Bronson
Rozhovor

Hovoří režisér NICOLAS WINDING REFN:
K filmu Bronson jsem se dostal díky svému producentovi Rupertovi Prestonovi, který produkoval všechny moje předchozí snímky ve Velké Británii. Rupert mi dal scénář, protože si myslel, že bych jej mohl chtít zrežírovat, ale upřímně řečeno, váhal jsem, protože už jsem v té době měl za sebou hezkou řádku filmů o násilnících, zejména mužích. Nicméně scénář jsem si pročetl a po debatách s Rupertem a Alanem (Niblem, výkonným producentem) nás napadlo, že bychom ten příběh mohli povznést na jinou úroveň. Díky těmto našim diskusním sedánkám ve mě příběh vzbuzoval čím dál větší nadšení a naštěstí se nám ho nakonec podařilo vměstnat do mého nabitého programu. V té době jsem totiž natáčel ještě jiný film (Valhalla Rising).

Nejsem Brit a nikdy jsem tady ani nežil, takže jsem o Charlesi Bronsonovi nikdy předtím neslyšel. Moje první reakce tedy byla: „Co mě na tom chlápkovi fascinuje?“ Začal jsem pročítat jeho knihy a nejvíc mě zaujala Bronsonova odvrácená tvář. Tehdy jsem začal scénář přepisovat a snažil se do něj zapojit fakt, že ten chlap má v sobě víc, než se na první pohled zdá.

Rozhodl jsem se natočit film o „Charlesi Bronsonovi“ coby pojmu spíše než o Michaelu Petersonovi, což je jeho skutečné jméno. Já osobně ho nemohu soudit, protože jsem neznal žádná jeho extempore, která plnila stránky bulváru, takže jsem se k nim nemohl ani vyjádřit. Z filmu se nakonec stal spíš portrét člověka, který se mění v jinou osobu... z alter ega se stával Charles Bronson a tento proces mě fascinoval.

Snímek se navíc odehrává ve vězení a takové příběhy většinou pojednávají o útěku. Já jsem tady ovšem objevoval zvláštní alternativní svět, ve kterém jsou lidé nuceni setrvat nebo aspoň se v rámci možností, které jim poskytuje značně autoritářské prostředí, snaží pokračovat v boji proti systému.

V počátcích práce na filmu jsme si říkali, že by bylo dobré se s Bronsonem setkat, ale protože nejsem Angličan, ministerstvo vnitra by to nedovolilo. Nicméně jsem od něj (Bronsona) dostal velice milý dopis a později se mi s ním podařilo asi 20 minut mluvit po telefonu. Požádal jsem ho, jestli by mohl nahrát nějaký svůj hlasový záznam, který bychom začlenili do scénáře, on mi ho poslal a bylo to velice dobré. Celkově vzato bylo opravdu fajn s ním spolupracovat.

Tom Hardy je moc milý člověk a výborný herec a během natáčení jsme si mezi sebou vytvořili skvělý vztah. Veškeré naše debaty se nakonec ukázaly jako velice plodné. Svoje filmy natáčím v chronologickém sledu událostí, což bývá pro mnohé herce těžké, ale Tom byl velmi vstřícný a filmu to hodně pomohlo.

Pro mě byl klíčovým členem štábu Larry Smith, kterého znám už hezkou řádku let. Spolupracoval se mnou na snímku FEAR X, nekomerčním, ale velmi uměleckém filmovém počinu. Potom jsem ještě s Larrym spolupracoval na MISS MARPLE, já byl tehdy hostující režisér.

Když se objevila příležitost natočit film BRONSON, věděl jsem, že potřebuju někoho, komu se podaří i přes nízký rozpočet vytvořit kus skvělé a neopakovatelné kameramanské práce. Protože se mi s Larrym vždycky výborně spolupracovalo, zavolal jsem mu a povídám: Musíš mi udělat laskavost, rozpočet je takový a takový, a já vím, že ty se pohybuješ v úplně jiné cenové kategorii, ale potřebuju, abys mi s tím pomohl.“ Larry je natolik báječný člověk, že mi řekl: Přijedu tam a uděláme to.“ Larry mi s tímto filmem ohromně pomohl, a stejně jako s Tomem Hardym se s ním skvěle spolupracovalo. My tři jsme byli nejdůležitějšími články celého natáčení.

Mám takovou zásadu, že se ke svým filmům nikdy moc nevyjadřuju, protože vlastně sám nevím, co bych o nich měl povídat. Myslím, že je důležitější poslouchat, co říkají ostatní. U BRONSONA mě fascinovalo vědomí dvou věcí. Za prvé to, jak jsou mladí posedlí kultem slavných, který tady panuje, ovšem jakmile se stanou slavnými, neví, kam dál se vlastně mají vydat.

A za druhé bylo zajímavé dívat se na Charlese Bronsona jako na umělce, který hledá svoje plátno.

Myslím, že to druhé se stalo jádrem celého filmu. Na toto jádro jsme ovšem přišli až ve druhé polovině natáčení, když mě napadl ten koncept umělce hledajícího plátno. Přepisoval jsem závěr filmu a snažil se zjistit, co bylo na této postavě tak zvláštního. Charles je metafora umělce, který hledá svoje plátno, umělec zkouší kdeco, je náladový, agresivní, šílený a chce ničit, dokud nenalezne ono místo. Mně toto došlo ve chvíli, kdy jsme natočili závěrečnou scénu a já si říkal: „Proč dělá to, co dělá?“ a nenapadala mě žádná odpověď. Tak jsem si řekl, že on něco chce, chce hudbu, má vytvořit emoce a potřebuje plátno, na kterém by to všechno mohl vytvořit.

Bylo zajímavé dívat se na Charlese Bronsona jako na umělce, který hledá svoje plátno.