Krátká dlouhá cesta
Rozhovor

ROZHOVOR S FEDOREM GÁLEM 
 
  Fedore, o smrti svého otce jsi nevěděl nic až do pohřbu své matky. Co sis o tátovi myslel, jak sis jeho nepřítomnost v rodině vysvětloval? 
 
  Vycházel jsem z legendy, jak jsem si ji poskládal z různých fragmentů, rozhovorů, dětských fantazií a domněnek. Myslel jsem si, že táta byl hrdina, který byl zabit ve válce. 
 
  Jaké byly tvé první pocity a myšlenky poté, co jsi slyšel vyprávění o konci života Vojtěcha Gála? 
 
  Řekl jsem si, že zaplním mezeru v historii naší rodiny a ve své vlastní duši. 
    Ve svém aktivním životě vědce, pedagoga, politika i podnikatele ses musel často setkávat s antisemitizmem. Jak se tvůj pohled na tento jev změnil po zprávě o smrti tvého otce a po dokončení filmu Krátká dlouhá cesta? 
 
  Antisemitizmus je jedním z projevů lidského zla, nenávisti a strachu z jinakosti, nevyzrálosti, mindráku... a archetypálních předsudků. Samozřejmě, že ne jediný. 
 
  Projekt Krátká dlouhá cesta pokračuje sérií setkání se současnými lidmi, s mladými lidmi, pro které je holocaust románovým příběhem, komunizmus vyprávěním o mládí jejich rodičů a soudobý nacionalizmus zajímavou alternativou myšlenkového mainstreamu globalizace. Co těm mladým lidem vzkazuješ, jak na ten vzkaz reagují? 
 
Mluvím-li, nemluvím o minulosti, ale o současnosti. A vzkazuji-li něco, tak je to výzva k akci. Žádné řeči, žádné teorie, žádné mudrování... neodstraní ze života násilí, agresi, zlobu, nenávist. Těm je zapotřebí se postavit „tváří v tvář“.  
 
 
ROZHOVOR S MARTINEM HANZLÍČKEM 
 
  Martine, hledáš ty nejjednodušší otázky a pak ty nejjednodušší odpovědi na ně, a to je nejtěžší práce novináře a dokumentaristy. Co pro tebe znamená v tomto směru práce na projektu Krátká dlouhá cesta? 
 
  Tady to bylo trochu jiné. Otázky se vynořovaly samy. Problém byl, že při hledání odpovědí jsme nebyli vůbec úspěšní. A nakonec se stalo, že jsme měli hromadu otázek a žádné odpovědi. A z toho na nás šla a stále jde hrůza. My NEVÍME! A to je problém. 
 
  Tvrdíš, že režie dokumentárního filmu je nesmysl, že neexistuje. Co ti pomáhá ve snaze nevstupovat do příběhu, na kterém pracuješ? 
 
  No to je jednoduché – pomáhá mi lenost. Nechci mluvit, chci poslouchat. Mě nezajímá, co si o tom myslím já, mne zajímá, co si o tom myslí ten člověk, se kterým točím. 
 
  Při osobních setkáních na veřejných vystoupeních, která jsou součástí projektu Krátká dlouhá cesta, ale nemůžeš zachovávat předepsaný odstup jako v bance. Jak se s tím vyrovnáš? 
 
  Špatně. Ale hlavně, to už je něco jiného, tam už mohu říkat, co si myslím. I když i tam platí, že je fakt lepší poslouchat, i když je to v těchto případech někdy velmi vyčerpávající. 
 
  I když se možná nemění tvé názory, mění se tvé poznání světa a lidí v něm. K čemu tě dovedla Krátká dlouhá cesta? 
 
  Není možné přehlížet drobné hajzloviny. Rostou z toho velké problémy. Nechápu politiky světa, kteří dělají co mohou, abychom měli problém. Takže teď mám jen větší strach o Juráška a Rozárku, což jsou moje vnoučata. 
 
  Krátká dlouhá cesta ještě neskončila. Kam s ní chceš dojít? A s lidmi, které jsi při práci poznal? 
 
  Vůbec nevím co mám říci… Možná toto: Když byly Letní olympijské hry v Číně a sem tam někdo říkal: „bacha, jsou tam porušovaný lidský práva“, tak ta parta činovníků Mezinárodního olympijského výboru vymyslela heslo: Nic než sport. Ten člověk – ještě to jméno Jirásek – který v této zemi vede olympijské hnutí, ho opakoval v televizi a mně se udělalo mdlo. Chci říci, že v roce 1936, když byly olympijské hry v Německu, tak asi 40 kilometrů od sportovišť byl v té době budován koncentrační tábor Sachsenhausen. Takový český Jirásek by asi i v této chvíli opakoval: NIC NEŽ SPORT. Takže kam chci dojít: chci trefit tento druh hlupáků. I když vím, že hlupáka netrefíte. 
A ty lidi, které jsem při tomto projektu poznal? Ti si musejí myslet o sportovcích, kteří do té Číny jeli hopsat a pitvořit se, že je to … 
  
  Mechanismus uchvacování moci a jejího zneužívání je tisíce let starý a vyzkoušený, jsme svědky opakování tohoto procesu i v těchto dnech ve vlastní zemi. Věříš tomu, že Krátká dlouhá cesta otevře lidem očíčka? 
 
  Mezi těmi, kteří se nechají uplatit třiceti korunami, kteří chtějí brát a nechtějí se angažovat, kteří mají jenom strach a nenávist v očích – mezi těmi nemá šanci asi nikdo. To je stádo, které jde za lidmi bradavičnatého typu. Zaplať Pán Bůh, pak tu jsou i lidé, kteří jsou ještě schopni slyšet na slova, jako je etika, morálka, hrdost, samostatnost, sebevědomí… Tam si myslím, že lze dělat mnoho. Tam asi najdeme lidi, kteří se zamyslí. Lidi, kteří znamenají naději, že se hrůzy nebudou vracet. 
 
   
ROZHOVOR S JIŘÍM GOLDEM 
 
  Jiří, v čem spatřuješ hlavní ideu filmu Krátká dlouhá cesta? 
 
  Nejvíce mě na filmu zaujalo, že to není běžný koncentráčnický film, ale je to film o současnosti. Fedor Gál podniká cestu po stopách svého otce, ale ta cesta ho dráždí paralelami se současností. Antisemitizmus, nesnášenlivost, nenávist mezi lidmi proto, že jsou jinací, to dneska pořád je. 
 
  Které kapitoly filmu na tebe zapůsobily nejsilněji? 
 
  Velmi působivě je zobrazeno soužití lidí v napjatých situacích. Například když se někdo schovává a pak ho sousedka jde udat... Velmi silné jsou zážitky, kdy se Židé vrátili z koncentračních táborů a jejich sousedé se diví, jak to, že se vrátili, vždyť tam měli zůstat, vždyť oni ti sousedé je všechny okradli… 
 
  Myslíš si, že i mladí lidé budou film Krátká dlouhá cesta vnímat jako film o současnosti? Že jej takto pochopí?
 
  Mám obavu, že když se něco přežene, když se udělá kampaň, je všeho moc a lidi to až otráví. Ale pro mladé zvídavé lidi by mohlo být zajímavé právě to, že Gál šťourá do současnosti. Jeho cesta je cestou po stopách dnešní společnosti.

"Vycházel jsem z legendy, jak jsem si ji poskládal z různých fragmentů, rozhovorů, dětských fantazií a domněnek. Myslel jsem si, že táta byl hrdina, který byl zabit ve válce."