Občan Havel
Rozhovor

Rozhovor Renaty Elhenické s Miroslavem Jankem, Jarmilou Polákovou a Václavem Havlem.
 
 
[ Rozhovor s režisérem Miroslavem Jankem ]  
   
Co pro Vás znamenala práce na tomto dokumentu?   
Práce na tomto dokumentu pro mě znamenala především hodně práce (vzhledem k množství natočeného materiálu), ale taky hodně radosti z práce (vzhledem k charakteru natočeného materiálu).  
    
Když Vás producentka Jarmila Poláková oslovila s nabídkou, abyste film dokončil, co Vás napadlo? Souhlasil jste okamžitě?  
Zprvu jsem byl přesvědčen o tom, že je nemyslitelné, abych se filmu ujal. Neměl jsem moc přehled o tom, kdo je kdo v politice, do Čech jsem se vrátil až v roce 96 a navíc se mi zdálo, že takový film vůbec není moje parketa. Jarmila Poláková však byla toho názoru, že moje politická nezatíženost by mohla naopak býti výhodou při zpracovávání Pavlova materiálu. Nakonec jsem tento argument přijal.   
    
Co Vás na tomto projektu nejvíc zajímalo?   
Tajemství natočeného materiálu, osobnost prezidenta Havla, možnost návratu do společensko-politické atmosféry určitého období a příležitost se po dlouhé době chopit střihačského zadání.    
    
Jak probíhala Vaše práce?    
Tak jako u každého filmu bylo nejprve nutné se dokonale seznámit s materiálem. Nejprve jsme ho shlédli společně se střihačkou Toničkou, která se poté odebrala do střižny materiál třídit a organizovat a já jsem si to celé ještě jednou projel a detailně zmapoval. A tady nastala neobvyklá zápletka – u každého jiného filmu lze pracovat pouze s vybraným množstvím nejlepších scén a záběrů. Tady to však nebylo možné, protože se nám skoro každá scéna zdála zajímavá či důležitá. Takže bylo nejprve potřeba ustříhat nahrubo téměř vše. Vznikl z toho desetihodinový skicák, ze kterého jsme potom vycházeli. Potom teprve mohl začít běžný proces tvarování, krácení a rytmizování.    
      
Dostal jste nějaký scénář nebo jak vznikla současná podoba filmu?     
Žádný scénář na tento film neexistoval, ani existovat nemohl. Pavel Koutecký zvolil metodu takzvaně observační, to znamená, že zaznamenával právě probíhající scénu, aniž by do děje zasahoval. Pochopitelně jsem se pídil po jakýchkoliv jeho poznámkách ke střihu a vyslýchal jsem jeho spolupracovníky. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že se Pavel do střižny teprve chystal, že ještě neměl jasně definovaný plán. Museli jsme se tedy spolehnout na to, že si natočený materiál sám řekne o způsob zpracování.      
      
Sledoval jste projekt předtím, než jste na něm začal pracovat? Mluvil jste o něm někdy s Pavlem Kouteckým?     
O projektu jsem samozřejmě věděl, ale Pavel o tom moc nemluvil. Vzpomínám si jen na jednu debatu, ale ta se týkala pouze technologických postupů postprodukce.    
    
Co považujete za nejsložitější v práci na tomto filmu?    
Nejsložitější bylo zkrátit film na požadovanou délku a přitom zachovat smysluplnost jeho obsahu.    
    
Jaké bylo Vaše první setkání s Václavem Havlem? Znali jste se již dříve?    
Setkali jsme se v kavárně hotelu Pupp a bylo to takzvaně milé setkání. Předtím jsem se s Václavem Havlem párkrát setkal na sklonku sedmdesátých let v rámci různých pololegálních kulturních akcí.    
    
Máte ve filmu nějaké oblíbené scény?   
Ano. Mám ve filmu 35 oblíbených scén. A mimo film asi dvakrát tolik.    
     
Co považujete pro diváky za nejzajímavější?     
Možnost poznat osobnost VH jinak, než z televizních zpráv či z denního tisku, možnost návratu do jistého období našich moderních dějin, možnost nahlédnout do zákulisí prezidentské funkce.    
     
V čem podle Vás tkví hlavní výjimečnost tohoto filmu?    
V intimním pohledu na osobnost VH a v jedinečné možnosti náhledu do české politické kuchyně.    
    
Sledoval jste práci Pavla Kouteckého? Co Vás na ní zajímalo?    
Filmy Pavla Kouteckého jsem sledoval a nejvíce mě zaujala jeho neustálá formální hravost, jeho filmařina. A samozřejmě i společenská angažovanost jeho námětů. 
 
 
 
[ Rozhovor s producentkou filmu Občan Havel Jarmilou Polákovou ze společnosti Film & Sociologie ]       
     
Kdy poprvé vznikla myšlenka začít natáčet filmu a kdo s ní přišel?   
To je už tak dávno, že si nejsem úplně jistá. Pavla Kouteckého lákalo někoho v bouřlivé době roku 1991 točit časosběrně. Ve vysoké politice se ocitli lidé z nejrůznějších profesích. Co to s nimi udělá? Václav Havel – dramatik, literát, kritik politické moci se najednou stal představitel státu. S nápadem přišel asi Pavel a díky blízkým kontaktům s Václavem Havlem jsme se snadno domluvili.   
   
Zaujal tento nápad Václava Havela hned nebo jste ho museli přesvědčovat? Jak se s ním spolupracovalo?     
Nápad, že by byly autenticky zachyceny určité události přivítal. Navíc nás s Pavlem Kouteckým doporučil Andrej Krob a zaručil se, že gentlemanskou domluvu, okamžité nezveřejňování natočeného materiálu, dodržíme.   
Podrobné domlouvání, co bychom si rádi přišli natočit, pak probíhalo přes Vladimíra Hanzela a to byla výborná spolupráce. I když se totiž během let tým kolem Václava Havla měnil, Vladimír Hanzel zůstával a vždy přesvědčil nové spolupracovníky, že budeme točit dál. Takové spojenectví bylo pro natáčení klíčové.   
   
Jak jste vybírali události, které zaznamenávat? Kdo měl poslední slovo? Bylo něco, co si pan prezident nepřál, abyste natáčeli?   
Události si Pavel Koutecký vybíral podle programu VH. Ze začátku to byly vytipované věci – co by mohlo být zajímavé. Časem si již vybíral, aby mu nové události zapadaly do určité koncepce. Někdy Vladimír Hanzel volal Pavlovi - Přijďte točit - a Pavel byl třeba v zahraničí nebo se také stalo, že jsme neměli dost peněz. Myslím, že častěji než Václav Havel odmítli natáčení lidé, se kterými právě jednal. Ale na tuto otázku by nejlépe odpověděl sám Pavel Koutecký.   
   
Pamatujete si, kdy a co jste točili poprvé a co naposledy?   
První natáčení... to je také otázka pro Pavla. Ale já se podívám do záznamů. Byla to návštěva Václava Havla, tehdy opravdu občana - neprezidenta - přátel v Bratislavě - divadlo, PENclub… Poslední - to byl leden 2005 Hradec Králové divadelní představení Vyrozumění v režii Andreje Kroba, po představení bylo setkání s herci. To si pamatuji dobře, na natáčení jsem byla.   
     
Měl Pavel Koutecký předem připravený nějaký scénář?   
Pavel měl promyšlený způsob natáčení a to se ukázalo z mnoha hledisek geniální. Natáčeli události tak jak se odehrávaly před kamerou, nijak nezasahovali otázkami nebo žádostmi – můžete jít trochu doprava, tam bude lepší světlo- . Odborně se této metodě říká observační. Režisér je tichým pozorovatelem děje, který se odehrává před kamerou a dává jen pokyn kdy se má spustit kamera a kdy vypnout. Vyžaduje to velké soustředění a koncentraci v průběhu natáčení. Točilo se na film, což nebylo levné a tak kamera nemohla být zapnutá stále. Scénář pak postupně vyplynul z toho, které situace si Pavel vybral pro natáčení. Scénář psal opravu život sám.     
   
Kolik hodin jste celkem natočili?   
45 hodin na film něco je na video . Celkem asi 70 hodin.   
   
Je spočítáno kolik událostí bylo zaznamenáno? A kolik dnů jste celkem natáčeli?   
Točilo se přes 160 dnů a je natočeno asi 90 událostí.   
   
Co vše diváci uvidí? Jak bude využit ostatní materiál?   
Zatím uvidí to co se vešlo do dvouhodinového celovečerního filmu. Od rozhodnutí kandidovat na českého prezidenta po poslední den ve funkci prezidenta. Vznikne ještě televizní série 4hodinových filmů.   
     
Po smrti Pavla Kouteckého práci na filmu převzali Míra a Tonička Jankovi. Proč padla volba na ně?   
Po dlouhém rozvažování a mnoha schůzkách s mnoha lidmi a několika režiséry jsem nabyla přesvědčení, že budou mít dostatek trpělivosti k natočenému materiálu najít vlastní vztah.   
Najdou takový klíč k postavení filmu, který by nebyl v zásadním rozporu s filmovým cítěním Pavla Kouteckého.   
   
Bylo těžké vybrat, co do filmu vybrat a co ne? Kdo všechno do toho zasahoval? Panovala shoda?   
Bylo to těžké. 
   
Pouštěli jste průběžně film Václavu Havlovi? Zasahoval do střihu?   
Film viděl dvakrát, jednou na začátku léta 2007 - verzi 3,5 hodiny a pak 2,5 hodiny a vždy se dobře bavil. Do střihu nezasahoval.   
     
Co si myslíte, že diváky nejvíce překvapí, zaujme?   
Už to sama těžko posuzuji. Myslím, že otevřenost a pocit, že jste sám jako divák přítomen dané události, bezprostřednost.   
   
Máte informace, zda existuje nějaký podobný projekt o jiném prezidentovi?   
Neslyšela jsem o tom, že by se nějaký politik nechal tak autenticky a tak rozsáhle natočit.   
   
Kde plánujete zahraniční premiéru?   
Rádi bychom na nějakém zahraničním festivalu, ale zaleží na jejich výběru.   
   
Jak jste film financovali?   
Těžko, přišla jsem o spoustu iluzí. Částečně jsme projekt financovali sami – společnost Film & Sociologie. Na konci devadesátých let jsme dostali podporu z fondu kinematografie. V roce 2006 se objevil zázrak v podobě donátorky paní Dr. Dadji Altenburg-Kohl a pak koproducenti. Zkušený producent Pavel Strnad, který se podíval na kousek materiálu a řekl: „jdu do toto“. A americký koproducent Michael Wolkowitz. Vždy, když bylo nejhůř v průběhu natáčení, film podržela výkonná produkce Jan Krása. 
   
     
   
[ Václav Havel k filmu Občan Havel ] 
   
Pamatujete si, jak vznikl poprvé nápad natáčení filmu o Vás a kdo Vás s nápadem oslovil? 
Pokud se dobře pamatuji, byl to nápad Pavla Kouteckého, který natáčel dokumenty mě se nějak dotýkající již v době Česko-Slovenské federace. V druhé polovině roku 1992, kdy jsem prezidentskou funkci nevykonával, mě s nápadem seznámili můj tajemník Vladimír Hanzel a jeho žena Jarmila Poláková.   
   
Byl jste hned pro nebo jste zvažoval a co Vás přesvědčilo? Jak se tvářili lidé kolem vás (spolupracovníci, poradci, politici) na to, že jsou filmování?   
Přesvědčovat mě nikdo nemusel, přivítal jsem to. Ale je pravda, že jsem vůbec netušil, co to všechno bude znamenat. Pokud Pavel Koutecký natáčel interní porady, bylo to v pořádku. Mí spolupracovníci byli se vším smířeni a zavládl duch vzájemné tolerance a přátelské symbiózy. Pokud ovšem natáčel rozmanitá politická setkání, bylo nutné, abych nejprve získal souhlas mých politických partnerů. Obvykle to nebyl problém, někdy ale do toho promlouvaly ochranky, protokoly a občasná žárlivost, že Kouteckého štáb může být přítomen, kde ostatní býti nemohou.   
   
Podle jakého systému jste vybírali, co se natočí? Zasahoval jste do výběru?   
Kouteckého štáb byl ve spojení s mými spolupracovníky a ti mu předem vytipovali akce, které by mohly být pro dokument zajímavé. Z nich si pak Pavel Koutecký vybíral.   
     
Nastaly okamžiky, kdy vám bylo líto, že to či ono nemohlo být natočeno, protože třeba váš politický partner si filmování nepřál?   
Dodnes mě mrzí, že nebylo možné dokumentovat jednání pražského summitu NATO v roce 2002. Bylo to však víc než pochopitelné.   
   
A byly naopak okamžiky, kdy jste si říkal, že by bylo lepší je netočit?   
Nejspíš byly, ale na žádné takové si už nevzpomínám.   
   
Film budí dojem, že jste na kameru často zapomínal, že jste si na ni zvykl tak, že jste ani nevěděl, že tam je. Bylo to tak?   
Ano, je to tak. Bylo to už zmíněnou přátelskou atmosférou, která obvykle nebývá s politickým prostředím spojována. Celý štáb se stal přirozeným průvodcem některých jednání a dokázal svou práci dělat tak přirozeně a ohleduplně, že jsme po chvíli zcela zapomínali na jeho přítomnost všichni. Dnes to vidím jako jeden z klíčů k úspěchu filmu.   
   
Jste rád za některé záběry, že se díky Pavlu Kouteckému a jeho týmu zachovaly?   
Samozřejmě, všechno se mi živě vybavuje. Mě samotnému pomáhají vidět některé momenty jinak. Pokud jsem byl v zajetí prezidentského shonu, mnohé z toho jsem kolem sebe ani neměl možnost reflektovat tak, jak je dokumentuje filmový záznam.   
     
Co jste si říkal po té, co jste viděl první sestřih filmu? Jak se vám filmový Havel líbil?     
Doufám, že se neptáte, jak se v něm líbím sám sobě? Pokud ale myslíte filmový dokument, ten se mi líbil od samého počátku. Byl jsem si však vědom, že první sestřih je polotovar, k němuž se nelze vyjadřovat. To jako autor velmi dobře znám a ctím to. Vůbec jsem do toho nezasahoval a dal jsem tvůrcům plnou důvěru.   
     
Jak film vnímáte? Jako politický dokument nebo jako příběh plný emocí?   
Především jako ojedinělý dokument a to dokonce ve světovém měřítku. Nevím, že by něco podobného někde vzniklo. Byly samozřejmě natočeny dokumenty na politickou objednávku předvolebních kampaní, ale takto svobodně dokumentovat politické zákulisí je zcela ojedinělé.   
     
Co vy osobně považujete ve filmu pro diváky nejzajímavější?     
Nejsem si jist, zda to právě já mohu posoudit, ale věřím, že ocení originalitu i fakt, že si to dokumentovaný i dokumentarista vzájemně nekazili, i když k tomu měli bezpočet důvodů a velmi stresujících příležitostí.     
     
   
     

Mám ve filmu 35 oblíbených scén. A mimo film asi dvakrát tolik.    
M. Janek