Umění plakat
Rozhovor

Rozhovor s Peterem Schoenauem Fogem, režisérem filmu Umění plakat 
     
Dánská oskarová nominace na nejlepší zahraniční film   
     
Příprava Umění plakat byl dlouhotrvající proces. Peter Schoenau Fog na filmu pracoval více než pět let. Spolu se scénáristou Bo Hr. Hansenem neustále dolaďovali scénář:   
„Museli jsme ho pořád přepisovat, aby s ním byli všichni spokojení,“ tvrdí.   
     
Film byl natočen na motivy románu Erlinga Jespena, který již déle než dvacet let působí jako autor divadelních her. Tato kniha je jeho druhým románem a prvním celovečerním filmem Petera Schoenaua Foga.     
„Přestože je to silně autobiografické dílo, využívá při vyprávění svého příběhu osvědčených literárních postupů. Celá kniha je proto natolik pravdivá, nakolik to vypravěčské metody umožňují,“ tvrdí Peter.   
     
Filmovým i románovým vypravěčem je jedenáctiletý chlapec, který žije v dysfunkční rodině. Je mladý a naivní, a proto si neuvědomuje, že u nich doma něco nehraje. Ačkoliv je téma příběhu kruté a bezútěšné, je podáno jemným, místy dokonce humorným stylem. Čtrnáctiletá sestra autora, podle které autor vytvořil svou románovou postavu a kterou její otec sexuálně zneužíval několik dlouhých let, prožívala taková traumata, že absolvovala nesčetné množství dlouho i krátkodobých pobytů v psychiatrických léčebnách. Jakmile však román vyšel, téměř okamžitě se uzdravila.   
   
„Možná je to jako v pohádkách – když jméno zlého skřítka vyslovíte nahlas, skřítek najednou zmizí,“ říká Peter. „Nechtěl jsem záměrně míchat prvky tragické s prvky komickými a vytvořit z toho nevšední pocitovou směs. Mým hlavním cílem bylo vyjádřit se k danému tématu.“   
   
„Když jsem ten román četl, říkal jsem si, že pokud ten příběh budu vyprávět stejně jako jeho autor, to znamená očima toho chlapce, podaří se nám ho podat tak, že si lidi troufnou dokoukat se na film až do konce,“ říká Peter.   
     
„Je to drama, které vypráví jedenáctiletý chlapec, a netuší při tom, že něco jako drama vůbec existuje. Jeho vypravěčský styl pramení z nevinnosti a nepochopení toho, co se kolem něj odehrává. Nechceme zlehčovat tragické téma. Naopak se snažíme podat ho tak, aby nad ním lidé začali přemýšlet a aby ho pochopili v co největší možné šíři. Lidé si myslí, že jsem cynický filmař, který jen hraje na emocionální strunu. To ale opravdu není můj záměr.“     
     
Vždycky po skončení tohoto filmu nastane v dánských kinech zvláštní tichá atmosféra.Určitě je to jeden z mála filmů, po němž diváci nenavážou na stejný rozhovor, který vedli před tím, než do kina přišli. Dánským divákům se líbí a překvapivě má i velice dobré tržby. Dostali jsme za něj Cenu skandinávské rady (Nordic Council Prize) za nejlepší skandinávský film roku (Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko, Island).     
   
Ačkoliv je film dánský, překvapivě musel být pro dánské diváky otitulkovaný. Byl totiž natočen v jižním Jutsku, pouhý kilometr od hranic s Německem, kde se mluví dialektem, který je pro Dány z jiných částí země téměř nesrozumitelný. Děti, které ve filmu hrály, z této oblasti pocházejí, ale Jesper Asholt v roli otce si své repliky musel nejdříve naposlouchat a teprve pak se podle toho učit.     
   
Jannick Lorenzen, kterému bylo v době natáčení jedenáct let, v herecké kariéře pokračovat nehodlá. „V nejlepším se má vždycky přestat,“ oznámil režisérovi. Na konkurz ho přivedla maminka, která se těšila na příjemně strávené odpoledne. Jannick svolil, že na konkurz půjde jen pod podmínkou, že ho potom máma vezme do McDonalda.     
     
„Díky bohu za McDonalda,“ komentoval to Schoenau Fog.

Díky bohu za McDonalda