Zrcadlo
Synopse

„Mohu mluvit“, prohlašuje zadrhávající pacient po soustředěném hypnotickém zásahu logopedky v dokumentárním televizním šotu, jenž posloužil Tarkovského Zrcadlu jako prolog. Spolu s neznámým mládencem procitá k řeči také neviditelný, ale všudypřítomný autor filmu, aby zpřítomnil proud svého vědomí – soutok vzpomínek, představ a jiných záznamů reality, jenž ovšem nepatří jen jemu, ale i třem generacím jeho rodiny – a také Rusku, ale i logice, metodice a poezii zrcadla. Komorní intimní analýza a přitom komplexní a velkoryse rozmáchlé dílo: Zrcadlo postrádá necudnost většiny autobiografických snímků i odtažitý objektivismus velkých historických pláten. Do mnohohlasu se slévají verše odcizeného otce, jenž v roce 1935 opustil rodinu, matčina vzpomínka na stalinskou totalitu 30. let, rané zážitky z rodného venkovského domu, to vše podporuje vypravěčův boj s přítomnou (1974), „umlčující“ chorobou. Matka/manželka, otec/dospělý autor, autor jako dítě/jeho syn Ignat – v zrcadlových osudech se propadáme pod hladinu zrcadla, zas a znovu se dobýváme do neproniknutelného šerosvitu Leonardových pláten. Pohled zamířený do vlastní, mučivě pochybující, sebeironické duše by ovšem zůstal jen do sebe zapouzdřenou přehlídkou moci poetické představivosti, kdyby do sebe nevtáhl i diváka. Slova ustupují do pozadí, „mohu mluvit“ vystřídá „mohu vidět“. Metafyzika se soustřeďuje do nejprostších obrazů. Krása bolí jako bříško prstu rozříznuté o letní trávu: věčnost je naplněna v otisku šálku s horkým čajem mizejícím ze stolní desky. Boží rodina i rodina Tarkovských byly možná neúplné, alespoň jako diváci se však dotýkáme dokonalosti. Všichni neviditelně obýváme Tarkovského dům, tajíme pod peřiinou dech, abychom zaslechli, jak si vracející Bůh-otec sundavá v předsíni boty. „Jsoucno jen a jas je s námi, tmu a smrt zde nevidíte“ – verše autorova otce Arsenije platí i o této kinematografii. 
Alena Prokopová