Control
Rozhovor

 
PÁR SLOV OD REŽISÉRA 
 
Control je osobní film. Není to hudební film, alespoň podle mě ne. Nejdříve jsem si myslel, že to bude hudební film, a tak jsem nabídku, abych ho režíroval, odmítl. Nejrůznější hudebníky fotím už mnoho let, a proto si mě ve Spojeném království zaškatulkovali do kategorie „rockový fotograf“. Bál jsem se, že by stejný osud potkal i tento film.   
 
V roce 2004 jsem strávil čtyři měsíce sestavováním knihy o U2, které fotím už 22 let. Když jsem seděl doma a prohlížel si své kontaktní snímky z počátku 80. let, znovu jsem se do té doby začal vžívat. Je to jako když čekáte na autobus a do tváře vás bičuje vítr; je to ten pocit zoufalství, když nemáte kam jít, nemáte žádné peníze; je to ten rituál, když si koupíte desku a poprvé si ji pustíte. Doba se změnila, ale ty pocity pro mě najednou byly neuvěřitelně živé. Týkaly se i divokého roku 1979, kdy jsem se přestěhoval do Londýna. Věděl jsem, že potřebuju změnu prostředí, takže když Joy Division vydali desku Unknown Pleasures, uvědomil jsem si, že z Holandska musím odejít tam, odkud pochází ta hudba.   
 
Během prvních dvou týdnů v Anglii jsem udělal tu známou fotku Joy Division v metru. To už je sám o sobě neuvěřitelný příběh – odjedete z jedné země do druhé, setkáte se s kapelou, která vás k tomu přesunu inspirovala, vyfotíte ji a o několik desítek let později to celé vede k tomu, že o ní natočíte film.   
 
Vím, že jsem teď uzavřel kruh, ve kterém dominovaly pocity a touhy mých teenagerovských let. Joy Division a Ian Curtis pro mě v té době hodně znamenali. Když jsem si to opravdu uvědomil, věděl jsem, že tento film musím natočit.   
 
Anton Corbijn – květen 2007 
 
 
   
ROZHOVOR S ANTONEM CORBIJNEM 
 
Když se vás zčista jasna producent Orian Williams zeptal, jestli byste nechtěl natočit nějaký film, prý jste mu řekl, že zrovna uvažujete o tom, že byste se rád začal věnovat i jinému médiu než fotografii.   
Za posledních pět let jsem několikrát myslel na to, že bych chtěl natočit film. Když se hodně dlouho věnujete fotografii, je dobré začít experimentovat i v jiné oblasti. Dělal jsem videa, krátké filmy, grafický design, scénografii. I ve fotografii jsem si vytříbil styl focení a výběr témat. Chtěl jsem natočit film, protože jsem fotil spoustu lidí od filmu a režisérů a chtěl jsem jejich příběh vyprávět jinak než skrze médium fotografie.   
     
Nejdřív jste ovšem tento projekt odmítl. Začal jste nakonec cítit, že je to právě na vás, abyste vyprávěl příběh Iana Curtise a Joy Division?   
Když na to pomyslím zpětně, tak ano. Nejdřív jsem si nebyl jistý, protože jsem nikdy před tím žádný film nenatočil. Také jsem nechtěl zkazit projekt lidem, kteří již na něm pracovali. Bál jsem se, že bych to nezvládl, a to jsem nechtěl, protože by pak trvalo hodně dlouho, než by o Ianu Curtisovi někdo natočil kvalitní film.   
     
Vzpomenete si na nějaké osobní zážitky s Ianem Curtisem?   
Setkal jsem se s Ianem asi dvakrát nebo třikrát. Naše první focení, to v metru, trvalo jen hodně krátce, pět deset minut. Neuměl jsem moc anglicky. Jsem Holanďan, chtěl jsem se jim představit, ale pamatuju si, že mi ani nechtěli podat ruku. Po tom, co jsme to nafotili, už mi ruku podali. Takže se jim na tom něco líbilo ještě dřív, než viděli hotové fotky. Když jsem jim ty fotky poslal, líbily se jim víc než komukoliv jinému. Přesněji řečeno, nikomu jinému se nelíbily, protože lidi nemají rádi, když někoho fotíte zezadu. Nikdo je nezveřejnil. Kapela ale jednu z těch fotek použila na obal svého singlu. Poté mě požádal Rob Gretton, abych Joy Division přijel nafotit do Manchesteru, když natáčeli videoklip k „Love Will Tear Us Apart“. Tam jsem se s nimi setkal podruhé, ale stejně jsme si nepopovídali, protože jsem ještě neuměl dobře anglicky. A taky jsem se hrozně styděl. Zajímavé je, že jsem kvůli své chabé angličtině nevěděl, co Ian zpívá. Ale z toho, jak zpíval, jsem cítil, že jsou to zásadní a důležité věci, že na nich opravdu záleží. To byl jeden z důvodů, proč jsem se přestěhoval do Anglie. Předtím jsem tu zem již párkrát navštívil a fotil jsem tam. Lidi mi tam přišli mnohem opravdovější než v Holandsku. Z holandských kapel jsem cítil, jako by hudbu měly jen jako sponzorovaného koníčka, naproti tomu v Anglii to vypadalo jako útěk před určitým způsobem života.   
     
Myslíte si, že vaše osobní zkušenost s Ianem Curitsem nějak ovlivnila to, jak o něm smýšlíte?   
To, že jsem se chvíli pohyboval v jeho přítomnosti, mi určitě pomohlo s celým kontextem filmu a pomohlo mi to i ve vztahu k lidem, kteří pak založili kapelu New Order. Líbí se jim moje fotky a videa [Atmosphere], uznávají mě, takže v tomto smyslu už pro ně nejsem cizinec.   
   
Celý film téměř stojí a padá na obsazení role Iana Curtise. Uvědomoval jste si tento tlak?   
Ano, souhlasím s vámi. Toho jsem se bál. Vždycky začínáte nejdřív s herci, kteří už jsou známí. Musím říct, že jsem jich také pár oslovil. Pak jsme absolvovali spoustu castingů v Londýně a na severu Anglie a také jsem se koukal na videa, co nám lidé poslali. A viděl jsem video Sama Rileyho. Bylo v něm něco, co ve mně vyvolalo vzpomínky na čas strávený s Joy Division. Když jsem na konci sedmdesátých let přijel do Anglie, všude bylo plno mladých hudebníků, kteří byli bez peněz, neměli pořádné oblečení, byli podvyživení a jen tak všude postávali a kouřili. A přesně takový byl i Sam Riley. Byl vyhublý, neměl žádné peníze, jen tak postával kolem a kouřil cigarety úplně stejným způsobem. Nejen, že to byl herec, který tu roli dokázal zahrát, ale budil dojem, jako by právě přišel z toho období sedmdesátých let. Věděl jsem, že je to ten správný člověk. Samozřejmě jsem byl ze svého rozhodnutí nervózní, protože jsem věděl, že nemá žádné velké herecké zkušenosti. Ale kdykoliv jsem o něm začal pochybovat, vzpomněl jsem si na Kesa Kena Loache. Na tom klukovi se mi líbila jeho nevinnost, to, že nebyl ničím zatížený, a přesně toho jsem chtěl dosáhnout i se Samem Rileym. V nezkušeném člověku je nádherná upřímnost a opravdovost. Sam byl absolutně přesvědčivý, pracoval na té roli velice tvrdě a dal jí všechno, co měl.   
   
Věděl jste hned od začátku, že film natočíte černobíle?   
Ne. Hodně lidí si myslí, že prostě točím černobíle, ale to není pravda. Dělám i spoustu barevných věcí. Ale moje vzpomínky na Joy Division jsou černobílé. Když se podíváte na vizuální záznamy Joy Division, hlavně na fotografie, řekl bych, že jsou v 99 procentech černobílé. V sedmdesátých letech a na počátku let osmdesátých vycházely všechny důležité hudební časopisy jen černobíle. Když nějakou kapelu vyfotili do komerční publikace barevně, na to už musela mít pořádný hit. Ale Joy Division v té době (zatím) žádné hity neměli. I jejich desky měly černobílé obaly a také se oblékali dost šedě, nenápadně. Proto si myslím, že jsem udělal dobře, když jsem se u filmu o Joy Division rozhodl pro černobílou.   
   
Celý film působí velice jednoduše a čistě, což u jiných hudebních filmů nebývá zvykem.   
Ano, to je pravda, přesně tak jsem to chtěl. 
   
Čeho jste se při natáčení svého prvního celovečerního filmu nejvíce obával? 
Nejvíce jsem se bál režírování herců, to pro mě bylo něco úplně nového. Když fotím, tak také trochu režíruji, ale zároveň se chovám dost přirozeně. Doufal jsem, že to bude stejné, ale brzy jsem se o herectví dozvěděl mnohem víc.   
   
Rozhodl jste se po zkušenosti z Control, že natočíte další film?   
Rád bych natočil další film, akční film, kde by byla trocha víc napětí; říkejte tomu klidně thriller. Pro člověka, který v této oblasti nemá žádné vzdělání ani zkušenosti, je natáčení prvního filmu zahaleno obrovským tajemstvím. Ale jakmile za sebou máte jeden, už toho chápete mnohem víc. Můžete se pak více věnovat samotnému natáčení. Byla to pro mě skvělá zkušenost, nejintenzivnější, jakou jsem kdy zažil. I focení je náročná a intenzivní práce, ale nikdy netrvá tak dlouho.   

Během prvních dvou týdnů v Anglii jsem udělal tu známou fotku Joy Division v metru. To už je sám o sobě neuvěřitelný příběh – odjedete z jedné země do druhé, setkáte se s kapelou, která vás k tomu přesunu inspirovala, vyfotíte ji a o několik desítek let později to celé vede k tomu, že o ní natočíte film.