Krátká dlouhá cesta
Synopse

Film Krátká dlouhá cesta mapuje snahu Fedora Gála dovědět se, jak vlastně zemřel jeho otec Vojtech Gál, kterého nikdy nepoznal. Jediným vodítkem na začátku Gálovy cesty byla zpráva, že Vojtěch Gál byl zavražděn nacisty v posledních dnech války na pochodu smrti z koncentračního tábora Sachsenhausen. 
Jeho syn Fedor při svém pátrání nachází pamětníky a svědky, od nichž se dovídá, jak žili Židé ve slovenských obcích před válkou, z čeho vyrůstal slovenský nacionalizmus a antisemitizmus, jak sousedé a přátelé židovských rodin prožívali odsuny slovenských Židů a arizaci jejich majetku. Hovoří i s lidmi, kteří žili v sousedství koncentračního tábora Sachsenhausen, a zachycuje vzpomínky očitých svědků z vesnic, jimiž vedly desítky kilometrů dlouhé pochody smrti. Film Krátká dlouhá cesta je součástí rozsáhlého multimediálního projektu, jehož první část, webové stránky www.kratkadlouhacesta.cz, byly zveřejněny loni v létě. Stránky byly průběžně aktualizovány, přibývala do nich stále nová videa zobrazující, jak Fedor Gál postupoval na své cestě za poznáním osudu svého otce. S tím, jak se cesta prodlužovala, jak tvůrčí tým nacházel nové a nové poznatky, důležité svědky a seznamoval se se skutečnými událostmi, vznikl záměr vytvořit dokumentární film. Ještě před jeho dokončením v listopadu minulého roku vyšla kniha Krátká dlouhá cesta shrnující v sérii statí, reportáží a esejí řadu znepokojujících a nepochopitelných souvislostí, s nimiž se tvůrci filmu na cestě setkali. Na jejich cestě je doprovázel vynikající fotograf Miro Švolík, jenž zde vytvořil zcela svébytnou sbírku podmanivých, osobitých záběrů, jež se staly nedílnou součástí filmu i knihy. Premiérou dokumentárního filmu však projekt nekončí. Tvůrčí tým již uskutečnil několik veřejných vystoupení s otevřenou diskusí s mladými lidmi, studenty středních a vysokých škol. Řadu dalších veřejných vystoupení spojených s promítáním filmu a multimediálními prezentacemi připravuje také v letošním roce. Veřejná vystoupení budou opět doprovázena instalacemi fotografií Miro Švolíka. Film bude uveden v březnu na festivalu Jeden svět, na slovenském festivalu Pohoda, další projekce s diskusemi se připravují mj. v Ostravě, Ružomberoku, na Humboldtově univerzitě v Berlíně, v Izraeli, v Londýně a v New Yorku. 
 
 
Fedor Gál: Kráčím ve stopách lidí, kteří se narodili jako Slováci a zemřeli jako Židé. 
 
Vyšel jsem z malého městečka na slovenském Liptově a dostal jsem se postupně přes Bratislavu, Prahu, Berlín a Londýn až do Izraele. Téměř ničemu, s čím se setkávám, nerozumím, a přesto o této cestě hovořím, píši, produkuji film. A nejsem na to sám. Cestu jsme absolvovali s kamarády – s režisérem, kameramanem, zvukařem a fotografem, se skladatelem, grafičkou, programátorem, webdesignerem, překladateli… Ani oni, jak se mi zdá, nerozumějí, ale ani na vteřinu je nenapadlo, že by putovali bez cíle a beze smyslu. Ostatně film Martina Hanzlíčka Richarda Krivdy, fotky Mira Švolíka, hudba Mariána Vargy, kniha, multimediální internetový projekt to dosvědčují… Nedávno jsme seděli u Mariána a dívali se na jednu část filmu, zatím jen nahrubo sestříhanou. Procházíme tam s Eugenem Gindlem koncentrákem v Sachsenhausenu a komentujeme, co vidíme. Ta moje část našeho rozhovoru se dá shrnout do několika vět. Neaspiruji na vyslovování pravd, umění, intelektuální debatu, pochopení, řešení problému… Podávám drsnou osobní výpověď, neočekávám souhlas či toleranci. Každý obraz, každou větu, každý zvuk chci podřídit jedinému cíli: 
 
  Tohle že jsou lidé? 
 
  Nedělám si iluze, že těm, jako jsem já sám, sdělím něco nového. A těm ostatním? Kašlou na to, co říkám. Proč tedy tolik emocí, času, energie a peněz věnovaných tomuto projektu? Aby lidé pochopili, porozuměli, poučili se? Co je tu ještě k pochopení, porozumění a poučení? Jediné: Mým dětem a vnoučatům se to už nesmí stát. A co pro to mohu já udělat? Používat jazyk a paměť, apelovat na rozum a cit: buďte připravení, braňte se, buďte silní, nebojte se! Pomůže to však mé malé něžné vnučce Sofince, ocitne-li se tváří v tvář brutalitě a násilí? Ne, když bude sama. Ale ani naši přece nebyli sami, když je nacpali do vagónů a poslali na smrt. Měli sousedy, spoluobčany, bližní… a stát, který je měl chránit!  Nuže tedy, milá Sofinko, přeji Ti, abys žila mezi lidmi, kteří jsou nejen silní, připravení a nebojácní, ale kteří tě přijmou za svou i navzdory tomu, když budeš jiná. I kvůli tomu jsem více než rok putoval po stopách svého otce, kterého na pochodu smrti ze Sachsenhausenu, pár hodin před koncem války, zavraždili jenom proto, že byl Žid, neměl sílu jít dál a byl sám. Sám se svým vrahem, který zřejmě v klidu dožil pod ochrannými křídly nějaké demokracie a sociálního státu. Stárnu a nemám již dost sil prokousávat se moudrými statěmi a tunami moudrých knih o tom, co je zapotřebí udělat, aby… Zanechám však po sobě svědectví o tom, co se může stát, když člověk pasivně přihlíží i tehdy, když je potřeba konat.