Import/Export
Rozhovor

Rozhovor s Ulrichem Seidlem 
Projekt IMPORT / EXPORT byl náročný: na Ukrajině jste natáčeli při teplotách -30°C , v Rakousku zase mezi lidmi čekajícími na smrt. Bylo to pro vás fyzicky i psychicky nadoraz nebo jsou takové podmínky normální?   
Ulrich Seidl: Každý film má své zákonitosti a ty mi vždycky dají zabrat. Extrémní podmínky mě ale málokdy vyděsí. Já věřím, že silné, extrémní scény a obrazy se dají vytvořit pouze v silných, extrémních podmínkách. 
   
Film je o migraci pracovních sil mezi Východem a Západem. Co se vás dotýká víc, import nebo export? 
Ulrich Sedl: Export. Nápad natočit tento film jsem dostal při práci na jiném filmu. Když jsem sháněl fakta pro dokument Zur Lage, sblížil jsem se s rodinou řekněme z pracující třídy, a oni byli všichni nezaměstnaní. Od té doby jsem často uvažoval o tom, že na těchto lidech postavím filmový příběh. Pokud se týká importu, tak už léta plánuji natočit film ve východní Evropě, protože jsou mi tamní lidé velice blízcí. A tak jsem začal psát příběhy, které přecházejí z Východu na Západ a opačně. 
 
Jsou představitelé hlavních rolí profesionální herci nebo naopak, jak tomu bylo ve vašem předchozím snímku Psí dny? 
Ulrich Seidl: Ani jeden z nich nikdy před kamerou nestál. Život Rakušana Paula Hofmanna se dost podobá životu postavy, kterou hraje. Je také nezaměstnaný, poflakuje se, vyhledává rvačky a hledá lásku. Jekatěrina Rak, Ukrajinka, bývala zdravotní sestrou, kterou také ve filmu hraje. Před natáčením nikdy na Západě nebyla, a zatím se tu usadit nehodlá.   
 
V příběhu se dvě hlavní postavy nesetkají. Proč ne? 
Ulrich Sedl: Původně se měli setkat na hranicích, aniž by promluvili. Tak by to asi bylo v každém scénáři, i v tomto. Ale jak se blížilo natáčení, rozhodl jsem se, že ve filmu nechci žádné fyzické hranice, protože ty se stejně ruší. Na rozdíl od těch společenských, které zůstávají.   
 
Natáčení filmu trvalo dvě zimy. Dva roky jste ho stříhal, rok obsazoval. Čím to, že vám práce na filmu zabere tolik času?   
Ulrich Seidl: Mě všechno trochu trvá (směje se). Ne, vážně: scénář je jen náčrt toho, co se bude točit. Film začne v určitém bodě a odtud se já a celý štáb vydáváme na cestu. Cesta má svůj cíl, ale nikdo nezná trasu. Jde o proces, který se vyvíjí a často je přerušen, protože prostě nevím, jak dál.   
   
IMPORT / EXPORT je celovečerní hraný film, který svou formou někdy hodně připomíná dokument... 
Ulrich Seidl: IMPORT / EXPORT je v tomto smyslu více dokumentární než snímek Psí dny, jelikož byl do značné míry točen v reálném prostředí, tudíž jako dokument, na existujích místech, ve skutečném světě – ve dvou existujících nemocnicích, na skutečném pracovním úřadě, v autentických internetových „sex – kabinkách“ a v opravdových starobincích. Když mluvíme o starobincích...   
 
tady jste také promíchal herce a skutečné pacienty. Bylo těžké natáčet s umírajícími lidmi?   
Ulrich Seidl: Jediné potíže nám dělali úřady a zaměstnanci, kteří nám práci komplikovali. Zcela určitě to bylo kvůli skandálům kolem rakouských starobinců, které dost poškodily jejich pověst. Měsíce před natáčením jsme se s pacienty seznámili a začali s nimi trávit čas. Herečka Maria Hofstätter například několik měsíců pracovala na geriatrickém oddělení, noční i denní služby. Pro pacienty, aspoň pro ty, kteří si to uvědomovali, natáčení znamenalo vítanou změnu jejich „vězeňského“ řádu. 
 
Váš první celovečerní film získal Velkou cenu poroty na festivalu v Benátkách. Změnila se tímto úspěchem vaše práce? 
Ulrich Seidl: Nemyslím. Pro mě je filmování vždycky náročný, často útrpný proces. Sobě ani svým spolupracovníkům nic neulehčuji a každý film je těžce vybojované dobrodružství. Nemám žádný recept na úspěch. Příští film může také dopadnout katastrofálně.   
   
Ed Lachman, jeden ze dvou kameramanů, kteří s vámi pracovali na snímku IMPORT / EXPORT, vás popisuje jako morálního filmaře, ne však moralistu. Souhlasíte s tím? 
Ulrich Seidl: Já svými filmy nechci diváky bavit, ale spíš je oslovit, možná i zneklidnit. Mé filmy se nestaví kriticky k jednotlivým lidem, ale ke společnosti. Mám svou vizi důstojného života. Když se diváci při sledování mého filmu nejen baví, ale zároveň vnímají spojitost s jejich vlastním životem, pak film splnil své poslání. Chtěl bych, aby diváci byli v kině konfrontováni sami se sebou.   
 
Jako tvůrce filmů se ale běžné společenské kritice vymykáte. Poukazujete na věci, ale nesoudíte. 
Ulrich Seidl: Nemám návod, jak zlepšit náš svět. Nikdy nejde o kritiku jedné osoby. Snažím se o nezastřený pohled na svět. Věřím, že realita se dotýká nás všech, i s našimi strachy a touhami: strachem ze smrti a touhou po lásce. 
 
Často přichází na přetřes pesimismus vašich snímků. Mají ale v sobě i prvek humoru... 
Ulrich Seidl: Díky humoru se často dá snést i to hrozné a neodvratitelné. Vždycky se snažím najít momenty, ve kterých se tragédie a komedie prolínají. A pokud se týká pesimismu, nemyslím, že by optimisté byli nutně konstruktivnější než pesimisté, čili by neměli být bráni jako „ti lepší“. Když se na svět dívám otevřenýma očima, pesimismu se nedá vyhnout. Ale jako každý pesimista i já vidím i věci krásné. 
 
IMPORT / EXPORT je šokující, ale zároveň je vaším zatím nejhumanističtějším filmem. Stáváte se mírnějším, moudřejším? 
Ulrich Seidl: Moudřejším - v to doufám. Ale mírnějším ne. Všechny mé filmy jsou přesto produktem mého humanistického pohledu na svět – i když jsou zneklidňující, provokující nebo šokující.   
 
 
   
Rozhovor s Edem Lachmanem 
   
Američan Ed Lachman je jedním z nejvšestrannějších současných kameramanů. Jeho kariéra začala ve vrcholném období Nového německého filmu v 70. letech. Spolupracoval s Wernerem Herzogem (Stroszek), Wimem Wendersem a Volkerem Schlöndorffem. Později se jako kameraman podílel na hitech jako např. Erin Brockovich Stevena Soderbergha s Julií Roberts. Za kamerou také stál při natáčení úspěšných nezávislých filmů jako Smrt panen Sofie Coppola, I’m Not There Todda Haynese nebo posledního snímku Roberta Altmana Zítra nehrajeme. S Larry Clarkem točil a spolurežíroval také snímek Ken Park. Na svém kontě má 62 dokumentů a celovečerních hraných filmů. 
 
Ulrich Seidl je známý jako perfekcionalista. Zároveň vítá tvůrčí přínos od lidí, kteří vědí, co dělají. Byl jste připravený podílet se na formování příběhu? 
Ed Lachman: Ulrich je velmi dobrý ve vizuálním vyprávění. Vytvoří obraz, díky kterému se diváci z vnějšího světa přenesou do příběhu, jako kdyby vešli do místnosti a začali se rozhlížet, nebo prostě šli po ulici. Někdy se divák stane objektivem kamery a Ulrich pak použije malou přenosnou kameru, aby se k protagonistovi dostal ještě blíž a diváky vtáhnul s sebou. 
 
Musel jste jako kameraman hodně improvizovat?   
Ed Lachman: Ano, do jisté míry se improvizovalo. Právě v tom tkví síla jeho obrazů. Nejsou vyumělkované, naleštěné, ale takové, jakým uvěříme. V tom, co vidíte a co k protagonistovi cítíte, není rozpor. Všechno je organické. Myslím, že Ulrichovy filmy zachycují křehkost lidské existence, což musí zachytit i kamera.   
 
Seidlovy obrazy jsou často provokativní. Bylo pro vás snadné včlenit se do tohoto bizarního světa nebo jste s tím měl problémy? 
Ed Lachman: Ani trochu. Podle mého si lidé ne vždycky uvědomují, že ty obrazy jsou metafory. Vyprávění pomocí vizuálních metafor je jednou z největších předností filmu. Obrazy tlumočí myšlenky a posouvají vás za hranici zrakového vjemu. 
   
Jak se vypořádáváte se zvídavostí Ulricha Seidla, se kterou odkrývá i ta nejintimnější tajemství protagonistů? 
Ed Lachman: Seidl odhaluje soukromé momenty lidí, které ani nemusíte vidět, protože je sami zažíváte. Díky tomu je jeho vyprávění tak působivé. Z mého pohledu je Ulrich velice morální režisér. Jeho vyprávění je velmi morální, ovšem nemoralizuje. Podle mého je právě tohle těžké, a od Kieslowského snad nebylo režiséra, který by to dokázal. Ukazuje věci ve světle své vlastní morálky, bez toho, aby divákům kázal. Vybízí je použít jejich vlastní inteligenci, vlastní názor na to, co vidí. 
   
Co vy sám máte z toho, když Seidla doprovázíte po úzké hraně mezi dokumentem a hraným filmovým příběhem? 
Ed Lachman: Je to divné, ale já považuji všechny filmy za dokumenty. Protože i při natáčení hraného filmu, kdy si připravíte záběr, nastavíte světla a herci odříkají svůj text, nedostanete dva stejné záběry a momenty. 
 
Seidl je známý jako režisér, který toho při natáčení moc nenamluví. Jaké to je pracovat s takovými intiutivními, „tichými“ režiséry? 
Ed Lachman: Je to otázka vzájemného porozumění. Někdy se můžete umluvit a stejně se nepochopíte. Komunikace nejsou jen slova. Jeho práce je zajímavá tím, že on objevuje hranice filmu. Tradiční film vytváří iluzi reality. Ale jaká je realita té iluze? Podle mého se Ulrich ptá na realitu iluze. Nebo snad realita je iluze? Možná mu jde právě o tohle: Je realita iluze? 
 
To je jedním z paradoxů Seidlovy tvorby. Zní to velmi teoreticky. Na druhou stranu mají jeho filmy vyloženě tělesnou energii.   
Ed Lachman: To je pravda. Podle mě právě tohle hodně lidí rozruší. Nejsou si jistí: má to dokumentovat určitou realitu nebo je to narativní prvek? Ale myslím, že při vyprávění příběhu musíte prozkoumat obě strany. A jak už jsem říkal, nastavuje nám zrcadlo, ve kterém vidíme sami sebe. V tom je síla a jedinečnost jeho tvorby.   

Díky humoru se často dá snést i to hrozné a neodvratitelné. Vždycky se snažím najít momenty, ve kterých se tragédie a komedie prolínají. A pokud se týká pesimismu, nemyslím, že by optimisté byli nutně konstruktivnější než pesimisté, čili by neměli být bráni jako „ti lepší“. Když se na svět dívám otevřenýma očima, pesimismu se nedá vyhnout. Ale jako každý pesimista i já vidím i věci krásné.