René
Rozhovor

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou   
    
Zachytit člověka v období několika let, ve vládě různých politických režimů a společenských proměn je ve výsledku divácky jistě zajímavé. Jaká specifika, úskalí, výhody či nevýhody to však s sebou nese pro práci režiséra?    
Časosběrnou metodu natáčení považuji za svou "specialitu". Čas a jeho plynutí mě zajímalo vždy, od jisté doby cíleně a programově s časem pracuji. S jistou dávkou nadsázky říkám, že to je „sázka na nejistotu“. Na začátku takového natáčení vsadíte na nějakou osobu nebo osoby a čekáte, co s nimi život bude provádět. To může být vrcholně zajímavé a dramatické "hromobití", ale i drobné, nenápadné a těžko zachytitelné "chvění". Netušíte, nemůžete ovlivnit, jen pozorovat, případně drobně a nepodstatně zasahovat. Výhoda je, že něco se stane vždycky, a nevýhoda je, že to, co se stane nemusíte správně pochopit, vyhodnotit, porozumět tomu a filmově zprostředkovat. Zásadní je práce ve střižně, kdy se takto zachycenému materiálu dává tvar už s vědomím, co by která epizoda v celku měla znamenat, neboli už s pohledem "od konce".    
    
Reného začínáte ve filmu sledovat v roce 1989, co předcházelo tomu, že jste se rozhlodla točit za zdmi vězení pro mladistvé zrovna s ním?      
V roce 1989 jsem začala pracovat na novém projektu časosběrných filmů se souhrnným názvem "Mládež". Mělo to být pětileté sledování několika skupin mladých lidí – učňové, středoškoláci, mladí postižení, mladí umělci a také mladí delikventi. S tímto tématem jsme začali ve vězení pro mladistvé v Libkovicích. Tamější psycholog nám vytipoval několik kluků, kteří by měli být schopni mluvit na kameru a reflektovat svůj život. Jedním z nich byl René.   
    
Už první odsouzení Reného v jeho šestnácti letech na dva a půl roku za krádež na vojenské škole zdá se být pro mladého člověka přehnaným trestem… Myslíte si, že je René částečně obětí systému, který ho odsoudil k životu nenapravitelného kriminálníka?    
Těžko říci, jaký podíl má systém a jaký René sám. Jisté je, že dnes se s mladistvými delikventy zachází daleko opatrněji, nejdříve se zkouší podmíněné tresty, tresty obecně prospěšných prací a podobně.    
    
V průběhu osmnácti let, kdy jste s Reném natáčela, jste si vyměnili desítky dopisů, které provázejí celý film. Co čemu předcházelo – dopisy nebo dramaturgický záměr?    
René byl vždycky "psavý". Tak jsem se rozhodla jeho dopisy použít už v prvním filmu. Při dalším natáčení jsem už s dopisy pracovala záměrně. Reného dopisy jsem celou dobu archivovala a pak před koncem natáčení z nich vybrala důležité pasáže, které pak René přečetl.    
    
René napsal ve vězení dvě knihy, které mu byly následně vydány, vydání té třetí je na spadnutí. Jakou roli jste v tomto sehrála a co vás k tomu vedlo?    
Z Reného dopisů se mi zdálo, že má literární talent. Když byl v roce 1993 odsouzen k šestiletému trestu, psala jsem mu, aby ten čas ve vězení zkusil naplnit psaním. Aby psal o sobě, o svých zkušenostech, o svém prožívání věznění. René to vzal vážně a začal opravdu psát. První rukopis "Běžec na trati k…" jsem nechala přepsat a nabízela různým nakladatelstvím. Po různých peripetiích se to nakonec podařilo a kniha v roce 1998 opravdu vyšla v českotěšínském nakladatelství Agave. Vzápětí poté vyšla v témže nakladatelství druhá kniha "Bohové s.r.o." René psal dál a existuje ještě několik nevydaných rukopisů. Teď připravuje Nakladatelství Lidové noviny vydání Reného textů z poslední doby.     
     
Dokumentem o Reném se nesou archivní záběry z televizního zpravodajství nebo jiné archivy mapující společenské a politické dění v České republice a Evropě. Co tímto ve filmu sledujete?     
Film o Reném obsahuje dobu téměř 20 let. Za tu dobu se v naší zemi změnilo společenské zřízení, rozpadl se společný stát Čechů a Slováků, měnily se vlády i prezidenti. A René téměř celý ten čas proseděl ve vězení. Chtěla jsem, aby se do filmu nějak dostal ten kontrast "pádících dějin" a vězeňského "bezčasí". Pádící dějiny ovšem René může sledovat v televizi, onom všudypřítomném magickém "božím oku". Televizním zprávám ale nelze věnovat příliš mnoho času, proto jsme se rozhodli pro určité symboly doby. Jedním z nich je opakující se volba hlavy státu.     
     
Na počátku 90. let vykrade mezi jinými i váš byt. Proč si myslíte, že vykradl zrovna vás? Nebyla jste v tu chvíli odhodlána přestat o takovém člověku natáčet film?    
Naše vykradení je jedna z nejdramatičtějších situací našeho společného příběhu. Odehrálo se v době dokončování prvního tvaru filmu pro televizi a já jsem je použila jako pointu tohoto tvaru. Z reakcí diváků jsem měla pocit, že to je pointa celkem působivá. Já jsem po vykradení prošla celou škálou pocitů. Od vzteku k pocitu, že je to od Reného nějaký vzkaz, zpráva, kterou bych měla rozšifrovat. A tak se postupně rodila idea pokračování filmu. René také dále korespondoval a něco jsme si vyjasnili v dopisech. I v průběhu doby se René k této své akci několikrát vrátil a je vidět, že to téma taky ještě v sobě nemá zcela vyřešené.      
    
Někdy rozhovor vedete s Reném přímo přes vězeňské mříže, bylo těžké získávat povolení k návštěvě Reného s kamerou?      
Za dobu našeho natáčení jsme navštívili několik věznic. V poslední době především Valdice. Vztah vězeňské služby k médiím se také měnil – jako vše. Byla období, kdy se nesmělo natáčet jinak než v návštěvní místnosti a přes mříže. Nepomohly mé nářky, že to je z filmařského hlediska velmi nešťastné. Předpisy byly předpisy a nedalo se s tím hnout. Naštěstí v poslední etapě našeho natáčení byl René na tzv. "výstupním oddělení" a tam jsme se nakonec díky velké vstřícnosti pane ředitele Valdic přece jen dostali. Myslím, že to bylo i tím, že jsme už byli "známá firma" a bylo jasné, že netočíme žádné bulvární senzace.     
     
Reného ve filmu vídáme povětšinou právě v prostředí věznic, soudních síní, párkrát přímo na ulici po propuštění nebo prostě jen tak někde ve městě. Nepozval vás s kamerou nikdy k sobě domů?    
Žádné "doma" nebylo. René při svých pobytech na svobodě přebýval u různých známých, žen či různě improvizoval své bydlení a nikdy nechtěl, abychom tam točili. Vždy říkal, že nás pozve, až bude mít něco stabilního. Ale to se nikdy neuskutečnilo.     
      
Po dobu dvaceti let jste natáčela s člověkem, který před vašima očima dospěl z mladíka v muže. Jak tedy zní odpověď na otázku, kterou vám René sám položí ve filmu? Berete ho pouze jako objekt ke zkoumání?    
I ve filmu říkám Renému na jeho otázku "nikdy nikdo není jen objektem zkoumání". To platí. Za dobu, co Reného znám, jsem se dost natrápila jeho opakovanými návraty do vězení. Vždycky jsem věřila, že by mohl svou inteligenci nějak zapojit ve svůj prospěch a ne proflákat život ve vězení mezi dementy a asociály. Takže zklamání, beznaděj, lítost, ale i vztek nad Reného odpudivou asociální vychytralostí. Radost, když se podařily vydat jeho knihy… Hlavní je asi pocit lidské mnohoznačnosti, jejíž sledování je dobrodružství.      
    
V závěru natáčení, před Reného posledním propuštěním v roce 2007, jste Renému zapůjčila digitální kameru, aby natočil svých prvních deset dní na svobodě. Jaký jste očekávala výsledek?    
Navrhla jsem Renému, že může být spoluautorem filmu o sobě a natočit jeho závěr – několik svých dní po výstupu z vězení: svou vizi svobody. Za to jsem mu slíbila řádný honorář. René byl nápadem nadšen a sliboval "opravdové oživení" filmu.    
      
Vídala jste Reného v průběhu těch let také někdy bez přítomnosti štábu, kdy jste se setkali naposledy?    
S Reném jsem se několikrát setkala bez kamery. Jednou byl i u nás doma – brzy poté nás vykradl. Naše poslední domluvené setkání bez kamery asi před třemi lety v Praze dopadlo tak, že jsem na něj čekala asi dvě hodiny v kavárně a on pak zavolal, že to nestíhá…      
      
Nebojíte se, že film udělá z Reného svým způsobem „hrdinu“, čehož dokáže René patřičně využít – minimálně vytěžit ze své popularity ve svůj prospěch?    
Kdyby film vzbudil zájem o jeho knihy či mu jakkoli jinak pomohl konstruktivně a nikoli asociálně využít jeho schopnosti a inteligenci, byla bych ráda. Ale v tom už Renému já sama nemůžu nijak pomáhat, nemůžu za něj řešit jeho problémy, nemůžu za něj žít. Špatně by bylo, kdyby film jakkoli přispíval k oslavování asociálnosti a kriminálnictví.      
      
O čem je podle vás nakonec tento film? Jak byste jej charakterizovala?     
To je nejtěžší otázka. Pro mě je to pokus o portrét jiného žití - pokus o obraz zrychlené doby v kontrastu s bezčasím kriminálu. Impuls k přemýšlení nad naším vlastním životem. Portrét mnohoznačnosti, kdy hrdina před našima očima není figura, kterou můžeme jednoduše charakterizovat, ale naopak nás nutí přemýšlet o mechanismech lidského chování. Pokus o proměnu usilováním (nutno říci, že ve výsledku pokus neúspěšný, ale aspoň pokus). Svérázná česká interpretace "desperátství" jako oblíbeného tématu westernových filmů. A hlavně je to pokus o slušný film, který by potvrdil jedinečnost a životaschopnost metody časosběrného natáčení.

Po dobu dvaceti let jste natáčela s člověkem, který před vašima očima dospěl z mladíka v muže. Jak tedy zní odpověď na otázku, kterou vám René sám položí ve filmu? Berete ho pouze jako objekt ke zkoumání?    
I ve filmu říkám Renému na jeho otázku "nikdy nikdo není jen objektem zkoumání". To platí. Za dobu, co Reného znám, jsem se dost natrápila jeho opakovanými návraty do vězení. Vždycky jsem věřila, že by mohl svou inteligenci nějak zapojit ve svůj prospěch a ne proflákat život ve vězení mezi dementy a asociály. Takže zklamání, beznaděj, lítost, ale i vztek nad Reného odpudivou asociální vychytralostí. Radost, když se podařily vydat jeho knihy… Hlavní je asi pocit lidské mnohoznačnosti, jejíž sledování je dobrodružství.