramatický prvek, který je tak silně obsažený už ve scénáři. 
 
Jako kameraman se ze všeho nejdřív zajímám o barevnost a pohyb. Postupem času jsem se snažil svůj přístup co nejvíc zjednodušit, využívat méně osvětlení, zato však elegantnějším způsobem a zaměřit se spíše na prostor než na jednotlivé herce a tím poskytnout režisérovi a hercům více času na natáčení. Při všech natáčeních se neustále přizpůsobuji situaci, po zhlédnutí zkoušky často zahodím předem přichystaný seznam záběrů. Spolu se Sophií potom rozebíráme, co je potřeba udělat a podle toho potom natáčíme, přičemž se snažíme šetrně a jednoduše vlézt do rozpočtu a časového harmonogramu. V ideálním případě k sobě práce kameramana ve výsledném filmu nepřipoutá zvláštní pozornost, spíše ji, aspoň doufám, přitáhne k té či oné postavě, jejímu zážitku a k podstatě „Duše Paula Giamattiho“.