Valčík s Bašírem
Rozhovor

ROZHOVOR S ARI FOLMANEM 
 
Věděl jste hned od začátku, že chcete natočit animovaný dokument? 
Ano, samozřejmě. Od začátku jsem chtěl, aby byl Valčík s Bašírem animovaný dokument. Několik let jsem základní námět filmu nosil v hlavě, ale nikdy jsem ho nechtěl natočit s živými herci. Jak by to vypadalo? Před černým pozadím by seděl muž ve středních letech a vyprávěl by historky, které se udály před čtvrt stoletím a které by nebyly ilustrované žádnými archivními záběry. To by přeci byla strašná nuda! Pak mi došlo, že jediný způsob, jak film natočit, je pomocí animace. Válka je tak surreálný zážitek a paměť je tak nepředvídatelná a nespolehlivá, že jsem si řekl: Vydám se na cestu pamětí za doprovodu skvělých kreslířů a ilustrátorů. 
 
Co jste chtěl dřív – natočit dokument nebo animovaný film? 
Vždycky jsem chtěl natočit animovaný dokument. Před Bašírem jsem natočil řadu dokumentů, takže jsem se konečně těšil na ten animovaný. Když jsem natáčel televizní dokumentární seriál The Material That Love Is Made Of (Z čeho je udělaná láska), dovolil jsem si trochu experimentovat a každou epizodu jsem zahájil tříminutovou animovanou scénkou, ve které vědci hovořili o „vědě lásky“. Byla to jednoduchá flashová animace, ale výsledek byl tak dobrý, že jsem věděl, že tímto způsobem bude možné natočit i celovečerní dokument. 
 
Mohl byste nám něco říct o procesu animace ve filmu? 
Valčík s Bašírem jsme nejdříve natočili v reálu na video. Vycházeli jsme při tom z devadesátistránkového scénáře. Pak jsme ho nahrávali ve zvukovém studiu a pak sestříhali do devadesátiminutové verze. Následně jsme podle toho vytvořili storyboard, k němuž jsme připojili 2300 ilustrací, které byly základem animace. Formát animace vynalezl šéf animace našeho studia „Bridgit Folman Film Gang“, který se jmenuje Yoni Goodman. Je to kombinace flashové, klasické a 3D animace. Chci zdůraznit, že film nebyl natočen technikou rotoskopu, to znamená, že jsme nepřekreslili to původní reálné video, neměli jsme ho jako podklad. Všechno jsme kreslili znovu, od začátku, což jsme si mohli dovolit jen díky úžasnému talentu našeho uměleckého ředitele Davida Polonského a jeho tří asistentů. 
 
Je film inspirován vašimi osobními zkušenostmi a zážitky?   Valčík s Bašírem ztvárňuje mou velice osobní zkušenost – od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že si vůbec nepamatuji na několik zásadních událostí svého života. Během těch čtyř let, kdy jsem na Valčíku s Bašírem pracoval, jsem si prošel zásadním psychologickým vývojem. Objevil jsem kruté a nepříjemné části své minulosti a zároveň jsme se ženou na tento svět přivedli tři děti. Tak si říkám, jestli to celé nedělám kvůli svým synům – až vyrostou, třeba jim můj film pomůže učinit ta správná rozhodnutí. Myslím tím odmítnutí účasti ve válce – v jakékoliv válce. 
 
Mělo pro vás natáčení Valčíku s Baširem terapeutický význam? 
Vyjasnit si traumatické vzpomínky z minulosti zákonitě předpokládá ochotu podrobit se dlouhodobé terapii. Moje terapie trvala přesně tak dlouho jako natáčení Valčíku s Bašírem – čtyři roky. Hluboké, temné deprese, které pramenily z toho, co jsem objevil ve své minulosti, se pak ale proměnily v euforii nad tím, že je film konečně ve fázi produkce, že celý tým pracuje na komplikované animaci a že jim to jde rychleji, než jsme původně čekali. Kdybych byl nadšenec do psychoterapie, člověk, který jí bezmezně věří, přísahal bych, že moje osobnost díky filmu prošla množstvím zázračných změn. Ale vzhledem ke svým dřívějším zkušenostem vám řeknu, že natáčení bylo skvělé, ale jeho terapeutický aspekt nestál za nic. 
 
Jsou hlavní postavy skutečné? Hrají sami sebe? 
Sedm z devíti postav jsou opravdoví lidé. Rozhovory s nimi jsme natáčeli ve zvukovém studiu. Z osobních důvodů se můj přítel Boaz, kterému se zdají ty sny o psech, a Carmi, můj přítel, který žije v Holandsku, nechtěli natáčet na kameru, tak je zastoupili herci. Ale jejich svědectví je skutečné. 
 
Víte i o dalších lidech, kteří mají podobnou zkušenost jako vy? 
Samozřejmě. Pochopitelně v tom nejsem sám. Existují tisíce bývalých izraelských vojáků, kteří potlačili své vzpomínky z války hluboko do nevědomí. Je možné, že s tím budou žít celý život a nikdy se jim nic nestane. Ale je také možné, že jednoho dne tyto vzpomínky vybuchnou a že to bude mít děsivé následky. Přesně taková je totiž PTSD – posttraumatická stresová porucha. 
 
Co si o masakru v Sabře a Šatíle myslíte dnes? 
To samé, co jsem si o něm myslel vždycky: Nic horšího si lidé udělat nemohou. Je jisté, že hlavní odpovědnost za masakr nesou libanonští falangisté. Izraelští vojáci s tím neměli nic společného. A co se izraelské vlády týče, jen ta ví, jak velkou nese za ten masakr zodpovědnost a jestli byla či nebyla o blížící se násilné odvetě dostatečně informovaná. 
 
Co si tedy o této válce myslíte? 
Natočil jsem Valčík s Bašírem z pohledu obyčejného vojáka a dospěl jsem proto k jednomu zásadnímu přesvědčení: Válka je neuvěřitelně zbytečná věc. Vůbec není taková, jak to znáte z amerických filmů. Žádná sláva, žádné hrdinství. Ve skutečnosti probíhá tak, že nějaký mladíček ani neví, kam jde, střílí, ani neví na koho, je zastřelen nebo postřelen, ani neví kým, a pak se vrací domů a snaží se na všechno zapomenout. Někdy se jim to podaří, ale většinou ne.

"Natočil jsem Valčík s Bašírem z pohledu obyčejného vojáka a dospěl jsem proto k jednomu zásadnímu přesvědčení: Válka je neuvěřitelně zbytečná věc. Vůbec není taková, jak to znáte z amerických filmů. Žádná sláva, žádné hrdinství. Ve skutečnosti probíhá tak, že nějaký mladíček ani neví, kam jde, střílí, ani neví na koho, je zastřelen nebo postřelen, ani neví kým, a pak se vrací domů a snaží se na všechno zapomenout. Někdy se jim to podaří, ale většinou ne."